U příležitosti letošních šedesátin předsedy Spolku slovenských spisovatelů Jána Tužinského jsem napsal, že Tužinský je slovenský Hamlet. Přišel včas, aby napravil dobu vymknutou z kloubů.
   Kdekdo ví anebo aspoň tuší, že je cosi shnilého ve státě slovenském i českém. Může však spisovatel zachránit, co zničili jiní? Patří mezi jeho úkoly spravovat klouby?
   Mocní tohoto světa básníkům vyhradili věže ze slonoviny. Měli tak být izolováni od profánního světa, živeni nektarem a vůní květin a neškodně zpívat mocným do ouška, podobni šumařům, kteří vrzají na plesech.
   Do věží neměl doléhat hluk z ulice, ale stal se pravý opak. Nejen vzduchoplavci vědí, že v nebeské říši balonů uslyšíš každé slovo. Nadto je z věže vidět daleko do budoucnosti.
   Společnost je nakažena morem. Není kdy čichat ke květinám, vždyť i lásku přepadli všekazi. Básník a spisovatel hodný toho jména stojí na straně uražených a ponížených. Kdo jiný by je bránil, kdo by za ně orodoval, kdo by tišil žal, který je čeká? Zatímco doufají, že si z talonu vytáhnou aspoň sedmu, nezbyl na ně ani Černý Petr!
   Chudoba už není blahoslavenstvím. Zatímco malé ryby končí v keseru moci, kladivouni a narvalové žerou po libosti.
   Zacházejí s námi jako s opicemi: „Užij si svůj banán!“
   V nejlepším případě chcípneme jako dobře krmená prasata.
   Dozvídáme se jen převařené zprávy. Dopřejeme si svou každodenní porci reklamy s přáním příjemného sledování dnešního pořadu a s hubou plnou televizních čipsů zíráme na hákový kříž; vždyť Hitler nám jen chtěl sebrat spotřebitelský ráj.
   Poslušní si zaslouží pamlsek – stírací los. Setřete pozlátko a vyhrajete soupravu na bezbolestnou sterilizaci mozku.
   Již před rokem 1914 jeden německý generál prohlásil: „Chrámy naší civilizace je nutno vybudovat na hromadách mrtvol, moři slz a bezpočtu mrtvých, prostě jinak nelze!“
   Civilizace Anno Domini 2011, která se - ač nezvána - tvrdošíjně dere do čela zeměkoule, vztyčila své mrakodrapy na kostrách. Sotva zvětří plyn, ropu, pitnou vodu, odhodí masku Kačera Donalda a vycení zuby těžních věží, vnutí internacionální pomoc, zavede až k srdci ropovod. Ve jménu Nafty, Benzínu a sv. Petroleje amen.
   Hamlet to vidí. Zpitomělí diváci se vysmívají jeho křehkosti. Ač jim samým proudí v žilách syrovátka, mají ho za šílence, který slabikuje bezmocná slova. Nedávají pozor, co říká, ačkoli jim právě vystavuje úmrtní list. Metafora je mocnější než Rotschildovo portfolio a spása není k mání na úvěr.
   Ucho jehly nedbá řevu mocných, slovo básníka však bude učiněno tělem. Tehdy nad Tatrou zablýskne, lučiny se naježí, ze zlaté jalovice nevyteče ani kapka mléka a chamtivci se zadusí vlastním strdím.
   Vyrazit do boje, sám voják v poli, osamělec volající na poušti, vyžaduje krajní odvahu. Prostřední se však boje nezúčastní.
   Nikoli král a zaplacení dvořané, nýbrž Hamlet se stal každodenním svědomím své země.
   Jak napsal v jedné eseji:
   „Stát, který nás ostražitě sleduje na každém kroku důmyslnými kamerovými systémy, stát, který nás odposlouchává, měří naše oční pozadí, určuje nám příděly tekutin na letištích, zkoumá naši genetickou podstatu, stát, který na jedné straně omezuje naši kreativitu škrtáním nutných příspěvků na kulturu, takový stát je sotva možné nazvat demokratickým, a prostor slova, který je cenzurovaný penězi, nemá ani náhodou žádnou souvislost se skutečnou svobodou. Kdybychom to připustili, musíme současně připustit i to, že nejde o svobodu ducha, nýbrž o svobodu peněz. A literatuře v ní jde o krk!
   Díky spisovatelům jako Ján Tužinský existuje naděje, že literatura o krk nepřijde.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)