Našim kumštýřům se zase něco povedlo: studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové totiž vestavěli prý do "umakartového" bytu v normálním paneláku "Husákovo 3+1". Tedy cosi jako recese a provokace, neboť v takto zařízených bytech dnes dožívá mnoho občanů,, zejména třetího věku, kteří většinou nejdou s poslední "módou". Všechno se odehrává v bytech, v nichž Havlovi a jemu podobní nikdy nežili, tedy - jak pravil exprezident Václav - v králíkárnách.
Ty však dnes obecní úřady poznovu prodávají, často za slušný peníz, neboť jiný model u nás nejspíš neexistuje, nepočítáme-li ojedinělé vymyšlenosti za desítky milionů, na něž si naspořili čeští privatizační zlodějové. Tedy většinou jde o takzvané "podnikatelské baroko". Vraťme se však k "Husákovu kvartýru 3+1" či Havlově "králíkárně?, kde nescházejí ani nádoby z plastických hmot, ovšemže ani čtyřicet let stará televizní bedna, v níž se vysílají dávné seriály. Třebas Dietlova díla, která vysoce překonávají, jak říkávají znalci, "sračky na pokračování", jež se dnes a denně vysílají prakticky na všech kanálech v bednách zcela nových. Kultura současnosti si nemohla vybrat lepší název než "kanálová". Na stole bytu leží ovšem Rudé právo, máme tu klasickou nábytkovou stěnu, sloužící často dodnes, klasickou ložnici, stařičký typ váhy, a potraviny, pravda, nebalené vždycky s největším vkusem. Je tu plechovka párků, čaje, škatule kakaa a jiných dobrot, které nás stále lákají. Také láhev červeného vína s názvem Dalibor. Pokud si vzpomínám, bývala tu i Pražská směs, Kladenský sklepník a jiné . Ty si však (až na obal) v ničem nezadaly s pozoruhodným "krabicovým vínem" současnosti, po němž nás pálí žáha již při pohledu. Italové krabicím příznačně říkávají "scatoletta".
Autory nejspíš nenapadlo, že tato výstava, jež je zčásti předmětem dražby, bude dosti nevkusnou, trapnou nostalgií a vzpomínkou na časy, v nichž většina "mistrů" nežila. A zapomíná se, že starší bytová kultura padesátých let se stala takzvaným "bruselským stylem", dnes už předmětem zájmu kunsthistoriků. Se stejným úspěchem vyšla do světa československá montrealská expozice. To jen na okraj. Samozřejmě, že konstruktéry tzv. husákovské expozice nenapadlo, že ani západní byty se před čtyřmi desítkami let nepodobaly dnešním. Takže o kultuře bydlení v takto účelových souvislostech se vůbec mluvit nedá. Tvůrcům expozice šlo hlavně o drsnou "srandu", a nikoli o bydlení a ekonomiku, jak hlásají.
Otevřel jsem tedy statistickou ročenku z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a nestačil jsem zírat. Kilo žitnopšeničného chleba stálo 2 koruny 60 haléřů, a za 5,66 korun nebyl jeden luxusnější tmavý rohlík dneška, ale celý kilogram rohlíků a housek. Zadní hovězí bez kosti se prodávalo bratru za 24 korun, kilo bůčku za dvacku, telecí pečeně za 22 korun. Vepřová (5,90) s polévkou a zákuskem přišla ve III. cenové skupině pohostinství i s kávou (v příboru) na 12,20 Kčs. Litr pivní desítky se čepoval za 2,40 korun, metrák hnědého uhlí byl k mání za šestnáct, dámské vlněné šaty za 215, nájemné nečinilo u dvoupokojového bytu s kuchyní (2+1) víc než 75 korun měsíčně. Benzin se čepoval za 3-4 koruny, kilo eidamu stálo devatenáct korun a dejme tomu vodovou ondulaci s mytím hlavy jste mohli pořídit za osm korun. A Rudé právo, jako jiné deníky, stálo 8 korun. Tak vysoké bylo totiž předplatné na celý měsíc uvedeného listu. Takže teď si již můžeme spočítat, jak zaostávaly naše příjmy za našimi výdaji, abychom si mohli dopřát totéž co před nějakými čtyřiceti lety. (A to, přisámbůh, nemám nejmenší důvod si stěžovat, protože jsem patřil, jak se dnes s oblibou říkává, mezi "perzekuované").
Poslední údaj z polistopadových 18 let uvádí, že na přelomu velké revoluce stál buřt s chlebem pomáznutým hořčicí 3 koruny 50, zatímco dnes je to až 30 korun, tudíž bezmála desetinásobek.Ti, kdož dnes živoří a obávají se příští složenky na nájemné, nejspíš na zmíněnou "husákovskou výstavu" nepůjdou. Půjdou-li, budou mít pocit, že se ocitli ve vlastním bytě. Bohatší garnitura již o danou expozici nemůže mít zájem, nebo ji nejspíš bude pokládat za bolševickou provokaci, nemluvě o tom, že ti, kdož obhospodařují miliardy korun - coby zbytek privatizační merendy - mají úplně jiné starosti, než přemýšlet nad tolikrát zkritizovanou minulostí, kterou sami neprožili.
Co závěrem? Radu, abychom si nezahrávali s lidskou trpělivostí a s prostými občany, kteří jsou zatěžováni obrovským státním dluhem den ze dne narůstajícím a obavami, že zítra mohou přijít nejen o své malé finance, ale i o práci. Nechci být vulgární - ale často se hovořívalo o tom, kdo je "zasraný". To je adjektivum, které slouží jako pešek. Chodí okolo a zdálo se, že by se jím měli vyplácet komunisté. Dnes se však většina jednoznačně přiklonila k jinak zbarveným politikům, kteří neznají mezí, a k podnikatelům, co mnohostranně provokují lid obecný.
Jedno je proto nesporné: že vyplácení zmíněných odměn peškem je již na dosah.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |