Samizdat je projevem pokřivenosti literární komunikace: svědčí o tom, že v kultuře dané společnosti je cosi defektního. Nejen v přeneseném smyslu slova: za komunistické samizdaty se za antikomunistického Protektorátu mučilo, deportovalo do koncentráku nebo rovnou střílelo, to za stanného práva. Za antikomunistické samizdaty se za československého "komunismu" mohlo i vyslýchat a zavírat (!). Jedno i druhé nemá s přirozeným fungováním literatury nic společného, jest do stav "málo optimální", ale jeho konce nevidno: jako kdyby "zlatá éra" samizdatu z let devadesátých nabírala další a další obrátky. Proč, když přece v době svobody projevu publikovat může každý a dobrý literární text každé nakladatelství ochotně vydá? Vydá? Kdo takto publikuje? Proč? Ke komu se obrací? Jaké techniky využívá? Na to se pokusím v několika dílech tohoto kritickém miniseriálu částečně odpovědět.
Samizdat literaturou je i není, marná sláva. Tu strojopisnou nebo jinak rozmnoženou knížečku (nebo jen volné listy) má reálnou možnost přečíst si málokdo - ponechám-li stranou jisté orgány činné v ..., které to mají jaksi v popisu práce. Neznamená ani automaticky, že by byl příznakový pro tu či onu společnost, "režim", sociálněekonomický systém, jakkoli by se zdálo, že demokratické poměry samizdatu přejí méně než diktátorské, které jej jakoby vyvolávají v život. Jaký omyl! "Rukopisná literární korespondence" byla vystřídána "korespondencí" hektografovanou, dřívější rukopisné opisy textů v 19. století (kupř. Havlíčkových satir) mohly být nahrazeny opisy strojopisnými (strojopisné knihy z doby tzv. normalizace) nebo tisky cyklostylovanými, popř. malonákladovými příležitostnými polo-samizdatovými tisky. Rozšíření možností xerokopií a posléze osobních počítačových tiskáren v letech devadesátých znamenaly rozšíření možností editovat literaturu, která měla být umlčena. Četné samizdatové studie prof. J. Dvořáka nebo prózy I. Blahutové z 90. let jsou příkladem podobné "komunikace". Nepřeberné množství samizdatových titulů, které dostává poštou redakce Obrysu-Kmene, svědčí o tom, že podobná praxe nezůstala omezena na léta devadesátá, že má vzestupnou, gradující tendenci. Malonákladové "soukromé" tisky bez ISBN, rozmanitého obsahu a úrovně, jsou ovšem i mementem pokračující pokřivenosti kulturní politiky, pokračující diktatury všemožných "rad" a "komisí", hájících zájmy domnělých elit. Alibisticky dodávat, že zdaleka ne vše, co dostává Unie českých spisovatelů do své knihovny, je dobré či alespoň atraktivní, snad není nutno, vždyť totéž platí i pro "oficiální" literární komunikaci, pokud ovšem reprezentuje současnou knižní kulturu; většina knih, především básnických, se ani na ty největší knižní pulty, počínaje pražským Luxorem, nedostane, zatlačena i tímto Systémem do bezvýznamnosti. V našem seriálu se pokusíme zmapovat některé samizdatové edice i jednotlivé počiny.
V prvním díle bychom měli zaznamenat existenci neperiodického časopisu-sborníku Fórovinky (dostali jsme 38 čísel osmerkového formátu, všechny bez tiráže, připojený kompaktní disk jich obsahuje čtyřicet), jenž přináší politické karikatury, anekdoty a ilustrace, vtipy, satirické básně, epigramy, anekdoty, špílce, aforismy. Různé úrovně a hodnoty, ale hodné zamyšlení. Reagují na otázky doby, zvláště politické, a komentují vše v sociálně kritické, vždy satirické nadsázce, až sarkastické hyperbole, v jistém panoptikálním zrcadlení. Trefně i méně adresně... K nejlepším textům patří aforismy F. Uhra, malá zamyšlení M. Černíka aj., texty a obrázky už jinde publikované či nepublikované, mnoho příspěvků je však nepodepsáno, jako by autorství bylo nepodstatné. Umělecky vzato jde nejednou o veršovou tvorbu vysmívající se frázím a jazykovým a myšlenkovým stereotypům, kterými jsme den co den krmeni jako králíci v kotci, ovšem - v "informační společnosti". Většinou byly publikované v periodickém levicovém tisku (nebo jinde, dokonce i v Právu), kde však "umírají" s každým novým výtiskem, s každým novým dnem, jemuž slouží. Nepřinášejí novou, nepublikovanou tvorbu, ale technikou samizdatu (zde počítačovým zpracováním a tiskem) je zachováváno a šířeno to, co by jinak skončilo v popelnici, ve sběrnách novinového papíru nebo v kamnech. A dodejme, že dobře vybráno. Zvítězivší "pravda a láska" si pomník jistě zaslouží... Snad si uvědomí i jistá politická strana, která ve svém programu tak horlivě prosazuje podporu umělecké tvorby, která prý nemůže zůstat v područí trhu a antikomunismu, že existence knižního samizdatu je i její ostudou...
Dalším titulem, který naše redakce obdržela, jsou tři svazečky nazvané Bublaninky lůzy (s podtitulem Sebrané lidové veršovánky v období "postfeudálního kapitalismu", bez tiráže a ISBN). Tři svazečky reagují na události těsně popřevratové ("Už jsme si to vybrečeli / už jsme si to vyřvali"), a tedy na první šok z "pravdy a lásky", včetně jejího personálního zastoupení, ale uvádějí i do počátku 21. století a do současných dní. Podepsáni jsou "Babča Věra", "Jan Chodský", "Jan Alchymista" etc., a pokud autor chtěl zůstat v anonymitě, je třeba to respektovat. Svazečky přinášejí i politickou satiru v havlíčkovském nebo hausmannovském stylu, zdravě drzou, plnou nadsázky, nehorázností a sarkastických invektiv. Nic pro krasoduchy a veršotepce, odraz doby v bezprostředním klaunském pošklebku, pokus o zrcadlo doby, v níž blbství a tupost stejně jako zlý rozmysl ruku v ruce vodí lid (český démos) za nos, doby, kdy "korupce se stala chůvou / české politiky". Český "démos" má vpravdě těžký trest, kdosi se vydává za jeho "lido-vládu". Pchá, pamatujete si? Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně? Nesu, nesu marky, do vídeňský banky! Nebo: Za Komáááááárka bude koruna jako mááárka! Ach, ty lidová tvořivosti... Ony drzé a holé veršíčky jsou opravdu malé nádobky, do nichž je naléván jed a vztek, který žere duši satirikovu...
Tisk autorky Svatavy Mášové nazvaný Kapky z prázdného poháru (vydaný Ke Dnům poezie 2007) je ještě skromnější, komornější, slova tu znějí tichounce, jako by byli blažení oni tiší, jimž patří království nebeské. Obsahuje pět básní věnovaných Jaromíru Tomečkovi (Rusalky z Moravy), Jindřichu Spáčilovi (Koho jsme potkávali), Františku Kožíkovi (Pamětníci), Karlu Krylovi (Bratříčku, kde jsi) a jednu příležitostnou, z níž ocitujme druhou sloku: "Po velkých básnících / zůstanou slova / Ukládáme je hluboko / na samé dno svých myšlenek / Jsou pro nás kapkami / které nás posilují / právě ve chvílích / kdy je nejvíce potřebujeme". Není to ještě původní poezie ve vlastním smyslu slova, jen metaforická próza rozepsaná na nestejně dlouhé řádky, ale i plédování pro básnické slovo a myšlenku, autorčina schopnost důvěrně přiblížit - poetikou kongeniální - některé české tvůrce, je minimálně sympatická.
A konečně poslední titul, sbírečka Laskavé rýmování. Tu loni "nákladem vlastním vydala" v Olomouci kroměřížská spisovatelka Zdeňka Mikýsková a jest oním "laskavým rýmováním", ale s náběhy ke skutečné poezii. Seifertovskou a křičkovskou notou básnířka píše o mamince, lásce, přírodě, otevírá se tu verši upřímné a čisté ražby. Básnířka má dar čisté metafory a čistě konturovaného výrazu, její verše se jistě budou líbit lidem, kteří na poezii nezanevřeli a jimž je básnivé slovo osvěžující sprchou. Jakkoli mnoho umělecky nového a literárně objevného nepřináší, je cenná oním důrazem na nezpochybnitelné jistoty našeho života a domova, naléhavostí, malebností, líbezností (ne náhodou jsou několikráte zmíněny Ladovy obrázky) a vědomím jednoty člověka a planety, všeho živého i mrtvého. Jen méně banalit a ornamentů!
(Pokračování)
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |