Poznámky na esej
- Úděl básníka je vystoupat na vrchol a uvidět pak z něho, že za ním je vrchol další a vyšší; a zase stoupat. Jako v krajině z čtvrtohor. Nebásníci nechť tančí na lesklé hladině diskoték nebo se smekají po nanejvýš nakloněné, šikmé rovině bulvárů/u. Básníku Karlu Sýsovi je souzeno zdolávat horstvo, hned několikeré strmé horstvo jeho paměti, zvlášť zjitřené součásti zvrásněné paměti národa a lidstva. K tvůrčím činům ho ženou jeho dvě trvalé lásky, Písek a Praha. Obě mají už u něho své knižní řady. Pražskou tvoří knihy objevující Prahu záhadnou, zatemňovanou a zacházející, ale kdysi plnou i vzácného umění žit ve veselé družnosti bez ohledu na svízele; ta řada zatím kulminuje velkou publikací Jak se bavila Praha. Řadu píseckou – evokující záhadný, básnickou obraznost zažehující, Sýsovu poezii zakládající a stále inspirující Písek - prozatím uzavírá dvaasedmdesátistránková knížečka PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽKY/VÝŠKY; s kresbami Kamila Lhotáka a Františka Doubka, v grafické úpravě a s obálkou J. F. Tichého a se Sýsovým snímkem kliky domu v Tyršově 40 (tam budoucí básník žil s rodiči a babičkou) na zadní straně obálky ji vydala Zdenka Brožová ve svém nakladatelství Periskop jako 11. svazek edice Básně na sobotu.
- Nezval se narodil v Biskoupkách, ale odpalovací rampou jeho básnického ohňostroje, který pak ozářil Prahu, stala se vesnička jeho dětství zvaná tehdy Šamikovice, a pak Třebíč, kde absolvoval gymnázium. Sýs se narodil v Rychnově nad Kněžnou, a své Šamikovice a Třebíč si našel v Kostelci nad Orlicí a Písku, v městě větru věru stříbrného. Ten nevyvanul, ani když Sýs už procházel a propátrával Prahu; párkrát jsem tehdy v Písku pobyl týden na promítání filmů pro organizátory klubů náročného diváka. Těšívali jsme se na ten filmový Písek ?-sex, Pí-sex. Nebylo to filmy, které se tam promítaly, v těch bývalo erotiky méně než šafránu; bylo to v ovzduší města a jeho okolí, kam jsme poodbíhali z kina, když už nás celuloidové smyčky hrozily zardousit. V Sýsově prvotině je mezi Imaginárními návštěvami jedna u Fráni Šrámka: „jen zkus nepsat básně v takovém domě“, říká si Sýs tam, kde „stříbrný vítr vískal vlasy septimánek“. Stačí nahradit slovo: „jen zkus nepsat básně v takovém městě“ - a víme místo početí Sýse básníka; panerotického básníka.
- Hned na začátku Píseckých věží a vížek/výšek básník napovídá: „Věže chápeme freudovsky – věž je vše, co trčí a není komín ani pyj. Vše, co je osídleno, ohnízděno, osověno a ovýřeno.“ Sýsovou nejnovější knížkou ovšem i „osmysleno; osýseno.“
- Věžemi se domy a města vzpínají vzhůru, aby se viděla. A ve věžích bývají zvony a vždycky tajemství, někdy obojí. Zvony někdy tajemství (zvlášť milostná tajemství) apollinairovsky vyzvoní. V hornaté krajině a v kopcovitých městech věže, v pahorkatině a v rovinách věžičky nabízejí ponocným, strážným, turistům a básníkům rozhled. A básníkům a milencům vydávají tajemství. Písecký chodec Sýs se u staveb s věžemi a vížkami jen tak nezastavuje, není to kniha zastavení, ale pravidelně jimi rád stoupá vzhůru; když mu výstup není umožněn (jako u domu rozkročeného na rohu Tyršovy a Kollárovy ulice, u domu s kupolí, která „jako by vypadla z oka“ slavné Letzlově kopuli v Hirošimě, nezhroutivší se při atomovém výbuchu), posteskne si, že tam „nikdy nezískal přístup“.
- Básník vystupuje věžemi a vížkami do výšek, aby víc uviděl, ale také aby je prozkoumal zevnitř, aby ohmatal, co je tam nahoře. Tak nalézá například komůrku, v jaké se v Poličce narodil Bohuslav Martinů, ale nad ní „mědí pobité prázdno“; povídá si s dobrovolným věžníkem, vzpomíná na partyzána, který se ve věži ukrýval; tajemství věží bývají někdy velmi konkrétní. Ale z věží a vížek má básník „vesmír jako na dlani“; vidí nejen „do hotelu Otava, kde se cizinky svlékaly za dne“, ale i do pracovny Velkého Architekta Vesmíru“ a do Paříže i do rodiště Jeana Artura Rimbauda, jehož Píseň nejvyšší věže četl sedmnáctiletý v překladu Vítězslava Nezvala na písecké zahradě svého spolužáka. Knížečka o píseckých věžích, vížkách a výškách začíná: „Kostelec a Písek mě připravily na Paříž, na Florencii, na Řím, na Jeruzalém i na Havanu.“
- Každý ví, že na písku se nic trvalého postavit nedá. Opravdu? Sýs své dílo staví na Písku. Každý ví, že Písek a písek je rozdíl. Vskutku? V knížce o Písku je dost i písku: ohrožený klášter „zastrčil oltář do písku“, básník píše „své jméno do písku“ na pláži a pocítí „prapodivnou rozkoš, když moře slízne ty tři litery“; a už v Zasklených kalhotách dospělého muže se přímo přiznal: „Ach prožít život v místě svého porodu / a píchat holí do pískoviště / v němž jsi vyzdvihl svůj první vzdušný zámek.“ Vzdušnými zámky, natož stavěnými na písku, dobráci odjakživa pohrdají. Ale kolik ze sedmi divů světa vybudovaných nikoli na písku už není, zatímco vzdušné zámky z pohádek a z básní trvají?
- A nepodobají se písecké, básníkem nyní na písku stavěné věže a vížky, přibližující výšky, přesýpacím hodinám, stroji času, spojitým nádobám? Když před osmi lety jedna z velkých vodních pohrom málem strhla písecký středověký kamenný most, nešlo si nevzpomenout, že už Spojitými nádobami svého Amerického účtu (1980) Sýs přirovnával rychle plynoucí čas, zaznamenávaný ryskami „na dveřích naší koupelny v Písku“, k strmé povodni. Z výšky kterépak vížky viděl až přes jez tisíciletí?
- Sýsovy písecké věže a vížky nejsou ze slonoviny, nejsou to povznesené azyly, úkryty před lidmi; právě naopak, jednou snad spočítám, kolik lidí se tu jmenuje, kolik osudů nahlíží, připomíná, vyvolává z kulturní paměti města, ale i lidstva – od písecké básníkovy babičky a pootavského slavíka Adolfa Heyduka až po Rimbauda, Verna, Nerudu i Kamila Lhotáka. A nebyl by to Sýs, kdyby tady nebylo i kapky laskavého humoru: hle Leoš Janáček spěchající „kol věže na rohu Pražské a Přemyslovy... v starozákonní náruč Kamily Stösslové“: „Nesrazím si touhou vaz? Nezpřeráží mi kosti manžel? To by byla pěkná symfonieta!“ Písek-s!
Absolútny básnik
PAVOL JANÍK
Trocha zložitý a určite zložený názov najnovšej knižky Karla Sýsa PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽ(ÝŠ)KY (Periskop, Příbram 2010) uvádza autorove koláže textov a kolekcie kontextov v najrozmanitejších významových súvislostiach a žánrových súradniciach. Už kombinovaný titul upriamuje pozornosť na biografické motívy, ale aj bibliografické motivácie. Popredný český básnik európskeho formátu sa síce nenarodil v Písku, ale v ňom prežil detstvo od svojich šiestich rokov. A čím iným je skutočný poet ako večným dieťaťom alebo prinajmenšom dospelým človekom zakliatym v detstve či aspoň v ňom pevne zakotveným?
Karel Sýs je práve prípadom a príkladom absolútneho lyrika s nohami zakorenenými v Písku a s hlavou povznesenou vysoko nad miestopis svojho dozrievania, nad veže, vežičky a vecičky konkrétnych životných skúseností. V jeho rozľahlej poetickej duši sa dôkladne a dôsledne miesia prvky vlastných doterajších autorských, ale aj čitateľských a cestovateľských zážitkov, ktoré sú bez rozdielu pôvodu a dôvodu rovnako ozajstné, dozaista navzájom neoddeliteľne a neodmysliteľne späté v širokom rozpätí a vysokom napätí, vrátane tragických odbleskov holokaustu. Prudké emocionálne výrony a silné racionálne výboje vyvolávajú strhujúce tvarové výkony a mohutné myšlienkové príboje.
Pred očami sa nám organicky premietajú prostredia viacerých krajín a na ich pozadí postavy historické i fiktívne, pričom nad všetkým kraľuje najvyššia strážna veža, strážny anjel, kapitán a lodivod – autorova babička, ktorá zohrala a zohráva mimoriadne dôležitú rolu v jeho osobnom i literárnom živote, preto jej ozvena veľmi pôsobivo rezonuje v mnohých básňach Karla Sýsa. Po prečítaní knižky Písecké věže a víž(ýš)ky plnej citových a intelektuálnych podnetov sa mi nevdojak žiada pozmeniť aj vžité upozornenie na smrteľnosť každého a pominuteľnosť všetkého – Pamatuj, že Písek jsi a v Písek se obrátíš.
Knihu si můžete koupit nebo objednat v redakci Obrysu-Kmene za 100 Kč
KAREL SÝS
Písecké věže a vížky/výšky
(úryvky)
Jedinou budovu, která v Hirošimě odolala atomové bombě, navrhl náchodský architekt Jan Letzel (1880-1925) - „Atomový dóm“. Kromě „Dvorany“ v Lázních Mšené (1905) v Čechách už nic nepostavil, jsa neustále za horama.
A přece kupole domu č. 1329, rozkročeného v rohu Tyršovy a Kollárovy ulice, vypadla z oka Letzlově kupoli, která přežila záblesk jasnější než tisíc sluncí.
Obyvatelům kupole bylo lze závidět, kupole, do níž jsem nikdy nezískal přístup.
V přízemí sídlila instituce veřejná - přímo z rohu se vcházelo do kadeřnictví. Podnik měl upaženo na obě strany. Vpravo (stál-li pozorovatel čelem k zrcadlům) byli obsluhováni páni, vlevo za závěsem hlučel dámský svět vodový a trvalý. Na přepážce visely jak na kuřecích jatkách noviny a časopisy v rámech, jejichž mechanismus nebyl dodnes překonán ani vysvětlen.
V letním dopoledni dovnitř pražilo plné slunce a zrcadla nezatajila ani nejdrobnější vadu pleti. A můj obličej demonstroval všechny myslitelné vady od akné až po žilky, jež křížem krážem protkávají slupku, do níž je zabaleno mé maso. Hle masožravý Písek!
Po návratu z holírny jsem pomocí dvou zrcadel pozoroval, jak ploché mám temeno hlavy, protože mě naši nepřekládali, a jak nestoudně nad stolovou horu trčí konvexní nos vyšívaný červenou nití - genetické dědictví po otci.
Sotva jsem ráno vyšel z domu č. 40 v Tyršově ulici, mířil jsem právě k holičství. Babička však vždy včas vykřikla z okna: „Přejdi u našich!“
Poslechl jsem, přešel ulici hned u našich dveří a zamířil k druhé věži na křižovatce Tyršovy a Kollárovy - č. 41/887. Byla neobydlená, opustili ji i ptáci; byla to lidomorna.
Dům v Tyršově č. 40/643 není ověžalý a přece v něm jako v majáku držela službu babička, můj kapitán, lodivod i anděl strážný!
„Přejdi u našich“ - má nejvyšší věž.
Tato věž, spatřena od železničního mostu, mi pomohla s metaforou:
„Hoďme to všecko za hlavu. Budeme chodit plavat, do vody se vrátí ráj, několik temp k podivuhodným ostrovům, jenom ne proboha žádné bumbáčky. S vymočenými vlasy půjdeme domů, báječně vylouhovaní, budeme plivat rybičky, nazí pod kalhotami s rozradostněným přirozením, přitisknout se na čisté husí dívenky, město nám bude svítit vstříc, jeho věž jako měděný osídlený zub a park s operou v chládku. Laskavé pivo v nemravných hospodách...“
Vraceli jsme se z koupání a zastihl nás déšť. Napadlo mě nafouknout člun a kráčet pod ním. Strýček mne pochválil.
Tak jsme došli na Velké náměstí, když začala bouřka.
Schovali jsme se do pasáže U tří korun.
Blesk udeřil naproti do mléčného baru, až se srazilo mléko.
V památných letech 1985-6 jsem se sblížil s dobrovolným věžníkem Lojzou Němcem, jinak pekařem, a ochoz jsem navštěvoval bez pozvánek. Stačilo jen se po každém výstupu zapsat do vrcholové knížky.
Ležela vedle hodinového stroje, k němuž jsem kdysi dávno vystoupil s kamarády na pozvání kostelníka Zdeněčka. „Odtud pozoruji obzor dalekohledem. Když je dobrá pozornost, rozeznám, jak pan farář vykrápí hrob na hřbitově v Čížové. A odtud vidím do okna paní XYZ, když se na noc svlíká.“
Za sloupek hodinové mechaniky Zdeněček zastrčil secesní nahotinu, podobnou těm, jimiž okrášlil svůj krámek holič v Nerudově ulici č. 163.
Vystřídal jsem všechny písecké holírny, dokonce jsem se dal ostříhat v exotické ulici Kocínově, v naději, zda se přece nenajde milosrdnější zrcadlo, ale všechny odrážely tvář - jahodový koláč, jak ji zhodnotila má první Alenka, když mi v ostré zatáčce promenády mezi železničním mostem a lávkou Míru vysvětlovala příčinu rozchodu.
Pod věžním ochozem ležel vesmír jako na dlani Klubu českých turistů; dohlédli jsme do pracovny Velkého Architekta Vesmíru a do hotelu Otava, kde se cizinky svlékaly za dne.
Nebylo však vidět do zálivu Otavy za Sulanem, za nímž se klikatí čára příboje Tajuplného ostrova.
Kdesi v bytelném trupu věže se za války skrýval partyzán, snad v labyrintu nad kůrem, jímž lze zabloudit do druhé, nižší věže, která žel nevlastní rodokmen.
Tušil jsem, že nad orlojem a nad komůrkou věžníka (v podobné se narodil Bohuslav Martinů) se prostírá mědí pobité prázdno. Až jednou pekař otevřel poklop a vyhřezla propast, o to hrůznější, že bylo nutno zírat do ní vzhůru! Ke dnu nevedlo masivní schodiště z fošen, na vláknech pavučin se třepotaly žebříky chaoticky klesající do lucerny. Neodvážil jsem se za první příčel. Druhorozený syn zmizel v šeru, kam nesmí ani anděl strážný. Vrátil se bledý a ještě hodinu nemluvil. Ale byl na okamžik Roburem - Pánem Písku.
Z této mědi stekly patinované slzy na pohřební škodovku, když 15. května roku 1985 odvážela babičku s živým šeříkem na prsou (+ 6. května 1985) od oltáře do Blatné ke spálení.
Z téže mědi spadl po úderu blesku kříž, rozčísl barokní kapli a obnažil železnou trubku s nicotnými vzkazy nanicovatým potomkům.
Ach mít psací stůl v lucerně!
Kostel sv. Václava vystrkuje severní bok do Václavského náměstí. Písecký Václavák, na němž se místo knížete produkuje břichomluvec.
Věž zasnoubená s gotikou nadměrným prstenem. Svatý Václav z ní dohlížel, aby jednomu každému rýžovníkovi zlato sypalo jako druhému, aby byli voli před transportem do Němec nakrmeni a klidni, aby jim adrenalin nezpěnil krev a jejich maso nezkyslo.
Tehdy ještě nemohl nikdo tvrdit „A je to Písek, je to zas on“, nýbrž „To bude Písek, to bude on“.
Za rohem, ve Vratislavově ulici, ukazoval manželský pár za půlpáta halíře betlém.
Sotva začal advent, manželé Boháčovi se odloučili od společného lože, letiště Anno Domini 1900 překlenuli prkny a na ně vyložili jesličky. Možná však pod nimi spali, chráněni archandělem před pokušením převalit se jeden na druhého a milovat se a množit, což by v čase pokorného čekání na Mesiáše mělo za následek zkázu Betléma hroznější než demolice Sodomy a Gomory.
Dnes, kdy píšu tyto řádky (62 let!), houfují se mi nad šedivou hlavou vlaštovky na rezatých drátech, ale tenkrát tomu bylo naopak, rezivěl jsem v píseckých tropech, ještě než začaly deště.
Tento Betlém nikoli nebyl nejmenší mezi městečky jihočeskými, páčil se na 18 metrů čtverečních a byl osídlen šestitisícihlavým polychromovaným lidem, vyřezaným z nepromokavého dřeva pány z Lipé.
Lid poddajný, leč odolný proti reformacím i protireformacím, plíživým i zjevným, přičinlivě donášel svaté Trojce zásoby, kdykoli manžel otočil - skryt za plentou ve skříni mezi letním šatstvem - klikou, zatímco manželka podávala výklad Zde bača s brynzou, zde Baltazar s myrhou, zde rybář třímá v podpaždí třeboňského kapra, zde Melichar přináší ve schráně kadidlo (při těch slovech se mi v kalhotkách dělalo teplo), zde Venca pumpuje vodu, která je, děti, nad zlato, jež z Orientu přitáhl Kašpar.
A opravdu: zatímco velbloudi lenivě podupávali přední levičkou, Venca silou celého těla tlačil z pumpičky věčný pramínek, jenž vypadal jako rosol a byl to rosol.
Byla to už dva tisíce let stále tatáž voda, voda, jež nehnila, aniž kvetla, stejně jako manželé, kteří odkvetli a shnili, a přece se na nebesích na čtyři pohyblivé neděle zřeknou milostného plození a obveselují Jezulátko dřevem, papírmaší a klikou.
Próza byla truchlivá: manžel - uhlíř přejel valníkem cikáně a načas se z města odstěhoval. Prvorozený syn se oženil mimo Písek, druhorozený se oběsil.
Je také Písek bezvěžatý, neméně důležitý, samo srdce a střed. Neodolám a dám do placu úryvek z knihy, kterou ještě nikdo nenapsal:
„Dnes v noci při běžném cvičení na usnutí - počítání píseckých ulic -, s úžasem zjišťuji, že se nemohu dopočítat. Geometrický střed města - naježený čtverec ohraničený Ningrovou ulicí, Havlíčkovým náměstím, Smetanovou ulicí a Alšovým náměstím - vystrkuje bodliny napospas veřejnosti, ale hladké zádě čtverce ústí do dvorů, jež neznám, jako kloaky do tajné latríny.
Dvory a sklepy obývá nikde nejmenovaný národ, jenž ožívá v noci a páše rituální zlo, uřezává kočkám pracky jako bratrstvo ve Stínadlech.
Nikdy sem nevstoupím a teď už teprve ne - za socialismu zde směl zaklepat, zazvonit a vejít esenbé pod záminkou hlášení o nehlášeném popelu, ale teď je vše privátní, pod vlastním uzavřením, rub čtverce opanovali potkani a krysy, jeho záhadu by neobjasnil ani vrtulník visící nad střechami, před hlukem a vírem rotoru by se zamhouřila štěrbina střech, tašky by se stáhly, aby bytosti žijící načerno stihly skrýt se pod dláždění, pod maskáče mechu.
A mráz mi přejede páteř, když si uvědomím, že v jihozápadním rohu odpradávna sídlí řezník a že pár kroků odtud protrhli hradbu Švédové a porubali vše, co se nedokázalo přizpůsobit a přežít v ilegální jímce tohoto magického čtverce.
Právě jsem si vzpomněl, že v srpnu 68 nad náměstím přeletěly migy, ale díra v punčoše se stačila sestehovat.“
Nakonec místo, na kterém věž nestojí, ale stát by měla - hora Pakšovka.
Na Pakšovce, zvané zprvu Prachárna, neboť na vrcholku stávala chaloupka opevněná hliněným valem, od muří nožky po hřebínek naducaná střelným prachem. Ač ji na starých plánech ještě v r. 1837 titulovali Pulverthurm, nemůžeme prý o ni rozmnožit stádo píseckých věží.
Přísný Jan Matzner drží Pakšovku za „nepatrný pahorek“, nicméně ji nazývá „písecká Letná“.
V tomto blaženém koutě, 365 + pár metrů nad Jaderským mořem, se rozprostírá přirozená observatoř, od níž do světa tolik je cest. Nebe se nad ní pne nízko, nizoučko, při husté oblačnosti na dosah ruky, a hvězdy tu jen jen spadnout.
Zde poprvé pan profesor zeměpisu Miloš Vebr vyňal z kabátu kompas, aby zorientoval náš životní názor. Jih tu byl sotva znatelný, spíše neznatelný, polárním kruhem nás obkličoval energický sever.
Za výlohou optiky v Chelčického ulici, kde dnes prodávají kožichy (jak případné!), vystavovali kompas z černého bakelitu, mně nedostupný coby věc nepraktická. Spokojoval jsem se tedy trofejní německou buzolou, které se tatínek - vládní voják - zmocnil v Itálii. Tělo měla rovněž z bakelitu, plechové zrcadélko skoro slepé, světové strany se do ní obtížně draly zarostlou štěrbinou. Větrnou růžici vroubil věnec fosforových kapiček. Kompas pana profesora měl však tělo mosazné, a pokud byl trofejní, pocházel ze zamrzlé lodi kapitána Flinta, nebo ze vzbouřené Bounty, nebo z Duncana kapitána Granta, nebo z goeletty zlověstného hraběte Artigase.
Profesora Vebra jsem tolik miloval a tolik kvůli němu zkusil. Jednoho neblahého dne měl službu na chodbách a právě sestupoval do našeho patra, když jsem vyhrkl: „Náš zlatý Vebříček přichází!“ Jenže on slyšel „vepříček“ a nikdy mi neuvěřil.
Ale to už byla maturita za dveřmi a já odešel do sirého světa a pan profesor do penze, oba s křivdou v srdci.
Miluji všecky věže, ale nejvíc věže z nevylámaného kamene, věže ze železa, Eiffelovu věž rozkročenou nad rodným městečkem:
Severní tlapa – pokladna,
Jižní tlapa – muzeum a knihovna,
Východní tlapa – záchod a koupelna,
Západní tlapa – kancelář Ing. Eiffela a Ing. arch. Parléře.
Miluji košile ponechané přes noc na balkoně, košile navoněné ozónovou dírou.
Proč mne Hospodin vysadil v mírném pásu?
Na rovníku bych byl línější, na nic bych se netěšil, ale ani ničím netrápil, nevětřil bych jaro, neplakal nad rozlitým létem.
Na rovníku se nestaví Betlém, nezdobí se palmy zlacenými kokosy, na rovníku jde čas pravidelným krokem, krok co krok, krok za krůčkem, hřebík za hřebíčkem, muškátový květ za muškátovým oříškem.
Aspoň se ve mně může usídlit Kabinet pro přežití páté doby ledové!
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)