Přinášíme příspěvky přednesené 24. 7. 2006 v Chodovské tvrzi na křtu knihy Josefa Haubelta Wolfgang Amadeus Mozart v jasu svobodného zednářství (vydalo pražské nakladatelství Slávy dcera)
ZDENĚK MAHLER
Nad knihou Josefa Haubelta
250. výročí Mozartova narození u nás proběhlo způsobem jen částečně uspokojivým. Spousta hudebních těles se s ním vyrovnává na úrovni, ale mohli jsme předpokládat, že se objeví i nějaká práce, která vrhne nové světlo alespoň na některý z aspektů Mozartovy tvorby a života. Tohle je vlastně jediná práce, práce opravdu chvályhodná, která připomíná, co Mozart znamenal pro Prahu a co znamenala Praha pro Mozarta.
Viděl jsem i rakouskou mozartovskou výstavu. A jak víte, Vídeň, která má dodnes poněkud nečisté svědomí, se nás snaží z mozartovských souvislostí vytěsňovat. Nicméně se nám pro tento rok podařilo dostat Prahu do velké trojky: Salzburg - Vídeň - Praha. Avšak i vídeňská výstava se vyznačuje tím, že je děravá. A řada věcí, které jsou v práci docenta Haubelta obsaženy, je v tomto ohledu průkopnická, protože co se dá dělat, od samého počátku existuje - a on to zdůrazňuje - velice těsná motivace a vazba mezi Mozartem a jeho pozváním do Prahy. Tou inspirující postavou, která spojovala Vídeň s Prahou, byl zřejmě Ignác Born, kterému docent Haubelt věnuje pozornost skutečně zaslouženou.
Když se podíváme na společnost, která Mozarta obklopovala při jeho prvním pobytu, zjistíme, že to byli v podstatě všecko lidé z pražské lóže. Ať už to byl Thun, Nostitz, Bretfeld, Clam a tak dále. Prostě tahle skupina zřejmě iniciovala, aby byl Mozart do Prahy pozván. Pozvali ho, aby si užil slávy, která tady v Praze provázela Mozartovu Figarovu svatbu. Pozvali ho i do lóže a dali mu za Akademii 1000 zlatých, a objednali si další operu s tím, že obdrží zase 1000 zlatých. To byly peníze mimořádné i ve srovnání s honoráři ve Vídni. A nabízela mu je Praha, která měla tenkrát 70 000 obyvatel, což byla jen třetina Vídně, takříkajíc předměstí.
Mozart se rozhodl, že pro Prahu složí Dona Giovanniho. S ním je pak spojena jeho druhá návštěva. Tam už se to vyjevilo naplno. Byl bych rád, kdyby se docent Haubelt po této stopě vydal, ať už povede kamkoliv. Víme, že na premiéru Dona Giovanniho přijel i Ignác Born, kromě spousty dalších zajímavých návštěvníků včetně Casanovy. Víme dále, že po nesmírně úspěšné premiéře se Mozart v pražské lóži opět objevil. A dokonce sám ve svém dopise potvrzuje, že v Praze vyvíjejí velkou snahu udržet si ho. Třeba i tím, že mu zadají další operu. Tato snaha je doložena i z druhé strany nesmírně závažným dopisem od nesmírně závažného autora. Nevíme, komu přesně byl dopis adresován. Dopis však známe a víme, co pro Mozarta znamenal, neboť ho poslal »papá« Haydn. A Haydn v onom dopise, adresovaném zednářské lóži v Praze, píše: »Kéž si ho Praha dokáže udržet.« A Haydn rozvíjí myšlenku, jak velice těžce nese, že se dosud nenašel žádný dvůr, který by byl schopen tohoto génia si zajistit natrvalo. Fakt, že dopis přišel, nasvědčuje, že tady jakási kooperace existovala. Mozart do Prahy nepřijel jen tak zbůhdarma. Zřejmě byl určitou režií přivolán.
Mozart se tenkrát spoléhal, že Don Giovanni konečně ve Vídni prorazí a že poté ve Vídni získá císařské angažmá, v čemž se však mýlil.
Teprve v roce 1791 navštívil Prahu potřetí, u příležitosti korunovace Leopolda. Tuto návštěvu docent Haubelt velice obsáhle dokumentuje a uvádí spoustu nových údajů. V té době už je dva roky po Velké francouzské revoluci vyzařující ideje do Evropy. Viklající se monarchistický princip pochopitelně rozvířil klid panstva, které se do Prahy sjelo k inscenované korunovaci. Do značné míry to vedlo k tomu, že Mozart, vůči němuž dvůr projevoval silný předpojatý odpor, skončil, pokud jde o třetí operu, značně smutně. Povím vám o třetí návštěvě Mozarta detail, o kterém se solidní historické práce nezmiňují, protože se žánrově vymyká. Mozarta už nepozvali, jakkoliv byl ještě členem dvora, na žádnou oficiální akci. Nicméně Josefina Dušková ho propašovala do katedrály sv. Víta a Mozart se na bočním kúru ocitl shodou okolností s Casanovou. O tom, jestli se tehdy hrála Mozartova Korunovační mše z roku 1778, osobně pochybuji nejen proto, že mši dirigoval Salieri, ale i proto, že regenschorim ve sv. Vítu byl jeden z Koželuhů a druhý Koželuh napsal korunovační kantátu. Kdyby ji složil Mozart, s největší pravděpodobností by ji i sám dirigoval. On ale veškeré dění sleduje z boční lóže.
Co je však nejzajímavější a co v anekdotické rovině vypovídá o významových souvislostech této korunovace: Leopold si s sebou přivezl početnou ochranku, neboť jeho sestra Marie Antoinetta už byla v Paříži držena de facto coby rukojmí. Ochranka vycházela z toho, že bude zapotřebí, aby nedošlo k nějakému incidentu, případně atentátu, dát věcem spád. Sama korunovace vždy spočívá v rukou arcibiskupa, v tomto případě arcibiskupa pražského Antonína Petra Příchovského. To už byl senilní člověk, který měl navíc nevalnou pověst. A dávno bylo jasné, že ceremoniál nezvládne. A tak mu dali coby navigátora mnicha. Ten mu chodil všude v patách a ceremoniál řídil. Avšak ani mnich s navigací nestačil, protože v některých momentech se ceremonie zadrhla a Casanova Mozartovi prozradil, v čem zádrhel spočívá. Ochranka totiž, aby navzdory věkovitému činovníkovi obřad odsýpal, uspořádala ráno pro preláty snídani. A do snídaně jim nasypala projímadlo. Takže si můžete představit, jak to na stupních chrámu vypadalo. Píše o tom písmák František Vavák. V těchto momentech Leopold věděl, o co jde, a kleče na kněžišti nepokrytě se smál. A tohle je rámec situace, ve které funguje Mozart ve svých vrcholových měsících! A za tři měsíce je mrtev.
To, co se pak kolem jeho smrti i pohřbu stalo, rakouská mozartovská výstava samozřejmě ututlává. Protože, málo platné, Mozart byl v podstatě takříkajíc členem papežského dvora, neboť obdržel nejvyšší Řád Zlaté ostruhy. Čili měl pochopitelně právo, aby se za něj sloužila zvláštní mše ve sv. Štěpánu. A navíc došlo k tomu, že kněz, když pro něj Sofie běžela, aby umírajícímu podal rozhřešení, tuto službu odmítl. Obdobně se zachoval i dvůr. Dodnes se hovoří o tom, že vlastně šlo o běžnou zvyklost takzvaných oproštěných pohřbů z josefinské éry. Když se však podíváme, jak vypadal pohřeb Glucka v roce 1787 nebo pohřeb Haydna, tak to byly fantasticky vypravené dvorské funébry. Takže v tomto smyslu u Mozarta došlo k něčemu, co je neodčinitelnou hanbou.
Haubeltovu knihu jsem pročetl okamžitě a s velikým interesem, protože je to kniha, na které je patrný fantastický badatelský výkon. Sám jsem dodnes neznal spoustu detailů, které jsou skryty v protokolech. Tato práce je průkopnická i v kontextu rakouské badatelské činnosti. Práce by si zasloužila, aby byla co nejrychleji přeložena i do němčiny, abychom přišli s něčím, co bude v kontextu tehdejší monarchie přínosem.
KAREL SÝS
Způsob vidění
Svobodné zednářství budí rozpornou pozornost. Na jedné straně je démonizováno - přívrženci teorie spiknutí si činností lóží dokážou vysvětlit každé šustnutí od pravěku až po žhavou současnost. Podle okolností byl v jejich očích protozednářským velmistrem již Štorchův Mamutík. Na druhé straně je bagatelizováno jako módní diskusní klub pro obstarávání sinekur a prebend.
Josef Haubelt se na historii i současnost nedívá černobíle. Dívá se na černé i na bílé a jedno ani druhé nezavrhuje. To je cenné a myslím i zednářské.
Mozart letos frčí, v Salcburku i v Praze se prodá ještě více jeho koulí. Mozart sluníčko, bezstarostně rozlévající jas ze zřejmě nevyčerpatelného energetického zdroje... Mozart jeden z mnoha, skladatel, který by bez podpory lóží zapadl jako srpnový asteroid... Mozart démon, hazardní hráč, opilec, erotoman, jehož sami zednáři přivedli až do hromadného hrobu...
Josef Haubelt bere v potaz vše, ale pracuje pro to, aby pravda - nikterak jednoduchá - přece vyšla na světlo.
Svět je totiž samý klam a mam, ostatně svět chce být klamán. Lidé chtějí mít zkrátka jasno.
Nelze se jim divit. Abychom se nezbláznili z mnohosti pohledů na svět, toužíme uzavřít ho do škatulek. "Vaše řeč budiž ano ano, ne ne," přikázal bůh a my sice plácáme páté přes deváté, ale jinak chceme mít jistotu.
V takovém způsobu jednoduchého zření však chybí barva nad jiné důležitá - šeď. Nemá sice valnou pověst, ale mnohé ekonomiky fungují jen díky šedé zóně a mnozí, kdo v šeru ložnic sice nesouhlasí, ale bojí se nahlas oponovat právě panujícím poměrům, uchylují se do příšeří spásonosné šedi. A tak strom života není ani tak zelený, jako spíše šedivý.
Máme smích i pláč v jednom pytlíčku. Nicméně jsme posedlí hledat esenci středu - zlatou střední cestu. Bez snění o černé a bílé by se však lidstvo neposunulo ani o píď.
Ďábel, zejména v pohádkách, je zpravidla černý jako peklo, andělé bílí. Někteří ďáblové jsou však naopak po čertech bílí, ba běloučtí.
Jenže teprve kdesi pod přítulným, pohádkově vytopeným peklem, obydleným rohatými a ocasatými Trapifajksly a Bertíky, teprve kdesi nad křišťálově studeným nebem s alabastrovými anděly bez pohlaví se rozprostírá fantasmagorický infračervený a ultrafialový očistec.
Hra barev je šálivá - nad orientem svítí hvězda, zářící Delta - symbolické oko Velkého Architekta Vesmíru. Kdo může tvrdit, že boží oko vidí jako to naše? Soudě podle boží vševědoucnosti v každém směru musíme usuzovat, že se boží oko podobá spíše oku mouchy, což nám ovšem nebrání, abychom ďábla přezdívali "pánem much!
Zednář nic netvrdí předem, jeho úkolem je učit se, rozeznávat, pochybovat o všem, o čem se sám nepřesvědčí. To není nevíra, nerozhodnost, váhavost, to je těžce nabývaná schopnost nazírat druhé i sebe sama ze všech stran a úhlů - vždyť neopracovaný kámen je samý hrbol! A kámen vyhlazený - ten teprve neví, z jakého úhlu zrcadlit dřív!
Josef Haubelt ve svém díle u vědomí duality světa smiřuje protiklady.
Duch neválčí s hmotou. V tomto koutě vesmíru nemá duch na vybranou a musí se manifestovat ve hmotě. A naopak, hmota, nechce-li se válet coby kus zapomenutého odpadlého těsta, musí poskytnout příbytek hybateli - duchu.
Černá a bílá není jen dobro a zlo. Je to také pravá a levá, muž a žena, noc a den, plus a mínus, klid a pohyb, radost a smutek... Jedno bez druhého nemůže být, nemůže se narodit, bez pláče není smích, bez štěstí nejsou slzy, bez anody není katody. Vystřelte ženy na Mars a lidský pokrok zmrtví, ani milion čtyřprocentních ho nerestartuje. Vraťte zpět jedinou ženu a svět se zas rozproudí v marném tanci.
Máme deset prstů, počítáme své nejpyšnější stavby v desítkové soustavě, ale narodili jsme se v soustavě dvojkové, ve světě pepita. Jsme uzlíček emocí, nerozhodně kmitáme jako ladička mezi mániemi a depresemi, a toužíme po jasném znamení, jež rozetne nejistotu jako gordický uzel na dvě přesně definované poloviny. Řeč počítačů, jimž jsme svěřili už bezmála celou naši existenci, je ano ano, ne ne, jednička, nebo nula. Ale co je mezi?
JOSEF HAUBELT
Slovo autora
Nejsem muzikolog. Zajímá mne osvícenství. Naprostá většina mých prací je věnována tomu, co v dějinách lidské civilizace znamenal Francois-Marie Arouet Voltaire, Ignác Born, Benjamin Franklin a řada dalších vynikajících osobností, které se podílely na tom, aby se uvnitř svobodného zednářství a v tehdejší době diskrétně formulovaly některé základní principy moderní civilizace. Principy, které jsou vyjádřeny slavným krédem Velké francouzské revoluce: Svoboda, Rovnost, Bratrství.
V tomto Mozartově roce vyšla u nás pouze jedna publikace o Mozartovi, a sice kniha Mozart a Brno. Autorka je skryta v tiráži. Když se podíváme na náš knižní trh, všechno ostatní jsou překlady kvalitních mozartologických prací.
Ve Vídni probíhá výstava věnovaná Mozartovi. Mozartovo dílo není lokální, je to věc světová, Mozartovo dílo si nikdo nemůže přisvojit, patří celému lidstvu. A Mozartovu dílu jsme v roce 250. výročí jeho narození ještě mnoho dlužni. Mozartova hudba je krásná v době, která ne po všech stránkách je krásná. Přál bych si, aby právě naše země Mozartovu dílu věnovala pozornost bez defektů, jež přinesl letošní rok.
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 219 Kč
Autor: Zdeněk Mahler, Karel Sýs, Josef Haubelt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |