Spatřit nový česko-německý film režisérů Josepha Vilsmaiera a Dany Vávrové POSLEDNÍ VLAK (Der Letzte Zug) znamená podstoupit zkoušku na téma, co strašného znamenaly hrůzy poslední války. Nutí však zároveň k zamyšlení, že s násilím se ani zdaleka neskončilo. Poměrně zhuštěný dramatický příběh se odehrává v berlínské železniční stanici Grunewald. Právě tady začíná vzpomínka na tragické okamžiky berlínských Židů, které v roce 1943 svedlo dohromady Goebbelsovo rozhodnutí "definitivně" zbavit německou metropoli jejich přítomnosti. Šlo o šest set nejvýznamnějších osobností a příslušníků jejich rodin - dramatické umělce, operní zpěváky, výtvarníky, majitele obchodů s uměleckými předměty, se šperky a se zlatem, ale i o nejlepší sportovce. Pod záminkou ochrany před bombardováním byly celé židovské rodiny nakládány do vlaků a odváženy po kolejích tam, odkud nebylo návratu, odváženy v dusnu, bez vody a bez jídla. S tušením, že je to začátek konce. Tragičtí hrdinové, kteří se v jednom takovém vagonu pokoušejí během pěti děsivých dnů neztratit rozum, naději a lidskou důstojnost. Jsou mezi nimi slavný boxer Henry Neumann, zpěvák Jakob Noshik, šestnáctiletá Ruth Zilbermannová... Kdo z nich přežije?
Naturalisticky pojatý film, s projevy vybičované nacistické nadutosti, s občasnými kapkami soucitu jednotlivců, s projevy polského antisemitismu, který z děje trčí (kšeftování polských mašinfírů s drahocennými památkami), ostře vyhraněné násilí, s krvelačnou touhou "ukrajinských esesmanů" - až po hysterii živých mezi mrtvými.
Poslední vlak režiséra, který se představil filmem Stalingrad, patří k těm dílům, jež se nesnaží ukázat velké dějiny, ale vrací se k dramatickým osudům bezbranných, kteří jen díky svému původu ztratili status lidí.
Jako diváka mne v promítacím sále několikrát napadlo: co kdyby režisér uchopil příště ještě téma odvlékání německých komunistů do Hitlerových koncentračních táborů - v čele s Ernstem Thälmannem (které dlouho předtím předcházelo deportaci Židů), jestli by se snad některý divák, vybičovaný současným českým, někdy až primitivním antikomunismem, nepostavil na stranu zločinu a nelitoval, že Hitler své dílo nedokončil?
Soudím tak i z poněkud ploché diskuse novinářské veřejnosti po zhlédnutí filmu, která se pídila hlavně po finančních nákladech produkce filmu, po délce jízdy vlaku a po dalších zcela nepodstatných faktech. Někteří dávali očividně najevo, že o filmu ani koneckonců psát nebudou, když se po promítnutí nedostavili hlavní představitelé, zejména slibovaný Juraj Kukura.
Film získal v loňském roce zvláštní Bavorskou filmovou cenu a letos zvláštní ocenění na Filmovém festivalu v Polsku. Jak se zachová česká filmová odborná veřejnost a divácké publikum, je zatím otázkou.
Autorem scénáře je Stephen Glantz, producentem Ivo Pavelek, ve filmu hraje početná skupina předních českých a německých herců, objevují se známé tváře - Juraje Kukury, Stanislava Zindulky, Niny Divíškové, Oldřicha Navrátila nebo Vojty Kotka. Z německých herců exceluje Gedeon Burkhard a Sibel Kekiliová. Film byl natáčen převážně ve středních Čechách a bylo využito československého a českého železničního parku a tak lze z železničářského pohledu leccos odpustit.
Síla filmu spočívá především ve skvělých hereckých výkonech, ve vzrušivé atmosféře a hlavně v historické věrnosti. Stojí za to jej prožít a zhodnotit i ve své paměti .
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |