Předneseno 22. února 2014 u příležitosti mezinárodního kulatého stolu „Julius Fučík dnes“.
V době, kdy se v jednom z domů v ulici Politických vězňů ve vyšších patrech diskutovalo o aktuální politice, sešla se stovka těch, kteří v souladu s datem vzpomněli na Julia Fučíka. Až na dva přítomné přijeli účastníci mezinárodního kulatého stolu „Julius Fučík dnes“, vzhledem k věku městskou hromadnou dopravou zdarma. A nejvýše pět z nich si mohlo koupit něco nového z letošní jarní kolekce. Přesto si čtyřhodinové jednání, plus čtyřicetiminutový dokumentární film udržely svižné tempo.
Organizátoři nám udělali radost, když do Prahy z Londýna pozvali Johna Callowa, který se stará nejen o tamní levicovou knihovnu, ale také o hrob Karla Marxe, který jsem od roku 1991 do roku 2012 navštěvoval každého šestého listopadu. Do roku 1989 to díky neosvíceným úřadům nešlo všeobecně, loni jsem absentoval individuálně. Ať chceme, nebo ne, doba lidskoprávního bezčasí se vrací, ať je v čele bohulibého úřadu Anna Šabatová nebo Stanislav Křeček.
A protože mi to nedalo, abych Společnosti Julia Fučíka a Výboru národní kultury nepřispěl svou troškou do mlýna, přednesl jsem následující diskusní příspěvek:
„John Callow citoval Vítězslava Nezvala a jeho báseň o Juliu Fučíkovi. Souhlasím s Johnem Callowem v tom, že od počátku sedmdesátých let se pro odkaz Julia Fučíka dělalo málo i u nás a sám jsem byl v roce 1973 svědkem, kdy v Divadle hudby v Opletalově ulici při premiéře dramatizace Reportáže, psané na oprátce, se obecenstvo vešlo do dvou řad. Mrzelo mě to o to více, že jsem coby desetiletý, v roce 1958, měl šanci setkat se s otcem Julia Fučíka. Dodnes si pamatuji na jeho skromnost a je mi líto, že jeho umělecká dráha na plzeňské divadelní scéně není dodnes zhodnocena. Dodnes aktuální je hudební skladatel Julius Fučík, jehož skladba, ke zděšení mnohých hudebně neinformovaných, zato politicky kovaných, zazněla ve vojenské části pohřbu Václava Havla. Zmínil se o tom jediný, v Praze zdarma rozdávaný deník. Další skladba Julia Fučíka zazněla při krasobruslařských disciplínách na zimní olympiádě v Soči. Tolik k možnosti představovat veřejnosti Julia Fučíka přes další blízké osoby.
Kdyby dnes mezi námi byl Zdeněk Mahler, znovu bych mu poděkoval za projev, který na Olšanských hřbitovech pronesl přesně před rokem.
Nevím, zda víte, že v příštím týdnu už po osmé bude také Julius Fučík znevažován při festivalu Mene Tekel, k němu stále nemůžeme najít protiváhu. Ve čtvrtek 27. února bude mít ve Studiu hrdinů v budově Národní galerie ve Veletržním paláci reprízu hra Citový komediant. Je paradoxem doby, že v ulici Dukelských hrdinů se odehraje představení, které jeho tvůrci anoncují následovně: Proč Julius Fučík? Protože se jeho osud specificky dotýká témat hrdinství a mučednictví. Politikum je ponecháno na divákovi. Tvůrci otevřeně deklarují, že ho chtějí ukázat jako člověka s konkrétním sociálním temperamentem, který může být inspirující, nebo může sloužit jako varující příklad zároveň.
A já se ptám, zda budeme mít odvahu toto představení navštívit, shlédnout a diskutovat s tvůrci? A zastat se Fučíka tak, jak se jej v minulosti zastali Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Eduard Kohout, který Fučíka několik měsíců ve svém bytě skrýval?
Všechna Fučíkova díla jsou dnes volná. Zatím žádný ze současných novinářů se nepokusil srovnat některou z prvorepublikových Fučíkových reportáží se současnou realitou. Schází odvaha, nebo je Fučíkovo novinářské mistrovství nepřekonatelné?
A úplně závěrem. Myslím, že jsme Fučíkův rok 2013 beze zbytku nevyužili. A to je škoda pro dnešek, ale také varování do budoucna.“
Autor: PETR BURDA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |