Nedávno jsme si připomněli 168. výročí narození Svatopluka Čecha (21. 2. 1846), významného představitele českého národního hnutí, a to ze dvou důvodů. Především z úcty k jeho rozsáhlému dílu, jež ve své době, v poslední třetině 19. století, plnilo funkci národně i sociálně emancipační. A také proto, že literární dění chtělo napomáhat národní jednotě, neboť porážka, kterou česká politika utrpěla rakousko-uherským vyrovnáním, mělo nepříznivé důsledky. Období důvěry v politické vedení národního zápasu je vystřídáno nejistotou a pochybnostmi.
Úsilí básníků a spisovatelů směřovalo proto k výchově čtenářů pozitivními vzory, se záměrem neztratit národní charakter české literatury, zároveň se však vyrovnat svou úrovní tendencím literatury evropské. Svou povahou je Čechova tvorba v podstatě projevem opožděného působení literárního romantismu v našich podmínkách. Z historických příčin, pro pozdní konstituování českého národa ve střední Evropě, byl totiž literární vývoj český vůbec opožděn. Je proto obdivuhodné, jak se od let šedesátých 19. století podařilo české společnosti a její kultuře uvedené zaostávání ve středoevropském kontextu minimalizovat. Zásluhu o to má mj. české umění.
Přelomová byla v 19. století dvě období: první v souvislosti s revolučním rokem 1848, jeho ideály, nadějemi a jejich zmařením, druhé, spjaté se společenským ruchem v letech šedesátých, v době politického oživení. Obě dějinné etapy pomáhaly osobnost Sv. Čecha formovat, první zprostředkovaně, druhá bezprostředně.
Svatopluk Čech se narodil v Ostředku u Benešova v rodině hospodářského správce na místním statku. Otec byl horlivý vlastenec a v duchu pokrokových idejí vychovával i svého talentovaného syna. Třetí období Čechova života začalo roku 1879, kdy Svatopluk Čech – spolu se Servácem Hellerem – založili vlastní beletristický časopis Květy; v souvislosti s tím zanechal Čech definitivně své právnické praxe.
Literární vystoupení Sv. Čecha souvisí s Almanachem Ruch, s vlivem poezie májovců a byronskou romantikou. Protože není cílem tohoto příspěvku podat úplnou charakteristiku Čechovy tvorby, všimneme si některých tematických okruhů, resp. motivů, i žánrových osobností Čechových děl. Je to především tvorba vyjadřující české národní uvědomění, slovanskou solidaritu a společenskou satiru. Národní uvědomění bere na sebe podobu historizující.
Jedním z děl této skupiny je báseň Husita na Baltu (1868). Čech v ní vzpomíná slavné minulosti i českého národa, vytváří mohutnou představu valícího se husitského vojska. Následuje – pokud jde o látku historickou – epická báseň Adamité (Lumír 1873), zobrazující drama poražené revoluce s jejími doprovodnými rysy: názorovou nejednotou, sváry a rozbroji. Báseň Žižka (1879) nabádá proto k národní jednotě. Vedle tematiky husitské, Svatopluku Čechovi ideově nejbližší a nejdražší, figuruje v jeho díle i látka z doby pobělohorské, a to v historické povídce ve verších Václav z Michalovic (1882). Čech tu uplatnil – ostatně jako jinde – svou zálibu v popisu dobového koloritu, v tomto případě začínajícího baroka. Do doby jsou zasazeny životní osudy syna jednoho z popravených českých pánů. Epos Dagmar (Květy 1883–1884) historicky idealizuje osobnost české Přemyslovny, dcery krále Přemysla Otakara I., jež se provdala za Valdemara, krále dánského.
Pozoruhodné jsou Čechovy skladby alegorické, především Evropa (Lumír 1878). Jde o název lodi, odvážející politické vyhnance Pařížské komuny, a pak Slávie (1884), vyslovující se smírným, idealizujícím závěrem k existujícím sporům mezi slovanskými národy, především mezi Rusy a Poláky.
Čtenářskou oblibu získal ve své době cyklus idylických veršovaných povídek Ve stínu lípy (Květy 1879). Autor svou popisnou metodou vyslovuje spjatost s rodnou zemí, svobodným životem na české vesnici. Dramatičtější je báseň Lešetínský kovář (1883). Toto první vydání bylo však zkonfiskováno, totiž místa vyjadřující přímo branný protest českého řemeslníka, ohroženého německým kapitálem. I když se zde nakonec projevilo autorovo úsilí o smírné řešení, dílo bylo zejména po svém druhém vydání vnímáno díky ústřední postavě jako výraz národního i sociálního zápasu.
Závažné místo měl v Čechově tvorbě motiv ohlašující sociální vření a zásadní společenskou změnu. Avšak důslednému revolučnímu vyznění jeho poezie bránil přece jen liberalismus básníkův, který tkvěl v myšlení české národně uvědomělé buržoazie. Její obzor nejvíce překročil směrem k revolučnímu demokratismu Jan Neruda; Svatopluka Čecha si velmi vážil lidsky i umělecky, a také česká společnost let osmdesátých, která jej považovala za svého oficiálního mluvčího. Zásluhu na tom měla Čechova politická lyrika Jitřní písně (1887), Nové písně (1888) i jeho skladby satirické, především tzv. broučkiády: První výlet pana Broučka na Měsíc (1888) a v roce 1889 vydaný Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století. Matěj Brouček, pražský maloměšťák, typ šosáka, spokojeného se svou přízemní existencí, je v Čechově tvorbě přímým opakem postav heroických. Brouček se dostává do konfliktu s husity nikoli pro svou bojácnost, ale proto, že je – řečeno hodně aktuálně – typickým převlékačem kabátů: jednou se vydává za Němce a katolíka, pak za husitského Pražana, konečně za táboritu, záleží vždy na okolnostech, v jakém prostředí se ocitne. Mnohé Čechovy skladby satirické mají charakter pohádkově fantastický; jejich vznik se dá odvodit z dojmů, jež v Čechovi zanechala dětská četba. Z orientální zvířecí báje čerpá Čechova satira o polidštěném opičákovi Hanumanovi (1884), příběh v podstatě tragikomický. Hanuman ve svém programovém vládním prohlášení deklaruje vůli vstoupit do Evropy, ale tragikomický konec nedal na sebe dlouho čekat.
Motiv „důtek“ funguje významně ve sbírce, slučující obraz boje národního a sociálního, v Písních otroka (1895). Je tam atributem kruté, vykořisťovatelské moci a nadvlády, zotročující, znevolňující. V Nových písních (1888) spatřoval básník hrdinu budoucnosti v dělníkovi; v básni Svoboda (z uvedené sbírky) obžalovává společnost, že své demokratické ideály zradila. Ve verších nazvaných Podzemní hlas (z téže sbírky) registruje, „jak rachot v hlubinách se blíže valí / a vyplnění chystá teskným snům, / kdy společnosti krok se v bezdno sveze / řád její slétne jako z karet dům“. V Písních otroka vyjadřuje nejen psychologii zotročení, nýbrž i vůli tuto neblahou skutečnost změnit.
Svatopluk Čech tradiční popisnou formou, často nekonkrétně, mlhavě vyslovil – nikoli bez podnětů Pařížské komuny i sociálních a národnostních zápasů na Balkáně a v Rusku koncem 19. století a začátkem století 20. – palčivé otázky společenské, přičemž v měnící se Evropě hájil vždy českou samostatnost, svébytnost a osobitost.
Když Svatopluk Čech 23. 2. 1908 zemřel, národ mu vypravil pohřeb přímo královský. Literární kulturní vývoj šel však jinými cestami, než si Čech představoval. Vývoj určovalo hnutí realistů, česká moderna i hnutí vysloveně levicové. Všem však bylo společné úsilí překonat v českém národě to, co jej svazovalo: nesamostatnost, servilnost, otročení.
Píšeme rok 2014. Čím vším prošla od dob obrozenských nejen česká literatura, jakým složitým vývojem se ubíral po první světové válce za těžkých okolností vzniklý samostatný československý stát, v roce 1992 násilně rozdělen na Česko a Slovensko? Kolik matadorů, ne nepodobných Čechovým Hanumanům, už se od r. 1990 vystřídalo v české vysoké státní politice a kolik se jich tam ještě asi vymění!
Nesporná destrukce a devastace kultury se projevila v České republice po roce 1990, kdy se uplatňování kapitalistických tržních principů stalo pro kulturu skutečnou pohromou.
Při poklesu životní úrovně u nás a katastrofálním, přímo zlodějském kurzu naší měny vůči západní, hledají svou tvorbou, dnes už většinou jen levicoví autoři, cestu k záchraně naší národní kultury, nazírané v kontextu evropském.
Na rozdíl od mnoha jiných národů, které dotují svou národní kulturu jako prioritu, skutečné umění všeho druhu i školství pro vzdělanost i odbornost národa, naše vlády po listopadu 1989 nacházejí stále dost prostředků na zakoupení luxusních vozů prominentům a na vládní lety, na neoprávněné vrácení majetku církvím a šlechtě, na fantastické platy poslanců, které si mají v úmyslu (snad jako výsměch většině národa) ještě zvyšovat, avšak na kulturu, obohacující myšlení zejména mladých lidí, prostředky nejsou. Místo toho jsou zahlcováni nevkusy, kýčem, obscénností v reklamě, filmu a především v televizi s programy totální amerikanizace, doprovázené krutostí, obscenitou a dalšími „atraktivními“ tématy, a tak mizí většinou v zahraničních rukou miliardy národního majetku.
Co by tomu asi řekli naši obrozenští národní buditelé?
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |