Prozaik, o němž bude tentokráte řeč, obrátil pozornost čtenářstva k literatuře německy mluvícího etnika především románem Vyměřování světa. Úspěch u kritiky násobený čtenářským zájmem vyvolal nezbytnost překladů do více jak čtyřiceti jazyků. Potvrdil, že se vyplatilo vrátit do světa pozapomenuté figury vědních disciplin: polyhistorika Alexandra von Humboldta a matematika Carla Friedricha Gausse. Samosebou za tiché proklamace němectví a klasické filosofie.
Ze záložky poslední autorovy knihy na nás hledí bledý obličej zdobený úsměvem, bledé jsou ruce složené na prsou. Vše ostatní tone ve tmě jako při vystoupení mima na prknech laterny magiky. Daniel Kehlmann (1975) se narodil v Mnichově, žije ve Vídni a jeho úsměv provokuje ambivalencí dosaženého i rizika možnosti prohospodařit talent i úspěch. Možná také lze z podobenky vyčíst odhodlání pokračovat dál v šarádě zvané umění. Poslední Kelmannův opus se jmenuje SLÁVA (Mladá fronta 2009, str. 152) a z podtitulu se dozvíme, že jde o román – Román v devíti příbězích. Nebýt tohoto autorova tvrzení, mohl být čtenář obelstěn obsahem s různorodými názvy devíti povídek. Ten obsah (devět epizod románu) je anotován na záložce úhrnem jedné věty, vybrané názvy mohou při dobrém úmyslu evokovat vnitřní vazebnost (Východ – Východisko, Příspěvek k debatě – Jak jsem lhal a zemřel, V nebezpečí – V nebezpečí).
Posledně jmenované části románu jsou totožné autentickými postavami; spisovatel Leo Richter a jeho průvodkyně přecházejí z druhé části románu do poslední. Je tak narušen tvůrčí stereotyp, který Leo Richter definuje takto: Román bez hlavní postavy? Chápeš to? Kompozice, spojovací prvky, oblouk, ale žádný protagonista, žádný hrdina procházející dějem.
A jsme u autorovy technologie výstavby, kterou charakterizuje především rozháranost, neuspořádanost a anarchie. Postavy rebelují proti zámyslu autora, zjevují se nové figury a staré vyklízejí prostor. Z vůle autora se vydávává Rosalie do Švýcarska, aby podstoupila asistovanou sebevraždu. Argumentů pro tento akt milosrdenství shromáždil dostatek, nicméně v závěru nechá svou postavu zmutovat, dosadí postavu taxikáře a může se zaklínat alternativním příběhem. Neologismus názvu – Jak jsem lhal a zemřel, je podepřen vyprávěním v první osobě singuláru a ústí do tragiky nezvládnutého vztahu k milence a manželce. Rozvedené hříčky pak jenom obtížně dokazují autorovo krédo: přemýšlet o tom, jak se proměnily mezilidské vztahy tím, že jsme pořád k zastižení. Odhlédneme-li od autorovy umanutosti, že je Sláva románem a textologicky vychází z Borgesovy a Márquezovy poetiky magického realismu, pak nám nemůže ujít mistrná zkratka Východ. Na základě několika triviálních nedorozumění zapomene se hrdinka v nejmenované středoasijské republice. Vrátit život do normálu je pro ni stejně obtížné jako pro ženu z Márquezovy povídky, která si chtěla jenom zatelefonovat. Kehlmannova postava je ze dne na den zbavena civilizačních předností a myšlenky na záchranu se nabízejí v horizontu let (Bude tu muset žít rok, možní dva, žádná pátrací skupina ji tady nenajde... Musí tu zůstat a pracovat, dokud se nenaučí jejich řeč...). Všudypřítomné tajemno s gradovaným napětím, zkrátka paráda. Tady by se chtělo zvolat na Kehlmannovu adresu. Výtečná, strhující povídka, mistře!
Autor: FRANTIŠEK SKORUNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |