33 otázek Michala Černíka
O životě s Bohumilou Sarnovou-Horkovou
Mohla byste se popsat a charakterizovat?
Po přečtení všech otázek, zdánlivě jednoduchých, jsem zjistila, jak těžké bude na jakoukoliv z nich odpovědět, aniž by člověk sklouzl do formalit, banalit a řečnických klišé. To v případě, že by neměl v úmyslu odhalit naprosto pravdivě své nitro. O tom totiž uvedené otázky jsou. Jde v nich o odpovědi, výpovědi o životě prožitém, právě žitém a představě následného žití. To je náročné. Tak tedy k mé osobě. Jsem neskutečně nenapravitelný idealista, snílek a romantik, který se domnívá (spíš si to vroucně přeje), že se vše dá řešit tak, aby nebylo nikomu ublíženo, aby se vždy všichni lidé navzájem pochopili. A od tohoto přání se odvíjí veškeré mé konání, často neúspěšně. Jak údajně pravila babička Boženy Němcové - není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Jsem malířka a básnířka, malující básník a poetický malíř. Ano, to plně vystihuje podstatu mé tvorby. Kromě poezie se ještě zaměřuji na psaní fejetonů, ve kterých se vyslovuji k současnosti, jež nehýří právě růžovými barvami. I tato práce, myslím si, vede k poukazování na události, které mnohdy jen proběhnou médii, zapadnou bez dalšího povšimnutí. Ale je potřeba o nich mluvit, upozornit, vyzvednout, abychom si všichni uvědomili, kam kdo směřuje, s jakým úmyslem, za jakým účelem atd. Myslím si, že v dalších odpovědích budu navazovat na tento úvod, a snad se mi podaří o sobě poskládat mozaiku životních postřehů, názorů a přání.
O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
Proč se člověk nevyvíjí ve společnosti k dokonalosti: Myslím tím společenství lidí obecně, proč nechce, aby bylo blaho pro všechny, proč se v současnosti řeší pomoc lidem různými sbírkami a dobročinností. Proč se nemůže pomoci potřebným tak rychle, jak rychle jsou zformovány bojové šiky pro tzv. pomoc zemím, kde v důsledku takové pomoci umírají civilisté, kde bují bída, nemoci, hlad, násilí, kde takové armády pobývají léta, země pustne a nic se pro člověka a jeho život nezmění k dobrému. To jsou otázky, na které hledám odpověď, kdykoliv si pustím zprávy v rádiu či v televizi. Já si dokážu odpovědět, ale svět na takové signály neslyší a nechce slyšet. O tom je kapitalismus. I když je zahalený do roušky pomyslné demokracie.
Chtěla byste něco ze svého života škrtnout?
Ani ne. Vždycky se dá ve všem najít odpověď, proč se člověk zachoval, jak se zachoval. Skutečnosti, které k jeho konání vedly, se časem zúročí, někdy otočí život o 180 stupňů a nasazený směr a jiný vítr dodá všemu i jiný smysl a rozměr. Ne, nebudu škrtat, stejně by to k ničemu nevedlo. To bych si připadala jako stavitelé a zároveň ničitelé soch, sousoší a jiných skulptur, kteří staví a ničí podle toho, kam vítr právě věje.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Vždycky, když jsem vnitřně přesvědčena, že dělám pro své okolí to nejlepší, podle svého vědomí a svědomí, mnohdy se výsledek vymkne mým původním představám. A to jak v oblasti soukromé, tak i tvůrčí. V takových případech mám pocit fackovacího panáka.
Bez čeho se neobejdete?
Bez občasného absolutního klidu fyzického i psychického, abych poté mohla pokračovat v započaté činnosti čehokoliv. Dokážu improvizovat a nahradit věci zdánlivě nepostradatelné - jinými.
Co vám dalo dětství?
Dětství mi dalo tolik krásného, že vzpomínky na něj vyvolávají v mých představách jen samé příjemné pocity. I to zlobení se mých rodičů na mne za prohřešky, kterých jsem se tenkrát dopouštěla, mi nyní připadá nesmírně milé a úsměvné. Dětství, to byla mamka s tátou, vůně domova, v každém ročním období jiná. Vždyť to, co člověk v dětství získá od svých nejbližších, je nevyčíslitelné. Množství prožitků, jež by vydaly na celou knihu vzpomínek. Moje první malířské, básnické a herecké pokusy, které byly zprvu naivně dětské a které s dobou dozrávání nabíraly na síle. Dětství, to byla moje nezapomenutelná babička z Budějického předměstí, vždy usměvavá a chápající. Stále cítím vůni konvalinek, které jsem od ní dostala po mém prvním opravdovém hereckém výkonu v divadle. Vzpomínky na dětství, to jsou jemné záchvěvy pocitů, které mnohdy nejde ani definovat a je mi při nich neskonale příjemně. Díky vzpomínkám se člověk navrací v mysli tam, kam v reálu není návratu.
Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
Mnohé a z různých oblastí. Hodně jich čeká v naší knihovně, až je opět otevřu. Knihy historických dokumentů, životopisné romány, česká klasika, v níž v současné době objevuji nové kouzlo, z nostalgie otevírám i knihy mého dětství… Nelze jmenovat všechny knihy, těžko bych vybírala. Prostě čtu ráda.
Čemu vás naučil život?
Tomu, že čím jsem starší, tím méně některým věcem rozumím, nechápu myšlenkové pochody politiků (nechci o tom mluvit, ale musím), jejich primitivním vějičkám, slibům a medům. Nerozumím těm, kteří jim to vše baští, tleskají, zbožňují je a nevidí, že jsou tím hnáni na okraj propasti zvané živoření, bída, ponižování, nesvoboda. Ano, nesvoboda, protože i ta proklamovaná svoboda má své mantinely a v kapitalismu jsou setsakra vysoké a ostré. Náš svět – váš svět. A přes to, jak se říká, vlak nejede.
Co vás nejvíc v životě zklamalo?
Některé věci hodně bolí, ale člověk se domnívá, že musí doufat a věřit, že horší situace snad nemůže nastat. Vidíte, to je ten můj nepolepšitelný optimismus.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Nedat se zviklat názory, které se tváří, že jsou těmi nejlepšími. Mít sílu dát na svůj rozum a poslechnout jeho prvotní impuls, který bývá v převážné míře správný.
Co je zbytečné?
Všechno, co vede k ubližování, všechno, co způsobuje bolest. Nadutost, tupost, panovačnost, hrubost, posměch, ponižování všech tvorů, tmářství, hamižnost, lstivost, vychytralost… Zkrátka všechno, co směřuje k tomu, aby se člověk přestal cítit sebevědomým a hrdým na to, že je člověkem.
Jak prosazujete svůj názor?
Těžko. Snažím se totiž vždy maximálně pochopit toho druhého a dopátrat se k tomu, co jej vede mít opačný názor nežli já. A to bývá běh na dlouhou trať, pokud ovšem rozhovor neskončí roztržkou - ovšem ze strany mého protějšku - já se velmi nerada hádám.
Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
V poslední době často. V některých případech by mi ani na mysl nepřišlo chovat se, mluvit, psát jinak. Prostě přistoupit na jinou pravdu, než vyznávám. A bývám nemile překvapena, jak lehce se to někdy lidem daří. Jak ustupují ze svých pozic, postojů, nároků…. to je denní život okolo nás.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Umění - to je široký pojem. Záleží na hodně aspektech. Mottem našich výstav, mého manžela a mých, se stal již dávno citát francouzského impresionisty Augusta Renoira. Cituji: „Podle mne má být obraz cosi příjemného, veselého, ano hezkého. V životě je příliš nepříjemných věcí, než abychom ještě produkovali ohavnosti.“ Domnívám se, že tento názor můžeme plně chápat ve všech uměleckých oblastech - v malířství, sochařství, hudbě, divadle, v literatuře. V současné době jsou, která splňují tato kritéria, ale ve valné míře se setkáváme s tzv. kultem ošklivosti v trendu doby, zoufalé doby, která okolo sebe začíná bít, umění není jediná oblast, kterou zasahuje svým hrotem jedovatých slin. Být avantgardní, nový, neotřelý ještě neznamená být hrubý, vulgární, brutální, nechutný. V žádném případě neznamená, že nechci chápat nové trendy, konkrétně v umění, ale jsou věci, které bych netolerovala ani v době svých studentských let.
S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
Tato otázka přímo souvisí s předchozí. Jen možná doplním. Nesnáším televizní pořady typu: Velký bratr, Stavíme dům snů, atd. V nich je člověk vystaven maximálnímu ponížení a stresům, aby udělal cokoliv. To je dost hrozné, nemyslíte? Plnit si své životní sny tímto způsobem? Aby si divák přišel na své a sledoval pořad, jako šelma svou kořist. Hodnoty, to je kultura ve všem: v bydlení, oblékání, v životním stylu, v kultuře ducha. Ne honba za mamonem, běh životem s vyplazeným jazykem, bez jistot, bez optimismu a radosti, bez výhledu na dobře prožitý život. A co teprve otázka stáří. To je další kapitola. V té už se o hodnotně prožitém stáří v dnešní době dá jen těžko hovořit.
O čem jste si dělala iluze?
Spíš bych to nazvala naivními představami o světě. Často přemítám, co je tak těžkého a neuskutečnitelného na vytvoření spravedlivého žití pro všechny. Proč to nejde. Často se přece stává, že ty nejsložitější věci jsou řešeny tím nejjednodušším způsobem. Třeba jednou…
Jaké máte ideály?
Neuskutečnitelné, jak vidíte. A ideál jako persónu? Všechny ty, kteří se o jejich naplnění pokoušeli a pokouší a ještě pokusí. V jakékoliv lidské tvořivé činnosti.
Na co jste zvědava, co byste se ráda dozvěděla?
Jestli všichni svatí, nejvyššího papeže nevyjímaje, skutečně věří v to, co hlásají. A především, jak dlouho se jim bude dařit v nejdokonalejším divadelním představení světa pokračovat. Věda versus víra, to mne dost zajímá, kdo s koho.
Na jaké chyby má člověk právo?
Neznám člověka, který by nechyboval. To snad ani nejde. Ale přijde na chybu. Odtud až potud. Jinak se může přestat jednat o chybu, ale o dejme tomu podraz, podvod, lest, a někdy i o chyby, které napravit nejdou – nikdy.
Co je pro vás největším dobrodružstvím?
Když začínám pracovat na novém plátně a tvůrčí záměr se daří realizovat v souladu s původní představou, když ty správné tahy provází skvělá skladba barev, když sáhnu po tubě a není vytvrdlá, když se mi podaří otevřít bezpečnostní uzávěr terpentýnu, když je šeps správně krycí a nesaje jako houba a hlavně, když v takové momenty po mně nikdo nic nechce - třeba večeři, vyzvánění mobilu, nebo příchod nečekané návštěvy.
Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
To bych byla přímo dokonalá. Poznám to však často, zda a jak jsem se mýlila, z následného vývoje událostí. Ale lži o minulosti naší vlasti, servírované sdělovacími prostředky, politiky současné vlády, prorežimními umělci všech ranků, takové nahaté a primitivní lži poznám ještě dokonale a bezpečně a na sto honů. Čiší z nich zvláštně nenávistné aroma.
Co dnes považujete za statečnost?
Veřejně se hlásit ke svému přesvědčení a dokázat je obhájit a ustát. Nenechat se uštěkat davem, či televizní jepicí. Před všemi takovými hluboce smekám ve skutečném obdivu.
Stojíte si za vším, co jste vytvořila, anebo byste se k něčemu nejraději neznala?
Někdy se jedná o ješitnost, někdy o kritiku okolí, o ztrátu sebevědomí. V takových případech si pokládám otázku, co jsem tím vlastně chtěla říct a jak se mi to podařilo. Když zjistím, že současný postoj je vyústěním mého dřívějšího konání, pak nemusím nic mazat.
Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
Někdy přílišná pokora balancuje na hranici se ztrátou sebevědomí. To se musí ohlídat. Přílišné sebevědomí hraničí s naparováním. I to se musí ohlídat. Mít v sobě samém kritika a nechat ho mluvit bez okřikování. Pokora před kumštem, pokora před přírodou, před životem samým. Tak by to mělo fungovat.
Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
Ano i ne. Záleží, za jaký konec otázku uchopíte, z jakého úhlu se na ni díváte, co si připustíte a co ne, a co zásadně ne a jaká je na vaše postoje reakce společnosti, ve které žijete.
Co pro vás znamená svoboda?
Nikdy jsem si nepřipadala nesvobodná, můj osobní svět si to nepřipustil. Vnitřní revolta mi dává sílu žít svobodně. Možná neodpovídám přesně na otázku, ale tak to cítím.
Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
Silně o tom pochybuji a tato pochybnost den ze dne narůstá. Vše je v člověku, v lidech. Pokud klesají jeho kvality, narůstá bezostyšné chování, hrubne duše a obrůstá pancířem krutosti a lhostejnosti, takový člověk nemůže naplňovat ideály svobody a demokracie.
Jak chápete pojem tvůrčí svobody?
Bylo řečeno že, svoboda aby fungovala, musí mít své mantinely. Jenže už jsou v těch mantinelech takové díry, že ementál je proti tomu plochou celistvou. Etické kodexy se dnes nenosí. Zelenou mají převrácené hodnoty. I tvůrčí svoboda se dá zneužívat a jak! Záleží na kvalitách tvůrce, kam je schopen svým dílem zajít, jak chce působit na diváka, posluchače, čtenáře, a to jak směrem kladným, tak i žel, záporným. Komu se daří souznít s dobou, tomu se dostává všech výhod a uplatnění své tvorby, bohužel.
Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
Nesmysl. Vývoj postupuje přece vzhůru po spirále. Vše se neustále opakuje, jen v jiné rovině. Lidstvo je žel nepoučitelné a bojím se, až se jednou dopracuje ke spravedlivému společenství pro všechny, že si to zase něčím pokazí… a tak stále dokola. Ovšem je otázkou, zda to ta naše zeměkoule ještě vydrží.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Někdy mi stačí židle u psacího stolu, místo u malířského stojanu. Někdy mi je pohled k horizontu krajiny málo. Jak kdy. Otázka nezbytnosti. Viděla jsem v televizi snímek ze současného Afghánistánu. V přístřešku bez nábytku, mezi holými stěnami seděly na zemi tři ženy-vdovy. Cosi loupaly ze skořápek. Byly to zbytky slupek z mandlí, které si donesly z místního tržiště. Poté vařily úlomky jader s lupeny ze zbytkové zeleniny v kotlíku nad ohýnkem. Kolem běhaly malé děti. V ten den měly štěstí, bude něco k jídlu. V jednadvacátém století, v době úžasných humanitárních pomocí hladovějícím. Kde je ta pomoc? O jejich každodenním strachu z přepadení a znásilnění ani nemluvě. Co je zde nezbytné? Já mám alespoň zatím oproti nim relativně všechno.
Jak chápete pocit štěstí?
Jak jsem řekla úvodem, jsem idealista. Proto jsem šťastná, když jsou všichni kolem mne šťastní, bez trápení a bolestí. To mi pro můj fenomén štěstí úplně stačí. Zní to prostě, ale je to fakt.
Na co se těšíte?
Na jaro, na léto, na podzim, na zimu a na všechny pocity a dojmy, které se k nim řadí, na krásná setkání, která k nim patří. Na každé období se těším stejně, abych některé neurazila.
Přejete si něco pošetilého?
Kéž bych se mohla, alespoň občas jako na návštěvu, vracet do svého bezstarostného dětství.
Bohumila Sarnová-Horková:
Jsem rodačka z Českých Budějovic. Trvale žiji a pracuji na Vysočině. Píši a maluji. Mám za sebou řadu autorských výstav, vydávám sbírky své poezie. Velmi ráda se věnuji tvorbě pro děti, své texty pro nejmenší i ilustruji. V letošním roce mi vyšla knížka pro nejmenší s názvem Houbařské putování. Na svých recitálech prezentuji nejen svou poesii, ale zároveň vystavuji své obrazy, jako kulisu k dotváření atmosféry. Čtenáři Obrysu-Kmene znají mé fejetony pod názvem Jak to vidím z Vysočiny, ve kterých se vyjadřuji k současnému dění nejen v kultuře, ale i v politice doma a ve světě.
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ-HORKOVÁ, MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |