Milý Sašo,
poznali jsme se někdy před pětadvaceti lety, kdy jsi ještě působil s několika svými generačními vrstevníky na katedře literatury FF UK jako odborný asistent. Tehdy ses zúčastňoval setkání mladých literárních kritiků, které pořádal Svaz českých spisovatelů, a psal jsi do tehdejších literárních časopisů. Po převratu mnozí z tvých kolegů, byvších komunistů či kandidátů KSČ, nomenklaturních kádrů a loajálních marxistů, zapřeli svou minulost a s pragmatickou utilitární pilností se stali hlasateli ideologie nově začínající kapitalistické éry u nás. Necítil jsi potřebu zříkat se své minulosti a měnit svůj světový názor. Velmi brzy sis uvědomil, pokud budu parafrázovat tvá slova z jednoho rozhovoru, že nastoupil proces sofistikovaně totalitární, systém mimořádně výkonné diktatury, diktatury peněz, mocenských klanů, prezentovaný jako liberální, de facto autoritářský a sektářský, jenž zakrátko ovládl bohemistiku a dodnes deformuje systém udělování literárních cen, grantů k výzkumu české literatury, vědeckých titulů a má vliv na rozhodování o možnostech prezentování vědeckých a literárních děl. Za své kritické myšlení jsi byl ztrestán. Na fakultě už pro tebe nebylo místo. A tak ses živil nejdříve jako archivář a později jako středoškolský pedagog. Stále sám na sobě poznáváš, že v životě se draze platí za pravdu, za odvahu, za čestnost, poctivost a odpovědnost.
Vědecký kariérní postup ti byl odepřen, stal ses personou non grata, tabuizovanou osobou, a tedy nepublikovaný a nevydávaný, i když za dvacet let nové normalizace bys mohl mít ve své biografii několik knih svých literárních esejí, studií a kritik. Svoboda pro tebe znamená mít svobodu k práci, možnost ji vykonávat a být za ni důstojně placen. Tu rozhodně nemáš. Držíš se zásady, že za vydání knihy nakladateli nic platit nebudeš, protože je to podobné, jako by zaměstnanec platil zaměstnavateli za to, že může pracovat. Ostatně vydání odborné knihy by přesahovalo tvé finanční možnosti jako středoškolského pedagoga. Třeba by nakladatelství Futura mohlo knižně vydat alespoň to nejlepší z tvých literárních esejí k tvým padesátinám.
Postavení českého spisovatele vidíš v roli žebráka o sponzoring a prosebníka o publikační prostor. Spisovatelé a s nimi literatura se podle tebe ocitli v roli bezdomovců, stali se nechtěným odpadem trhu, což je ještě horší než exil, a dosud si to nechtějí veřejně přiznat.
Doma máš jednu místnost, kde se v policích řadí stovky básnických a prozaických knížek vydaných samofinancováním jako samizdat v okrajových nakladatelstvích, použiji-li tvá slova, to dočasně marginalizované, umrtvené, zavražděné, to ignorované, co se nevystavuje na knižních pultech. Nazýváš to skrytou tváří české literatury, o níž jsi přesvědčen, že jí patří budoucnost. Tvou domácí knihovnu bych mohl pojmenovat Malým památníkem písemnictví zavržených. Jejich autoři se stejně jako ty nestali služebníky doby. O jejich dílech píšeš do Obrysu-Kmene a zmiňuješ se o nich ve svých rozhovorech. Velice si cením tvého mapování literatury, která stojí stranou zájmu doby.
I přes neutěšený stav naší společnosti a s ní i naší literatury zůstáváš optimistou a věříš, že se opět vrátíme k myšlence víry v ideály. Bez ní život, práce a generační kontinuita nemá smysl. Věříš v humanitu, pokrok a v elementární spravedlnost, zvláště sociální.
Možná to bude znít někomu vzletně, když o tobě prohlásím: Patříš k těm, kteří vědí, kam jdou, zatímco ostatní tě teprve budou následovat. Patříš k těm, kteří se nadechují zítřkem, zatímco ostatní s atrofovanou dobou sotva už popadají dech. Patříš k těm, kteří jsou pevní svými ideály, zatímco ostatní už zeslábli malověrností. Patříš k těm, které překážky posilují, zatímco jiní hledají, jak je obejít nebo podlézt.
Jsem rád, že jsme se před pětadvaceti lety seznámili a že k sobě po celou dobu pociťujeme blízkost a důvěru. V letitém a trnitém zápase o uhájení vlastní důstojnosti v nepřízni doby ti držím palce.
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |