Vítězslav Nezval zemřel 6. dubna 1958 - před 50 lety
K půlstoletí od básníkovy smrti (6. 4. 1958) bych ovšem nejraději - mít seriózního nakladatele - konečně napsal o Nezvalovi velkou knihu, jaká se ve mně (a v krabicích plných výstřižků, poznámek a náčrtků) sbírá téměř stejně dlouho. Žádný velkorysý nakladatel na obzoru, a tak sním o pověstné kapce, v jaké se zračí celá nekonečná obloha, o kapce, v jaké je celé moře, hluboké, slané, stále znovu se zvedající, klesající, neumdlévající.
Nezval umřel v noci z velikonoční neděle na pondělí. Protože svého Podivuhodného kouzelníka, svou první velkou báseň, která ho proslavila a byl podle ní zván, napsal o Velikonocích (roku 1922), jak sám opakovaně připomínal, přímo se nabízí pojednat při výročí jeho velikonoční smrti o jeho poezii jako Veliké noci (básnického) "vzkříšení a lampionů".
V sobotu, Bílou sobotu před svým nedělním skonem si Nezval zajel do Zlaté uličky na Hradčanech ke svému příteli malíři Janu Slavíčkovi, jako by věděl, že se užuž uzavírá kruh jeho života (jako už podle finále z Manon: "Již doletěla létavice / Již uzavřel se vodní kruh / Již nikdy nikdy nikdy více..."); v Životě básníka, napsaném pár týdnů před smrtí a publikovaném až po ní (Nedokončená, 1960), čte se přece o tom, jak se básník roku 1926 poznal se svou celoživotní ženou žen, se svou Fáfinkou, a jak měsíc na to byli spolu v domku Zlaté uličky u jiného jeho přítele, Jiřího Mařánka:
"Velikonoce cinkají vajíčky, / je kraslicemi ověnčená neděle, / jste v malém domku Zlaté uličky / u tvého přítele..."
Šedesát let čtu Nezvala a víc než padesát roků o něm píšu, ale až letos vidím, jak mnoho je v jeho díle Velikonoc mezi rokem 1922, kdy během nich napsal Podivuhodného kouzelníka, a rokem 1958, kdy o těch svátcích vzkříšení zemřel, a přece žije dál. Jak to napsal do Mladé fronty z 9. 4. 1958 tehdy ještě mladý básník Karel Šiktanc:
"Básník objevitel, básník neklidu a nesmírné touhy, s kterým se my mladí nikdy nerozloučíme. Neboť všechno naše hledání, všechny naše sny jsou z jeho rodu."
Velikonoce se u Nezvala hlásily už i před Podivuhodným kouzelníkem, v rukopisném Jitru básní Veliký pátek, v prvotině Most úchvatnou Pašijovou a básní Pohřeb "na den kočiček o slavném zvonění právě". Ale co je snad ještě pozoruhodnější, Velikonoc se Nezval (asi k malé radosti tehdejších i opačných dogmatiků) nevzdal ani ve svém posledním, teď leckým zatracovaném tvůrčím období. Na konci jeho Velikého orloje (1949) "autobusy těch jichž mezi námi není / Ožily jak velký hřbitov při vzkříšení", poéma Z domoviny (1951) hned třetím veršem ukazuje "tam, kde půl plechového Krista s hlavou nakloněnou k rameni / vykupuje o Velikonocích svět," a v Křídlech (1952) je celá báseň-óda na Prahu o Velikonocích.
O Velikonocích 1933 se vydal z Brna přes Vídeň a Alpy do Paříže.
Čtvrt století nato se před Velikonocemi vrátil z Itálie a o Hodu božím velikonočním nastoupil svou cestu poslední.
Ještě před ní chtěl o těch Velikonocích 1958 zabezpečit ediční osud svému dílu.
Myslím, že je čas o tom vydat malé osobní svědectví. Od pana doktora Janů z Nového života, kam jsem tehdy psával, dověděl se básník o mé právě obhájené diplomce Nezvalova baladická tvorba, a když si ji přečetl, pozval mě, abych se u nich v Baranově 4 na Žižkově zastavil, až pojedu do Prahy. To se ví, že jsem cestu neodkládal. Přijetí bylo víc než vlídné, básníkovi se líbilo, že znám jeho práce nejen z Pásma, ReDu a Odeonu, ale třeba i z Tam-tamu a Českého filmového světa, a při jahodách se šlehačkou, které přinesla paní Fáfinka, mi básník nabídl, abych z jeho "myšlenek o poezii" připravil menší výbor; chtějí to od něho v Československém spisovateli a sám na to nemá čas. Ten první svazek edice Otázky a názory jsem s autorovým svolením nazval Moderní poezie, a protože byl s ním básník spokojen (vůbec mi nemluvil ani do výběru, ani do uspořádání a doslovu), rozhodl se, že mi svěří ediční práci na dalších svazcích svého souborného Díla. "Zavolejte mi, až se vrátím z Itálie, domluvíme podrobnosti."
Spisovatelský zájezd se vrátil z jihu na Květnou neděli. Zavolal jsem v pátek řečený Velký a dostal pozvání, též pro svou ženu Evu, na pondělí velikonoční odpoledne. Jeli jsme do Prahy už v sobotu, v neděli chodili po výstavách, ve Stavovském viděli Osbornova Komika a o pondělním poledni se vydali ještě do Umělecké besedy na sochařské karikatury Jeana Pierra Dantana, těšíce se, že za nějaké tři hodiny budeme u Nezvalů na návštěvě. Venku bylo nevlídno, zima, větrno, na paní z pokladny jsme chvilku čekali, a když se objevila, postěžovala si na hrozné počasí, v jakém lidi umírají, třeba ten Nezval. Strnuli jsme. No ten básník, bylo to v rádiu.
Na výstavu jsme sice šli, ale nevnímali, jak Dantan viděl Meyerbeera, Liszta, Paganiniho nebo i mého (a Nezvalova!) Dumase. A jeli jsme na Žižkov ne už na návštěvu, ale kondolovat paní Fáfince. Když s ní nakladatelství pak sjednávalo smlouvu na chystané svazky Nezvalova Díla, kategoricky je upozornila, že si Sláveček přál, abych je pod hlavní redakcí jeho přítele Jiřího Taufra edičně připravoval já. Mohl jsem chtít víc? Jiří Taufer tehdy hájil Nezvalovu poezii proti puritánům i proti nepřátelům fantazie, hry, ba bránil i Nezvalovu zálibu v astrologii. A později díky jemu "prošly" bez sebemenších cenzurních škrtů Manifesty, eseje, kritické projevy z let 1931-1941 (1974) včetně Nezvalova obdivu pro Bucharina a radosti z porozumění Záviše Kalandry pro surrealisty (byť za cenu redakční poznámky pod čarou o jeho "protistranické činnosti", "pomluvách" SSSR a "vyloučení z KSČ").
Připravil jsem k vydání osmnáct svazků Nezvalova Díla a až na dvě drobnosti jsem uhájil vydání všeho, co do nich patřilo a o čem jsem věděl (tak jako u všech obdobných edic, např. u souboru díla Halasova, se ovšem některé texty škodolibě vynořovaly až po vydání příslušného svazku), ač tu a tam nakladatelství a při "Pozůstalých básních" kupodivu i hlavní redaktor Díla vyvíjeli velmi silný tlak, aby se upustilo od zásady vydat Nezvalův slovesný odkaz celý; prý jsou v něm vedle skvostů i šunty a texty, jejichž vydání do Díla by Mistru "vlastně ublížilo".
Za pomoci autority Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV se nebezpečí už zas upřít části básníkova odkazu právo na místo v souborném Díle - pro změnu z důvodů prý estetických - podařilo zažehnat. A tak zůstalo jen u zmíněných dvou drobností. Z Esejů a projevů po osvobození (1976) vyřadil Jiří Taufer Nezvalovu glosu o básnické sbírce Nezvalova mladšího přítele malíře Vlastimila Fialy Procházky se synem. Fiala, o němž jsem z různých úst slýchal, že je to snad Nezvalův syn (ale nikdy jsem neviděl nic, co by tu fámu zvěrohodnilo), učil Nezvala za Protektorátu malovat a Nezval na rozdíl od Jiřího Taufra ho měl rád. Nezvalova glosa byla podle názoru Taufrova jen "přátelská službička", nehodná zařazení mezi básníkovy kritické projevy. Proti verdiktu nebylo odvolání.
Tiše jsem počítal se zařazením zavrženého textu do Dodatků tím spíš, že Procházky se synem vzbudily kritický odpor (v Literárních novinách), ale zastal se jich (tím nepřímo i Fialova patrona Nezvala) Jiří Veselský tuším v Hostu do domu epigramem: "Tati, proč nás na procházce / nezdravil pan Petrmichl? / Neviděl nás, nebo zpychl? / Anebo nás nemá v lásce? // Milý synu, to máš tak. / On má velmi špatný zrak. / Nediv se mu, nešetří se, / čím hůř vidí, tím víc píše." Jan Petrmichl byl silně krátkozraký, nosil brýle a Veselskému nikdy už nepřišel na jméno, prý se vysmíval jeho tělesné vadě (o níž Veselský neměl potuchy, nikdy Jana Petrmichla neviděl...).
Druhá "drobnost" eliminovaná z Díla proti mé vůli byla zásadnějšího druhu. Když jsem kteréhosi pátku večer pročítal v Lomnici u Tišnova, kde jsem tehdy žil, korekturní obtah kapitol Z mého života, strnul jsem: tužka samého šéfredaktora velela vypustit z kapitoly 59 sedm vět, ve kterých dal Nezval průchod svému údivu, že Adolf Hoffmeister dosud nebyl poctěn státní cenou. Zesnulý už AH byl v oficiální nemilosti a šéfredaktor se prostě bál, že by kniha s chválou na nevhodnou adresu mohla jít do stoupy. Napsal jsem hned Jiřímu Taufrovi, který Dílo až do smrti řídil, v naději, že zakročí. A vydal jsem se do Prahy. Než jsem šel za šéfy, zastavil jsem se u redaktora svazku, co na to říká on; zbrunátněl, a ač jsem slíbil, že se jeho soudem nebudu ohánět, nebude-li si to přát, jeho stanovisko jsem z něho nevymámil. Šéfové zavolali Jiřímu Taufrovi. Nejenže nepodepřel mé úsilí uchránit text cenzurního škrtu, ale ještě mi vysvětlil, že kdyby Nezval žil, sám by ty věty vyhodil! Marně jsem argumentoval, že škrt je pošetilý: už tři knižní vydání Z mého života jsou beze škrtů, a když se rozkřikne, jak si "režim" cenzuruje básníka, jímž se jinak pyšní, bude jen ostuda. Neuspěl jsem ani s kompromisním návrhem připojit pod čáru poznámku, že Hoffmeister byl pak prohlášen dokonce národním umělcem. Pod vykuchanou edici se přece nemohu podepsat. Jel jsem domů s pocitem, že jsem jako editor skončil. Kupodivu žádná odveta nenásledovala, XXXVIII. svazek Díla VN, řízeného Jiřím Taufrem, vyšel nejen bez rejstříku (aby odpovědné dozíratele, od nichž se nečekalo, že budou knihu celou číst, rejstřík neopatrně neupozorňoval na nežádoucí jména v textu schovaná), ale i bez údaje, kdo knihu připravil k vydání. Odpovědný redaktor, který při jednání zbrunátněl ještě víc, aniž cokoli řekl, patrně informoval o konfliktu přátele. Pár lidí se na mne potom pár měsíců náhle usmívalo, ačkoli předtím jsem jim nestál za pohled.
Ani když zůstalo u pouhých dvou škrtů, neznamená to, že Nezvalovo nepřeberné slovesné dílo se vešlo do osmatřiceti často tlustých svazků.
Už původní básníkova koncepce jeho Díla stejně jako posmrtná změna souboru v tzv. sebrané spisy (dva objemné svazky - XXXIV a XXXVII - vrátily do Díla vše, co básník do svazků I-XI v padesátých letech nepojal) nepočítala se zařazením prací pro film, pokud je básník sám už neotiskl, fragmentů a náčrtů, ale také textů urážejících soudobé oficiální pojetí mravnosti. Když se v druhé polovině osmdesátých let Dílo rozpočtené na 38 svazků už blížilo ke konci, podařilo se mi přimět vedení nakladatelství Čs. spisovatel, aby na záložce Pozůstalých básní (měly vyjít 1989, vyšly až 1990) slíbilo ještě jeden svazek navíc pod nevinným názvem Doplňky k Dílu; pro ten jsem kromě dvou větších projevů o poezii, menších statí a různých glos, nalezených až po vydání svazků esejistiky z období poetismu a surrealismu, připravil i Sexuální nokturno a básníkovy příspěvky do Erotické revue. Taky se zdálo, že bude možno vydat pak jako čtyřicátý svazek Nezvalovy práce pro film. Po listopadu 1989 však Čs. spisovatel ztratil o dovršení souboru zájem, a když nakladatelství zaniklo, nevedla ani jinde jednání nikam. A tak sice všecko může vyjít, ale publikace se kromě zaručených reedic (zejména Sexuálního nokturna) musí spokojovat s drobečky v časopisech.
V krabicích Literárního archivu Památníku národního písemnictví a v rukou sběratelů je přitom stále ještě nepřeberné množství řádků psaných Nezvalovou rukou, často torz a fragmentů nemalého významu. Nelze se příliš divit, že k nim netáhnou karavany literárních zlatokopů. Nezvalův slovesný odkaz je rozsáhlý, básníkovy rukopisy často velmi obtížně čitelné, takže skutečné objevy nejsou snadno na dosah a stále hrozí riziko blamáže. První si pořídila už redakce jinak vynikající Kultury 1960 (do Kultury 1957 a 1958 Nezval psal své kapitoly Z mého života). Z Nezvalovy rukopisné pozůstalosti přinesla mj. báseň Praha jednoho jarního večera, údajně "tištěnou poprvé". Literární noviny, které na Kulturu žárlily, triumfovaly: tu báseň nenapsal Nezval, ale Éluard, Nezval ji "jen" přeložil (proto se našla v pozůstalosti psána jeho rukou) a tiskem vyšla už 19. 4. 1952 v Literárních novinách! Podobná blamáž hrozí každému, kdo by uvěřil, že Nezvalův rukopis plus nezvalovské motivy garantují Nezvalovo autorství. Přesto je třeba velmi riskantní a rozhodně nedoceňovanou práci dokončit.
A najde se konečně nakladatel, který pochopí, jak velký a nesporný čin vykoná pro českou literaturu, když řadu svazků Nezvalova Díla, jemuž vtiskl spanilou grafickou úpravu František Muzika, uzavře svazky deníků, dopisů (mimo Dílo vydaný listář Depeše z konce tisíciletí, 1981, zdaleka není ani relativně úplný), fragmentů a prací pro film?
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)