Ivana Blahutová hovoří s Marií Veselou

    Marie Veselá, narozena 12. 3. 1947 v Třebíči, žije v Brně. Své verše publikuje v levicovém tisku. Doposud vydala básnické sbírky: Herbář (1993) - vydáno za přispění Nadace J. Hybeše. Následující tři sbírky uveřejnila vlastním nákladem: Píseň o růži temně rudé (1995); Písně o řece Svratce (2004); Moravská poema (2004).

   Ivana Blahutová: Znám tě již mnoho roků jako skromnou a zároveň energickou ženu, bez jejíhož organizačního přispění se neobejde takřka žádná levicová kulturní akce v Brně. Znám tě jako nadanou básnířku, jejímž poznávacím znamením je "růže temně rudá" - květ, kterým hrdě přiznáváš "barvu" svého přesvědčení. Znám tě jako člověka četných kulturních zájmů, jako obětavou matku a babičku, jako chápavou přítelkyni... O to více jsem byla překvapená, když ses mi jednou náhodně zmínila o svém nepříliš radostném mládí. Smím se tě zeptat na ono složité období dětství a dospívání, jež je tak důležité pro formování osobnosti každého člověka?
   Rudá růže, kromě toho, symbolizuje bolest a lásku. Jsou to dvě nerozlučné přímky - asi rovnoběžky, o kterých nás věda učí, že se spojí v nekonečnu. Já tomu také věřím.
   Marie Veselá: Kratičká šťastná doba mého dětství byla, tak jak u všech dětí, ve znamení andělské nevědomosti. Byla jsem nejstarší ze tří sourozenců, velmi senzitivní - velice jsem lpěla na mamince. Vyrůstala jsem v rodině, kterou otec opustil. V roce 1959 rodinné problémy úřad řešil tak, že nás děti odloučil od matky. Ocitly jsem se, každý zvlášť, v dětských domovech. Jak se ukázalo, na několik let.

   Naváži na předchozí otázku. Podle psychologických výzkumů údajně pouze šest procent dětí, jež vyrůstají v problematických podmínkách, překonává jejich negativní účinky právě uměleckou tvořivostí - hudební, literární, výtvarnou... Kdy jsi v sobě objevila tyto sklony? A jaké jsi měla možnosti je rozvíjet? Mohla ses opřít o něčí podporu či příklad?
   Po mamince, která krásně zpívala, jsem zdědila nejen vztah k hudbě, ale i k malování a literatuře. Vzpomínám si na její hlas, byla jsem do něj zamilovaná.
   Vrátím se k těm rovnoběžkám. Šok z náhlého, dramatického odloučení, následná těžká matčina nemoc mě jako dvanáctileté dítě dovedly k pocitům bezvýchodnosti. Po čase krize začalo to, na co se ptáš. Objevila jsem, že mohu psát. Nebýt hudby a poezie, posléze i malování, nevím, jak bych se s tím vším vyrovnala. Pamatuji se na dětské zoufalství, které bylo bez hranic. Od té doby v sobě nosím absolutní nesmiřitelnost vůči bezpráví, hlavně tam, kde jsou ti, kteří se nemohou bránit.
   Byla zde jedna příjemná skutečnost. Mým novým domovem se stala Telč. Měla jsem možnosti, jak se uplatnit. Věnovala jsem se kronice a několika zájmovým kroužkům. Jinak to byly knihy a knihy. Na svůj věk jsem byla fenomenální čtenář.
   Telč jsem si zamilovala a stále se k ní vracím. Tak jako pro Františka Kožíka je i pro mne krásným květem leknínu na hladině třech rybníků.
   
   Vychovávala jsi syna a dceru, dnes již oba dospělé, vykonávala jsi každodenní zaměstnání, starala se o domácnost, zapojovala se do společenského dění. Jak se ti dařilo v tom kolotoči povinností nacházet čas na vlastní psaní? A kdy a kde jsi začala své texty publikovat?
   V roce 1966, před maturitou, jsem se dočkala uveřejnění dvou básní v regionálních novinách v Jihlavě. Od r. 1966 jsem pracovala jako zdravotní sestra v Brně. Rodina a děti, život běžel. Psaní "do šuplíku" dobře zná každý literát. Podařilo se mi asi dvakrát něco uveřejnit. Nejlépe se mi psalo v noci, to znáš. Čas byl drahý. Ty mé rovnoběžky... musím se k ním stále vracet. Stále bojuješ. Někdy se vracíš se štítem, někdy na štítě. Skutečný život ovlivňuje tvorbu a "zelené" verše začnou zrát. Jednou mi řekl jeden literát: "Vše musí být procítěno a protrpěno." Jenom obroušený kamínek, který nesou řeky, dovede podat pravdivou výpověď. Žila jsem mezi dvěma řekami - Jihlávkou a Svratkou. To vše znáš z mých veršů.

   S tvými verši se čtenáři setkávají pouze v úzkém okruhu levicového tisku: v brněnském občasníku Echo, v Haló novinách a Obrysu-Kmeni, ve Zpravodaji VNK, v některých sbornících, dříve i v Naší pravdě... Tři ze čtyř svých básnických sbírek jsi vydala vlastním nákladem a rozdala spřízněným duším. Jak se ti píše a publikuje v takovémto vymezení i omezení?
   "...do světa volám, že prázdnou mám tobolku" - to je z mé básně Kokoška pastuší tobolka. Sbírka Herbář, ilustrovaná mou dcerou, měla být polní kytičkou, která byla určena všem dobrým a čestným lidem v devadesátých letech.
   Prázdná tobolka, to je omezení největší, a čas, který neúprosně běží. Bude to tak stále. Nemám zatím jinou možnost než vydávat vlastním, bohužel skromným nákladem. V současné situaci mne těší i rozdávání básní, protože vnímám odezvu. Po léta, kromě nové tvorby, dotiskuji i starší sbírky. Procházím-li výprodeji knih nebo antikvariáty, vnímám bolestný pocit při pohledu na haldy knih autorů, mnohdy klasiků. Takto poníženy se nemohou bránit.
   Jak se mi píše? - Poezie a vnoučata, to jsou mé dvě největší lásky. Když se nad tím zamyslím, je mi skoro do zpěvu. Hudba je stejně krásnější sestra poezie. Jsou chvíle, kdy oněmím - na určitou dobu...

   Tvým velkým koníčkem a potěchou je hudba - sama jsi od dětství zpívala v různých sborech. Později jsi dokonce napsala texty k několika písním pro soubor Moravěnka i pro populárního skladatele Ladislava Kozderku. Jak na tuto spolupráci vzpomínáš?
   Jak jsem se ti výše svěřila, hudbu miluji - mám samozřejmě vztah především k vážné hudbě a folkloru. Hudba inspiruje sama o sobě, nepotřebuje slovo, vchází, aniž by potřebovala otevřít. Má ještě větší moc než poezie.
   Text písně, kterou má Moravěnka v repertoáru, jsem napsala mamince k 80. narozeninám. Ladislav Kozderka měl zájem o některé básně, proto jsem mu dala svolení k úpravě textu. Vím, že jednu zhudebnil. Bohužel, brzy potom zemřel. Moravěnka obdržela ode mne několik dalších textů, zatím nevím, jak s nimi naložili. Ladislav Kozderka byl osobnost. Byl to obdivuhodně laskavý člověk. Želím, jako mnoho jiných, jeho odchodu.
   Pokud jde o pěvecké sbory. V Telči to byl sbor B. Smetana, v Jihlavě J. B. Foerster, v Brně E. Krásnohorská a Brněnští madrigalisté. V roce 1970 jsem pak už zpívala své dcerce, která se mi tehdy narodila, posléze i synkovi. Těší mne velice, že tato tradice má v rodině pokračování.
   
   Ještě jednou se vrátím k hudbě. Tvá básnická sbírka Moravská poema nese podtitul Pocta Leoši Janáčkovi. Čím vším tě upoutal Leoš Janáček?
   Leoš Janáček je oříšek. To jadérko v něm mne léta lákalo. Jak mu porozumět. Přečetla jsem o něm několik publikací, absolvovala koncerty, opery - opakovaně. Na Janáčkovi mě upoutalo téměř všechno. Jeho složitá povaha, výpověď Zdeňky Janáčkové o jejich nelehkém soužití, v neposlední řadě krutý osud - úmrtí synka Vladimíra a posléze i dcery Olgy. Tak jako Gustav Mahler, kterého stihl život stejnou ranou, vypovídá o své bolesti i Janáček.
   Lidské utrpení. Jenůfka sahá až na dno propasti, není možné se nezachvět, když zpívá o svém dítěti. Nebo Káťa Kabanová - je to tklivý dívčí osud. Proti tomu Příhody lišky Bystroušky. Smyčce předehry - člověk cítí, jak kloužou po strunách, které nosíme kdesi hluboko v srdci. Láskyplné splynutí člověka a přírody vyvolává neuvěřitelný pocit smíru a štěstí.
   Obdivuji a miluji slovanství Leoše Janáčka. Z Petrohradu si přivezl na smrt nemocnou dceru Olgu, která umírá doslova v květu mládí. V bílém mramoru na hřbitově čtete: Olga Lvovna Janačekova. Jeho Otčenáš - to je vzpoura týrané duše. V Glagolské mši cítíš to hluboké propojení, vnímáš naše kořeny, 9. století, širokou moravskou rovinu a oba bratry ze Soluně. Jedna věc mne naprosto okouzlila a nadchla. To jsou jeho nápěvky. Inspirace zvuky přírody, hlásky ptáků, zvuky lidského hlasu - nářečí, zanést to do notové osnovy - to je geniální.

   Narodila ses v Třebíči, ale od svých 19 let trvale bydlíš v Brně. Brnu - a rovněž muži, s nímž tě toto město kdysi osudově spojilo - jsi věnovala i svou útlou sbírku intimní lyriky Písně o řece Svratce. Předpokládám, že Brno je středem krajiny tvého srdce. Jsou i jiná místa, ke kterým chováš obdobně silné city?
   Brno. Je to už přes 40 let, kdy jsem začala další etapu svého života. I já v něm mám svá zastavení - vzpomenu-li na sbírku Ivana Blatného. Osu tvoří řeka Svratka. Písně o řece Svratce jsou výpovědí o době, kterou jsem prožila; city a příroda se propojily v jedno, je to jedna skladba.
   Řekou mého dětství byla Jihlávka. Když se zasním, vídám obrovský balvan uprostřed řeky a nad ním tančící vážky, v přítmí vrb se pnou bílé svlačce. Vysoké a příkré stráně nad řekou (tehdy ještě bezlesé) a na nich stohlavé stádo koz. Zpovídám se z toho v jedné ze svých básní. A pak samozřejmě již zmíněná Telč. Neskutečně krásná vzpomínka na první cit, okouzlení, které nese srovnání se Šrámkovým "stříbrným větrem". Stříbrná oblaka, stříbrná hladina a neviditelná Panova flétna, i nymfa Echo, ukrytá v zákoutí starého parku pod zámkem. Krajina mého srdce...
   
   Až do předloňska, než jsi odešla do důchodu, byla jsi zaměstnána jako zdravotní sestra. Pro prozaika (epika) bývá lékařské prostředí zlatým dolem - dává nahlédnout do tolika lidských osudů, skýtá tolik příběhů a postav... Ale jak je tomu u lyrického básníka? Poznamenala tvá profese tvou tvorbu?
   Máš úplnou pravdu. Nikdy jsem nemohla zůstat lhostejná. Cizí osudy i cizí smutky a nemoci mne zákonitě přivedly k mému povolání. Instinktivně mě vedla potřeba pomáhat. Neměla jsem možnost studovat na vysoké škole. Byla jsem odkázána na sebe, bylo potřeba pracovat a pomoci rodině. Neměla jsem žádnou oporu. Nikdy jsem toho nelitovala, moje profese mne obohatila - a potom, platí stará zkušenost: rozdáváte-li ze sebe, také se něco vrací. To něco je další zdroj síly a inspirace.
   
   Významnou část tvé poezie představuje apelativní lyrika. Jsi básnířka, která neskrývá svou angažovanost, svůj jednoznačný občanský postoj. Z tvých strof však nekřičí žádná hesla a teze, o něž nešikovně zakopávají leckteří "burcující" poetové; tvé verše na nikoho nevystrkují okázale zaťatou pěst. Spíše naléhají soucitným hlasem, dovolávají se prosté lidskosti, využívají i biblických motivů, vyznívají především eticky, nikoliv politicky. Které osobnosti, které umělecké, duchovní a morální autority v daném směru ovlivnily tvé názory?
   Je to tak, jak říkáš. Nemusí téct v každé revoluci krev. Lidstvo si už vytrpělo dost, nemůže si dovolit třetí světová jatka. Jak víme, nejhorším zločinem je lhostejnost. Je nutná a potřebná solidarita se všemi uraženými a poníženými. Vkročili jsme do 21. století. Svět je propojen. Jeho oslovení by mělo znít ve znamení humanismu. Oslovuji člověka jazykem, kterému - jak doufám - rozumí většina lidí. Je to jazyk Alberta Schweitzera, Martina Luthera Kinga a dalších. Boj v našem levicovém smyslu má nejen své formy, ale především svou gradaci. Naši filozofové používají cizí slovo dialektika.

   V letošním čísle Obrysu-Kmene, jež bylo věnováno památce nedávno zesnulého filozofa a spisovatele Egona Bondyho, jsem narazila i na tvou báseň. Jakou stopu v tobě zanechalo setkání s Egonem Bondym?
   S Egonem Bondym jsem se setkala před léty v Telči, kde tehdy bydlel se svou družkou Julií. Napsala jsem o tom článek do Echa (28. 6. 2007). Egon Bondy byl pozoruhodný filozof. Ve zmíněném článku jsem psala o svém údivu - on, člen Charty 77, statečně prohlašoval v tomto politickém marasmu, že je marxista. Víc než jeho poezie mne zajímala jeho filozofie. Byl to člověk, který ač tělesně sláb, našel sílu odejít z Prahy do Telče a poté, po rozpadu republiky, do Bratislavy. Spoustu věcí předvídal, mohla jsem jen litovat, že jsem nemohla být účastna jeho přednášek. S pocitem smutku jsem přijala před časem zprávu o smrti paní Julie, nyní odešel i on.

   Slova veršů odměřuješ na lékárnických vážkách jako vzácné, nesmírně účinné látky - s přesně zvoleným a komponovaným minimem tohoto materiálu dosahuješ maximální působivosti. A skoro každá tvá báseň je ve své podstatě básní milostnou. Tou nejvyšší inspirací a současně i poselstvím tvé poezie je Láska. Lásku v nejširším smyslu stavíš s tichou houževnatostí jako hráz proti veškerému zlu světa. Odkud pramení tato tvá nezdolná víra? (Záměrně zdůrazňuji víra, jelikož rozum v permanentních soubojích se zlem bývá až notoricky často porážen.)
   Méně je více. Nejsem sama, kdo takto poezii odvažuje. Dostáváme se k životní filozofii. V našich kulturních kořenech, někteří si to přiznají - jiní ne, je zabudován odkaz starých řeckých i římských filozofů. Tento odkaz si přisvojilo ve velké míře křesťanství. Čerpali z něho i Marx a Engels.
   Láska jako zdroj života. Láska ve všech podobách, to je to, na čem stojí svět a příroda. Jsem ateistka, ale věřím v lásku. Bůh není, to láska je tou božskou věcí, která může udělat zázrak. Našim mladým v KSM jsem řekla, že nejen křesťané, ale i my ateisté máme svou svatou trojici - je to láska, rozum a svědomí. Cituji: máme mít horoucí srdce, chladnou hlavu a čisté ruce (F. E. Dzeržinskij).

   Spolu s literárním vědcem Štěpánem Vlašínem jsi iniciovala založení brněnské pobočky Výboru národní kultury. Od počátku v této organizaci velmi aktivně pracuješ, nyní již 14. sezónu. Za ony dlouhé roky se v činnosti VNK leccos změnilo, někteří lidé odešli, další přišli, předloni se vystřídali předsedové, jiné jsou i prostory, kde se v současnosti pořady realizují. Projevily se tyto změny nějak ve skladbě programů, v jejich zaměření, v návštěvnosti? A co zajímavého připravuje brněnský VNK pro nejbližší budoucnost?
   U zrodu VNK v Brně stál PhDr. Štěpán Vlašín, DrSc. a já. - 4. 12. 1993 v Praze jsme založili s velkou skupinou lidí, vesměs umělců, sdružení Výbor národní kultury. Hned po návratu do Brna jsem sbírala podklady pro naši činnost v Brně. Oficiálně jsme zahájili za tři měsíce - tj. v březnu 1994. Nepochopení i špatná finanční situace způsobily, že jsme byli nuceni stále měnit působiště. Nyní jsme už na pátém místě. Bývalý předseda Dr. Štěpán Vlašín byl jmenován čestným doživotním předsedou VNK v Brně. Současný předseda doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc. vyvíjí úsilí o další zkvalitnění naší činnosti. Pro akce komorního rozsahu si pronajímáme Maďarský klub, pro akce většího rozsahu sál ÚMČ Brno-střed. Pokud jde o plán činnosti: na září nachystal náš předseda pořad o Josefu Jungmannovi, na říjen jsme zařadili do plánu pořad o Josefu Kainarovi - autorkou pořadu je Mgr. Alena Kalábová. Na listopad jsme připravili koncert studentů a žáků konzervatoře a ZUŠ Jar. Kvapila v Brně. V prosinci se setkáme na Vánočním vystoupení s emeritní prof. JAMU Jarmilou Krátkou a jejími hosty. Setkáváme se zatím jednou měsíčně, návštěvnost opět stoupá a klub nám nestačí. Chceme stále zlepšovat svou činnost, vítáme stále nové umělce, kteří s námi chtějí spolupracovat. Rádi bychom také přivítali další ruce, které by pomohly i ve vedení a organizačně.

   Pamatuji si, jak ses těšila, že až se odebereš "do penze", budeš mít konečně pořádný čas na psaní. Teď jsi v penzi, a přesto tě lze doma zastihnout telefonicky většinou až večer.
   Tak vidíš. Může se člověk těšit? Šedesátka je tady, a člověk nemá čas, aby to vnímal. "Šuplík" obrazně řečeno přetéká. Potřebuji vše utřídit - už jsem začala. Mám představu dvou malých sbírek. Jenže. Potřebují mne vnučky, potřebuje mne náš VNK i naše levice. Je to dilema, které už musím řešit.

   Loni v březnu jsi oslavila okrouhlé jubileum, což vždy svádí k bilancování. Co v této souvislosti hodnotíš jako svůj životní úspěch, co naopak považuješ za prohru?
   Svůj životní úspěch? Že jsem dosud sama před sebou obstála se ctí. I prohry byly, ale vždy jim předcházel čestný boj, ale to je život.

   Když jsem ti nedávno volala, řekla jsi mi jen tak mimochodem, že mi ukážeš pěkné místo, které sis vybrala pro svůj hrob. Naštěstí vím, že jsi nátury máchovsky romantické a hřbitovy vnímáš jako spirituálně i esteticky podnětné prostředí, vhodné k rozjímavým a poučným procházkám. Do hrobu se dozajista nechystáš, a proto se tě na závěr ptám: co píšeš zrovna nyní a jaké jsou tvé další tvůrčí plány?
   Jak krásně jsi to vyjádřila! Hřbitovy skutečně vnímám jako spirituálně a esteticky podnětné prostředí - má romantická duše našla sice zapomenutý hrob po mé pratetě, co ale naplat, je zpustošen - a pak, šípková růže tam zatím neroste, a já rozjímám, jaké by to bylo, spát pod šípkovým keřem.
   Rozjímám a těším se na nejkrásnější úsměv na světě, který vlastní moje postižená vnučka Maruška. To druhé rozjímání - kdy budu mít čas a peníze - odháním, protože vyvolává melancholii.
   Tvůrčí plány? V době euforie jsou bez hranic. Mám ale tajné přání všechno stihnout, než vyrostou mé vnučky a s nimi ten šípkový keř.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)