Funkční jednota obsahu a formy došla zas jednou svého naplnění knihou VLADIMÍR JUSTL (Ozvuky času.../rozhovor, Akropolis, Praha 2007), v níž Jiří Holý zasvěceně hovoří s mnohaletým šéfem Violy, redaktorem Odeonu, editorem i literárním historikem a kritikem se zvláštním zájmem o divadlo a umělecký přednes. Jiní ať píší paměti, Justl dal přednost hovorům o tom, co prožil, a o lidech, které poznal. Bylo jich nespočet: učitelů a kolegů, pak autorů, redaktorů, editorů, ilustrátorů, s nimiž dbal o vysokou úroveň české knihy, herců a recitátorů i režisérů, jevištních výtvarníků a muzikantů, s nimiž úspěšně usiloval o rozvoj české kultury mluveného slova.
Když Jiří Levý napsal Umění překladu a jiní pak Umění všeho možného, dalo se čekat, že Justl přijde s Uměním uměleckého přednesu; pro to umění však udělal víc, než kdyby o něm sepsal učený tlustospis: učil mu soustavně a trpělivě v článcích, recenzích, glosách (jeho bibliografie, dvojsloupečně sázená nejdrobnějším písmem, zabírá v knize třicet stran!), ale hlavně v živých hovorech se soutěžícími v Poděbradech, Prostějově, na Valmezu atd. "Já jsem na mluvené slovo zatížený," doznává v této knize; a ta dokládá, že takové zatížení nemusí někdy vůbec obtěžovat; právě naopak.
Znám ho od podzimu 1951, díváme se na svět, poezii a lidi z opačných zorných úhlů, a rád zjišťuji, že většinu jeho svědectví a soudů o lidech, které jsem rovněž znal třeba na fakultě, kde jsme oba studovali, a o dění, u něhož jsem byl, mohu (až na dvě tři výjimky) potvrdit. O současnících vypráví z osobní zkušenosti s nimi, bez ohledu na to, jak se o nich zle (např. o G. Fučíkové) nebo naopak obdivně (třeba o I. Slavíkovi) šmahem dnes píše. Už tím rozhovor s ním vyniká nad gros memoárové spisby a nebyl by takový, jaký je, bez celoživotní odvahy otevřeně říkat vlastní názor.
Ale hlavně: ač holanovec a halasovec, Justl se přidržuje nezvalovské zásady dávat přednost pochopení před námitkami, a to u vědomí, že národní kulturu netvoří jen autoři jemu blízcí a nejsympatičtější. Tento znalec a přítel i příkladný editor Holana uspořádal porozuměníplné výbory z Biebla i Nezvala v době, kdy jiní se nad jejich mélickou poezií ošklíbali. A dosud mám v paměti jeho stať o mladších básnících 70. let (z roku 1984), jejichž nezaměnitelná mateřská znamení původnosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti tehdy vyzdvihl a nyní nepopírá, byť neopakuje.
Jeho "ozvuky času" věru nejsou pazvuky. Užitečno a radost číst.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |