Bohužel tentokrát nemohu sdílet stanovisko Milana Blahynky, který s noblesou sobě vlastní vítá knihy, jež aspoň nějakým způsobem reflektují českou poezii v čase, kdy básně, jež nelze vážit na tuny ani zpeněžit se stoprocentním ziskem platí méně než "co se nic nazývá".
Považuji 309 stran knihy - rozhovoru Jiřího Holého s Vladimírem Justlem OZVUKY ČASU... za dokument ideologického kádrování nejhrubšího zrna i za doklad lidského a estetického selhání. Číst ho je dozajista "užitečno", ale že by "radostno"?
Nejprve k osobě Jiřího Holého. Nechce se ani věřit, že je profesorem české literatury na Filozofické fakultě UK! Univerzitní profesor PhDr. Jiří Holý, DrSc., o němž v letošním 5. čísle pravicové revue 51 Pro napsal Aleš Knapp: "...měl by zažádat o předčasné penzionování a k úlevě všech navždy opustit půdu pražské alma mater."
To je pán na úrovni - odborné i mravní! Praví například o Brechtovi: "Brecht byl nesnesitelný. Staral se hlavně o sebe."
A Justl si přisadí: "Vzpomínám si, jakou jsem měl škodolibou radost, když jsem jednou z Hlasu Ameriky slyšel Škvoreckého recenzi na nějakou monografii o Brechtovi nebo něco a tam ten autor psal, že Brecht byl špinavej a choval se jako... no nevím co."
Už snad zbývá jen dodat, že byl smradlavej Žid! Potvrzuje se stará pravda, že když se nuly přitřou k jedničce, stane se neštěstí.
Oba provozují oblíbenou režimní aritmetiku - žonglují miliony obětí a sečítají hektolitry krve. "Všichni měli krev na rukou," shrnuje to Justl. Samozřejmě nemá na mysli krev indiánskou, ani iráckou, ani palestinskou, ani řeckou, ani japonskou, ani krev prolitou Mašínem & his bloodyband. Má na mysli Zápotockého, Novotného, Brežněva a "bolševiky" vůbec.
Dvě staré vojny vyprávějí vnoučatům za pecí, kterak válčili s bolševikem. Celičký jejich život byl vyplněn neúnavným bojem.
Justl vzpomíná na Šlitra: "?Hele, pojď do Klášterní vinárny.? Tak jsme tam chvíli seděli, on říkal: ?Já tě pak odvezu domů.? ?Jirko, vždyť víš, že to mám blízko, za rohem.? ?Ne, já tě vezmu.? On totiž měl nové auto. A když mě přivezl, říkal: ?To nic není, někdy pro tebe přijedu a pojedem mimo Prahu. Ukážu ti, jak ty kurvy bolševický předjíždím.?"
Vše, co povídají, čím se dnes chlubí, platí za předpokladu, že 2 + 1 se rovná 4. Ukáže-li však budoucnost, a ona to ukáže, že tato rovnice neplatí, jejich kupecké počty se zhroutí. Čučet bez ustání skrz ideologické brýle je smrtelně nebezpečné.
Ještě k tomu "boji".
Viola i Odeon vesele premávaly za státní peníze a oni si usmysleli, že budou proti onomu státu bojovat.
Představme si na okamžik situaci, že bych dnes byl vedoucím redaktorem Odeonu a pašoval do edičního plánu knihy a názory židobolševiků Lenina, Bronštejna, Sverdlova, Zinověva, Kameněva, Litvinova, Kaganoviče, nebo - nedej Bože - špinavce Brechta. Jak dlouho bych vydržel na své "pozici"? Ani ne do večera!
"Všemocná" strana a její exponenti nedrželi nic v ruce. Tolerance? Demokratičnost? Velkorysost? Nebo ideová agonie a totální impotence reálného socialismu?
Bezmocný Karel Boušek, obojetný (přinejlepším!) Josef Šimon, před převratem odměněný postem šéfredaktora Odeonu, po převratu jidášským postem sekčního šéfa... (Justl: "Na Josefa Šimona mám krásné vzpomínky. I jeho poezii mám rád. Z té své generace byl asi nejlepší básník, a má charakter. Zanedlouho se stal náměstkem ministra kultury Lukeše.")
Dnes si stát platí jen své nejvěrnější. Méně důležití věrní čekají na granty. Blahynka jim vtipně říká "osiřelé děti kapitána Granta", neboť s dokončením rozprodeje státu studně vysychají. A na odbojný zbytek se nedostanou ani příslovečné drobky.
Cholerik Justl zálibně přiznává: "Fedor Soldan kritizoval Halase tak, že jsem to už nevydržel a zařval na něj, že je horší než Štoll."
Představme si na chvíli, že by literaturu a její tvůrce kádroval Ladislav Štoll stylem, jako když dva panští kočí klábosí o panstvu:
"Byl plukovník NKVD" (Müller/Kapek). "Byl jeden čas šéfem stranické organizace, kupodivu slušný kluk" (Jaroslav Pospíšil). "Byl tak namol, že ho museli zamknout do skříně" (Jan Kristek). "Pro mě byl zlý člověk. Stalinista." (Ivan Skála). "Je to tragická postava. Protože velký autor to byl. A on psal nejen o těch procesech, to je to nejhorší, ale vezmi si ve Veliké lásce, jak jde proti Kierkegaardovi, Sartrovi, Rilkovi, prostě s kdekým si tam vytírá zadek. A v Českém snu jsou přece příšerné věci." (Josef Kainar) "A nebyl zase tak moc statečný, povahově, on sice neublížil nikomu, ale nechtěl riskovat tolik, aby napsal někam veřejný protest." (Miroslav Holub) "Byl zvláštní člověk. Já jsem ho měl rád. Byl takový, řeklo by se salonní komunista, ale strašně hodný." (Josef Kalaš, ředitel Odeonu)
Blahynka, věrný rytíř Nezvalův, s povděkem zaznamenává, že Justl vydával a ctil Nezvala. Přece však, probůh, nemůže být vstupenkou do slušné společnosti fakt, že někdo Nezvalovi nespílá! Každý s obstojnějším IQ přece pochopí, že by se navždy odepsal.
Ostatně jaképak ctění. Justl (o Bieblovi): "To, že napíše třeba poému na Nezvala, to pochopím. To ještě není tak špatné."
Kádrová měřítka jsou vskutku stalinská.
Justl: "A teď si představ, když jsme s Blahynkou začali bydlet, tak v neděli odpoledne, asi po páté, mi říká, že by se šel projít. Já jsem šel od šesti k dominikánům na mši. A on tam byl u sloupu. V té době chodil do kostela, ještě dokonce v sedmapadesátém roce. (Mohu Justlovi prozradit sladké tajemství - já chodím do kostela dodnes, totiž na májovou, k uctění babiččiny památky, pozn. ks) Kdyby zůstal věrný své katolické výchově, tak se mu to nemohlo stát... A já jsem k němu nikdy necítil averzi, ale vždycky spíš lítost, že může dělat věci, které ho nejsou vůbec důstojné. Moc mě štvala třeba jeho kniha o takovém zlotřilci, jakým byl špatný básník Skála."
Holý se zmínil též o mně, a sice v pasáži o malíři Vladimíru Komárkovi:
"To byl asi mimořádně hodný člověk, nedokázal nikoho odmítnout. Chodil tam i Karel Sýs a po jeho smrti byl tak drzý, že si vydal překlad Apollinaira s jeho obrázky (Pastýřka Eiffelka, 2003) a ani se neobtěžoval s nějakým souhlasem. On totiž kdysi Sýsovi ilustroval básně v Mladé frontě."
Neuvádím to coby potrefená husa, ale proto, že lež snadno vyvrátím. A nikdo nelže jen jednou.
Chudák Vladimír! Mezi námi bylo přátelství, jaké si profesor ani neumí představit.
Požádal jsem Vladimíra, zda by nevytvořil ilustrace k Apollinairovi a pakliže mu to zdraví nedovolí, že bych použil jeho starší "pařížské" grafiky. Obdržel jsem vzkaz, jehož faksimile otiskuji:
"Milý Karle!
Ráno mě vezou do Motola vrátěj mně asi v pátek pak mě v Ikemu odoperujou srdce - chlopni. Jsem vykulenej a posranej.
Nemůžu se soustředit na tvůj dopis - částečně nečitelnej. Jsem ochoten všechno udělat co budeš chtít. Víc mi to vysvětli a napiš. Ty 2 věnce cos použil v Kmeni se mi líbí. Asi proto že jsem na tu kresbu zapomněl. Děkuju Ti.
Budu-li živej a když mi bude jasno rád udělám a přednostně. Strašně zapomínám. Je to hysterie a strach. Lidi si myslejí že chci bejt zajimavej že nepamatuju ale je to na hovno.
Tvůj Komár"
A pak už přišlo jen přání od paní Komárkové v odpověď na zaslanou "Eiffelku":
"Moc a moc jste mě potěšil. Vaše vděčná Komárkova žena Růžena."
Budiž Vladimíru Justlovi přičteno ke cti, že tuto invektivu Holého přešel bez odpovědi.
Třídní boj se zostřil rovněž na poli alkoholismu:
Miroslav Müller si u Justla vysloužil kádrový posudek: "On taky šíleně chlastal."
U matadorů třetího odboje chlast představuje naopak rys vítaný: "Jedním z mně generačně nejbližších byl Ivan Diviš. V polovině 60. let ve Viole po představení mi říkají: Na zemi leží mrtvý Diviš! No, mrtvý naštěstí nebyl, jenom těžce ovíněný. Naložil jsem ho do taxíka... musel jsem ale jet s ním, nevěděl o sobě."
Komouši popíjeli coby třída zpitá mocí, disidenti chlastali, aby režim padl, vyčerpav zásoby znárodněných lihovin:
Justl: "Takže jsme se samozřejmě nalízli... A Medek zase: pití... Medek si lehl v průchodu na zem... Odmítl jít na záchod, protože tam byla stará litinová výlevka, a chodil čůrat do tý litinový výlevky... Tam jsme si zase dali pivo a jeli jsme vlakem domů. A teď se Vyleťal namíchnul, protože jsme už neměli ani korunu, neměli jsme ani na tramvaj v Praze. On šel a žebral po vlaku, a vyžebral tolik, že koupil v jídelním voze flašku vína a s tou se vrátil... Když jsem počítal, co jsem za ten den vypil, že jsem se divil, že to ten organismus vůbec unese. A různé druhy alkoholu. Protože my jsme pili vodku, v té placatici byl nějaký koňak nebo rum, víno, pivo, všechno."
Inu, tyhle "stavovské rozdíly" dobře znal už rudý komisař Hašek: "Šafář, ten byl tenkrát vožralej jako prase, ale pan správce, ten byl veselej." Ovšem, jak známo, u krajského soudu v Jičíně panu správci nepomohlo ani zoufalé: "Ježíšmarjá, pánové, vždyť já byl taky jako prase!"
Věru primitivní vidění světa. Kdo se mnou kráčí před řadami, je "hodnej" a "slušnej" a "má charakter", kdo stojí na chodníku a nemiluje jezuitskou republiku, kdo není mého zvláštního ražení, tomu napíšu "tvrdej dopis" nebo ho prostě "zfackuju".
I Seifert, i Hrubín - ač nebyli bolševici - věděli, kdo a co se jim tlačí na záda. Jaroslav Seifert se mi jednou po odchodu Václava Černého svěřil: "To je zlý člověk. On sem pořád chodí a provokuje." Neboť básníci bývají spodní vodou spojeni s prostými lidmi, ano, i s těmi, kdo jaktěživi nepřečetli ani verš!
Jaroslav Seifert napsal 27. září 1985 vysoce postavenému funkcionáři KSČ:
"V posledních dnech je mé jméno spojováno s útoky na ČSSR a její kulturní politiku. To jsem svým podpisem nezamýšlel. Mé knihy vycházejí ve velkých nákladech a mé dílo se těší vážnosti. A tak se nemohu a nemám právo se ztotožnit s kampaní vedenou Chartou 77."
Každé paměti jsou cenné, občas i tím, co v nich není. Lituji však lidi, jimž se paměť scvrkne na předjíždění bolševiků.
Škoda, myslel jsem, že Vladimír Justl je nad ideové trampoty povznesený muž.
Pevně doufám, že nás pánbůh neraní slepotou a že naše paměti budou vypadat jinak!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |