Knihu Zdeňka Šmída LUŽNICE. PUTOVÁNÍ S ŘEKOU vydala Paseka (Praha, Litomyšl, s. 351) a její autor přirovnává tuto řeku k vývoji dívky, ženy. Zabývá se jejím mládím, dětstvím, o čemž píše tak, že Češi ji většinou neznají v tomto úseku života. Lužnice totiž pramení v Rakousku a to je její první tvář. Zhruba od Weitry (Vitorazsko) nastává její čas dívčí, pak Lužnice protéká třeboňskými rovinami a v Táboře je již „dospělou ženskou“. Pojetí Lužnice přímo svádí k přirovnání podobně voleného přístupu i u jiných řek a u jiných autorů. Praotcem takového vyprávění by tu byl sociolog Emanuel Chalupný, o kterém se autor Lužnice rovněž zmiňuje. Chalupný totiž napsal také knihu Putování, ale po Vltavě, přičemž začíná na rakousko-českém pomezí, kde se s Vltavou nelze setkat (Vltava, Praha 1914). A pojal Vltavu přece jen jinak než Šmíd: provází čtenáře spolu s dvojicí hochů, někdy již „unavených turistů“, Vilíkem a Otou, hodlajících se dopravit po vodě až do Prahy. A tady je výrazná odlišnost Chalupného od Šmída. Zatímco Chalupný se zabývá řekou více jako sociolog, Šmídovi vzniká pod rukama jakýsi literární cestopis, doplňovaný dobovými fotografiemi. Přináší řadu poznatků, které mohou být pro čtenáře nové a překvapivé, všímá si některých lidských sídel při vodě a shrnuje i mnoho údajů z kulturního života minulosti. Letmo se zmíní i o třeboňském básníku a nakladateli Miroslavu Hulem, který zřejmě patří k Janům Křtitelům knihy.
   Snad se najde dost čtenářů, které zaujmou neznámé nebo polozapomenuté postavy různých lidí v okolí Lužnice žijících, jako byli Hábichové, loupežník Grásl aj. Na některá místa se autor soustřeďuje podrobněji, jako by psal turistického průvodce. Třeboň je mu místem Rožmberků, ale také Madony Třeboňské a skupiny olympioniků z r. 1952. Nevynechá ani Stráž nad Nežárkou s Emou Destinnovou, Soběslav, občas se blýskne málo známý detail z vývoje našeho státu, třeba při zmínce o Portíkově vile v Plané nad Lužnicí, kde jeden čas pobýval T. G. Masaryk. Někdy je rozpačitý, má-li hodnotit některé osobnosti (Edvard Beneš v Sezimově Ústí je podle Šmída „dítětem své doby“). Tábor, město husitské revoluce, prodělal za staletí své existence proměnlivý vývoj, až se tu prosadila „z dopuštění“ Zdeňka Nejedlého na čas koncepce revoluce (s. 235). Leč Lužnice spěje ke konci své cesty, když u Týna nad Vltavou vplývá do Vltavy, ale autorovi stojí ještě za zmínku obec Koloděje nad Lužnicí s Alfrédem Radokem a Matějem Kopeckým (ten tu umírá).
   A už je tu konec cesty, vykonávané spíše vedle vody, nebo podél ní. V závěru si snad čtenář vzpomene na úvodní konstatování, že na Lužnici lze uplatnit různá měření - český údaj říká, že její délka činí 187 km, zatímco rakouský údaj je delší - 192 km.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)