Tvorbu Adama Georgieva sleduji už několik let a jen slepý by si za tu dobu nepovšiml, že vzbuzuje extrémně protichůdné reakce, její autor je podezírán z exhibicionismu, zištně reklamních záměrů nebo z potřeby ukájet své libido. Jinými spisovateli a kritiky je naopak hodnocena velmi vysoko, z důvodů literárních i mimoliterárních. Goergiev bývá nezřídka začleňován do literárního celku tzv. gay literatury, což je sice pravdivé tvrzení, ale poněkud omezující zaškatulkování. Stejně tak by vplýval do celku „duchovní“ nebo „sociálně kritické“ poezie a přihrádek by se našlo ještě dost a dost. Dost často se za podobnými škatulkami skrývá kalkul manažerů (sebe-manažerů) populární literatury nebo tzv. středního proudu - s nimi však ani nekoketuje a na komerčním úspěchu knih existenčně závislý není – ostatně může poezie přinášet komerční efekt?
K monologickému dramatu tíhnoucí báseň VE JMÉNU (Petrklíč, Praha 2011, ilustrace Odilon Redon) je výraznou obžalobou společnosti z pozic „věčnosti“, absolutních hodnot, v něž spisovatel věří jako loď své kotvě.
Píše ve jménu vyšších, věčných hodnot, ztělesňovaných katedrálami („ve jménu katedrál / pyšnících se nade všemi“), ve jménu zástupů mrtvých („ve jménu rakví“), talentu, kterého si je autor vědom, i Boha, v němž nalézá konečnou jistotu. Nepíše však ve jménu těch, kteří rozhodují „ve jménu sebe /.../ jako bozi“, o bytí a nebytí, slávě či zatracení. Jeho verše je možné označit jako kritické průhledy do tkáně nemocné, ne-li přímo zločinné společnosti, kterou stíhá opovržením, když její kulturou „i ďábel ... pohrdá / a prosí boha, aby něco udělal“ (s. 10)
Text je svědectvím o mučivém zápasu se zauzlovaným bytím, bytím nicoty k nicotě, které spatřuje všude kolem sebe. To jej irituje, zraňuje, šokuje, provokuje, rodí vztek a invektivy, nutí k výsměchu, k reflexi, reinterpretaci, k varování, vášnivé kapuciniádě. Cosi mučivého, dusivého a nezadržitelně chrlivého je tu samozřejmě literárně stylizováno a gesticky vygradováno, jakkoli jsou jeho obsahy „autentické“: každý text je modelem svého druhu a bez podílu „racia“, rozumového korektivu, nemyslitelný. Zvláště sebestylizace a sebeinscenace lyrického hrdiny jsou důležitým výrazovým prostředkem Goergievovy poetiky, která míří k dalekosáhlým paradoxům, k oné jednotné nejednotnosti jako náš kosmicky sobecký život. Zde se prostupují a podmiňují dílčí témata nenávisti a lásky, pýchy a pokory, božství i ďábelství, obscénnosti i studu, nesmrtelnosti a časnosti, páchnoucí močůvky a životodárné hlíny. Inu – růže přece vyrůstá z hnoje, od lásky k nenávisti je jen nepatrný krůček, stejně jako od plebejství k pýše, od vzývání zástupů k sobectví („svoboda je v nemilovat / jen sebe“), od pýchy ke ztrátě sebedůvěry a k marnosti. Od eticky nízkého k vysokému, od esteticky omračujícího k proklamaci je zde tak blízko, blizoučko... A to ponechávám stranou „rozpuštěné“ narážky na současný literární svět, na tzv. causu Kunderovu, Grassovu nebo na postoje byvšího literárního „disentu“, nebo na antické autory (např. v první části citované sentence na Horatiovo „exege monumentum“ – „Postavil jsem pomníky a sklidil za to samotu“).
Četné antinomie (a jejich sémantické prostupování) nemají svůj původ pouze v baroku, v barokní poetice, na jednom místě lyrickým subjektem adorované jako nejdokonalejší umění, ale některé míří k pocitu „fin de siecle“. Někdy budí dojem rozepsané řeči tribuna, ale mylný, i kazatelské prostředky jsou podřízeny dramatické scénizaci a „roli“! Mnohé pocity a reflexe nalezneme už u symbolistů a dekadentů, zahalené ovšem do tajnosnubného oparu a rafinovaně matoucí svým „uměním básnickým“ – a nikoli náhodou text tohoto veršovaného monodramatu doprovázejí černobílé kresby Odilona Rodona, francouzského symbolisty, v čemsi kongeniální poetice i tematice autorových veršů (motiv plavení – nebo spíše topení se koní v rozvodněné řece, odkvetlé konvalinky s medailonkem kostnaté ženy a lebek coby jedovatých bobulí, nebo kostlivec-zvoník, varovně vyzvánějící – hluchým?). Tedy dekadence? Ale nikoli - pocity zmaru, slabosti a zhnusení jsou východiskem, ne však cílem výpovědi.
Georgiev rád klame tělem, tedy slovy. Předmětnými motivy svých básní. Jeho lyrický hrdina se např. stylizuje (chcete-li, tedy sebe „inscenuje“) do role čaroděje „kultu obscénnosti“, toho, jenž proklíná (český národ, jeho spisovatele i čtenáře), kata, „milovaného benjamínka“, mučedníka, toho, kdo nemá sny a nevěří ve spásu, poté demiurga, jenž ze všeho umí „učinit boha!“ Ale není to úděl básníků, aby se hráli na bohy? Dle mého názoru Boha/Bohy zrodila naše fantazie, ale jak toužíme po jejich existenci! Bez zajímavosti však není ani pravopis slova: kdo by očekával velké „B“, zklame se, slovo „bůh“ zde má ještě jiný význam, význam nadčasového, „barokem“ inspirovaného umění. Přitom se tu volá po novém „-ismu“ („chceme nový ismus“, tedy revoluci v kultuře i ve společnosti!), což není příznak barokní; tu před námi přece povstávají spíše avantgardní proklamace.
Některé věty můžeme chápat do jisté míry jako konfesijní („Je třeba přijmout své nepřátele“), ale pozor na doslovné chápání textu: Pokud bude čtenář brát text diskurzivně, větu po větě jako výraz autorova zveřejněného přesvědčení, bude tu příjemně, tu nepříjemně šokován. Podle svého aktuálního přesvědčení; bude s něčím horlivě souhlasit, aby jiné stejně horlivě zatracoval. Třeba toto trojverší – „plevel bude vytrhán / osvobodí českou zem / kterou tímto slovem proklínám“. Básník si hraje na Jakuba Demla, nebo zešílel? Ale buďme na pozoru před naivní četbou. Píše-li „o sobě básník“ mj. , že je „diktátor“, „kat váš“, ptá se, „proč by se nestřílelo?“, varuje před „diktaturou“ a současně po ní „touží“ (nebo když na jiném místě čteme exklamaci „Budu geniální za všech režimů!“), není to výraz autorových sympatií ke genocidě, ani drzé p/s/ýchy, ani duševní choroby, ani... Zdá se mi spíše, a nevím, zda je to klad či zápor, že hlubinným pramenem básníkovy inspirace je intuice: ta mu cosi našeptává, k tvorbě jej nutí, osmyslňuje detaily autorovy zkušenosti, diktuje mu slova, role i úžasné metafory, a on, básník, pak citlivě zaznamenává její poryvy, pnutí, echa. Rozum je až následně cizeluje, dotváří, konkretizuje... Odpovídala by tomu kompozice skladby, zvraty, asociativní řetězce, logické skoky, vzájemně se vylučující „tvrzení“.
Tvrzení? Spíše silné poryvy vichrů na ose „Já“ – „Ty“ – „Oni“, které vychylují kormidlo hned tím, hned oním směrem. Koráb básně není ani opilý ani narkotizovaný, jen šokovaný z dunivého prázdna současného bezčasí („zástava srdce, zástava času“). Kurz však loď stanovený má, ukazuje mu jej křesťanská víra, zjevení, které nezná žádného zprostředkovatele kromě básníka samotného.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |