Jan Tomšíček je autorem několika cestopisných knih, které stojí za přečtení, za všechny budu jmenovat knihu K Viktoriiným vodopádům na kole; o té jsem tehdy napsal: Jsou mezi námi lidé, kteří na svých cestách po jiných, nám neznámých kontinentech, spatří mnoho zajímavého a prožijí nezapomenutelné příhody, ale pouze málo z nich to umí sdělit svému okolí, Janu Tomšíčkovi se tohle podařilo.
Teď přichází Jan Tomšíček s cestopisem nazvaným DO VLADIVOSTOKU NA ZMRZLINU NA KOLE, s podtitulem Kniha o lásce nejen k cestování... S podzimem 2008 jej vyslalo na knihkupecké pulty vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí, v pevné vazbě a v rozsahu 327 str.
Kniha už na první pohled zaujme barevnou obálkou - fotografií divoké sibiřské říčky protékající zalesněným údolím s pozadím zpola zasněžených hor. Součástí knihy jsou i dva bloky barevných fotografií, které autor pořídil při svém dlouhém putování na 30 let starém kole značky Favorit. První blok zahajuje mapa s vyznačenou trasou cesty z Čech až do Vladivostoku, kam Tomšíček dorazil až po 126 dnech. Již samotný pohled na černou čáru, která protíná Slovensko, Ukrajinu, Ruskem přechází pohoří Ural a míří nedozírnou Sibiří za Bajkal až do cíle, vás mrazí v zádech a připadá vám, že něco tak neuvěřitelného snad ani nemohl dokázat člověk ve svých pětapadesáti letech, kdy už většina lidí myslí na důchod. Jan Tomšíček to dokázal a ve své knize o tom podává přesvědčivé svědectví.
Mohl bych listovat od kapitoly ke kapitole a ve zkratce autorovu cestu sledovat, tu a tam zdůraznit, co na mne nejvíce zapůsobilo, ale šlo by o nošení dříví do lesa, protože všechno, co je zaznamenáno, je pozoruhodné. Navíc nechci kazit požitek ze čtení cestopisu těm, kteří po něm sáhnou. Jednu poznámku si neodpustím: Vzhledem k převážně pustému kraji za Uralem, nebezpečím, která leckde číhala - třeba jen ve stavu cest, po nichž bylo třeba jet, se hodně pasáží čte jako napínavá detektivka.
Ale autor umí nesporně popsat i klidné chvíle a ty jeho knihu ozvláštňují, poskytují jakýsi oddech mezi místy, kdy mu s napětím držíme palce a slabší povahy to vzdávají. Stojí za to citovat: Podvečer. Ten dnešní je obzvlášť romantický. Lesním průsekem, kudy vede cesta, vidím zasněžený hřeben Severobajkalského pohoří, ke kterému jsem se již notně přiblížil. Spím v borůvčí, jehož podklad je tak měkký, že se při každém kroku zhoupneš. Kolem břízy, jedle, smrky, některé spadly, tak leží a obrůstají lišejníky a mechy. Když se setmí, vypadá to kolem strašidelně. Řekl bych - ráj pro medvědy. Odevzdávám svůj osud Alláhovi... A zase je den a já žiji! Na obzoru není jediného mráčku, ptáci zpívají o překot. Jedno z nejkrásnějších jiter. Dnes vyrážím časně.
Vybavuji si Tomšíčkovo krédo: Peněz moc nemám, bohatství mám v hlavě, třeba z toho jednou něco bude. Když ne, tak mi to zase tak vadit nebude.
Už svoji pátou knihou dokázal opak. Lépe tu svoji úžasnou cestu snad ani popsat nemohl. Na závěr zbývá dodat: Smekám pomyslný klobouk a hluboce se skláním nad silou vůle, se kterou se do uskutečnění svého úmyslu pustil, před nevšední odvahou a vytrvalostí, jíž byl schopen, i nad tím, jak poctivě knihu napsal, a potvrzuji Tomšíčkovu větu: Krásné vzpomínky, to je báječná věc!
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |