Už před desítkami let, někdy dokonce před staletími, člověk na různých místech Země leccos postavil. Tu skromný příbytek k obývání, tu větší fabriku k nabývání majetku, jinde cosi hloupého k vlastnímu předvádění se. Starší stavební dílka však vyrůstala v poněkud větším souladu s přírodou, o které člověk samozřejmě věděl, až na jisté výjimky, že ani jí, ani větru a dešti se nedá poroučet. Kupodivu i v éře nadbytku informačních technologií informovanost lidí přebývajících v povodích řek letos poněkud haprovala, a političtí strécové ve vládě i na hejtmanských postech se činili vyčiňováním sobě navzájem. Jako by nebylo dost na tom, že sami hejtmani byli zděšeni, když vůbec poprvé v životě vyhlašovali stav nouze...
Člověk ukrutně zapomíná. Čím dál víc. Pohlédnutím do kronik lze rozpoznat, že velké vody bývaly zcela běžné v průběhu 19. století, např. v povodí Berounky bývaly i několikrát za rok. Voda někdy sebrala kozu, jindy kmen stromu. To teprve teď plavou větší věci a vznikají tak neplánované ucpávky míst, kudy by voda měla odtéci. Nakonec Karlův most se v září 1890 poroučel zejména díky kládám z vorů. Až poté se v Praze začalo s výstavbou nábřežních zdí.
Lidé současnou realitu většinou znají. Za velké povodňové škody je většinou obviňováno nevhodné zacházení s přírodou, ale nikdo, opakuji nikdo, mrzačení místa určeného k žití už nedokáže zastavit. Nebýt nedávných povodní, hodně dalších míst by bylo pokryto stavbami. Když nepřišla velká voda několik desítek let, člověk šel blíž k řece. Lidská bytost byla ve svém nitru vždy svobodná. V posametovém období, přeplněném neidentifikovatelnou volností, si však člověk přivykl zdůvodnit snad všechno a stěžovat si na kdekoho vedle sebe. Třeba i na absenci zpráv o vývoji nedávné povodňové situace. Betonová lobby se chce také opět připomenout. Navrhuje stavět na horních tocích bystřin, potoků a u přítoků řek vodohospodářská díla. Zatím jen za 15 miliard korun a bylo by prý navždy po problému s povodněmi v jihozápadní části. Zatím se to sice na světě nikomu nepodařilo, ale byli bychom aspoň první...
A co s tím vším mají společného žížaly? Hodně moc, protože spolu s dalšími malinkatými živočichy po celá staletí okupovaly zeminu polností, luk a také podloží vlhčích míst. Dnes aby rybáři jezdili žížaly nakupovat snad až za hranice, všech těchto breberek rapidně ubylo, a tak půda není protkána otvůrečky umožňujícími vodě rozlité na plochách proniknout do země hlouběji a rychleji. Žížaly sice nezastaví miliony kubíků vod, ale jedno k druhému se počítá. Na horských kopcích už také nejsou stromy, jejichž stín tlumí odtávání. Nahradily je přibývající sjezdovky, lanovky, parkoviště a byznys si žádá další a další. Třeba i tam, kde dosud byla armáda. Strouhy na svazích mají na svědomí těžké stroje při těžbě dřeva a v čase tání se mění v dravé bystřiny, jiné klikatící se potůčky byly narovnány, vydlážděny, překryty atd. Na silnici do Prášil a do dalších vesnic prý mladý cestář žil. Dnes nežije už ani ten starý... Desetiletí se nečistí škarpy a jsou navíc zaváženy a zaházeny svinstvem vlastním či z dovozu. Pod mostky na vjezdech na pole žádný cestář roury neprotáhne. Žížalám chemická strava nezachutnala. Navíc přibylo až moc mostků a vjezdů vzniklých jaksi načerno, protože příjezdová cesta až k vratům se počítá. Zavezly se mnohé tůně. Například zemina po výstavbě metra skončila na Zbraslavi těsně před Prahou...
Politici se přou, kdo povodně způsobil. Vyplavený nešťastník trávící noc někde v tělocvičně má jiné starosti. Poslední povodeň roku 2002 vyvolala vládní sliby napravit povodňové ochrany. A to prosím nebyly volby! Chybějící zábrany při zátopě letošní poskytly náboje do předvolebních kvérů. Normálka, řeklo by se. Přes mnohametrové navýšení zábran a další opatření včetně nárůstu nábřežních zdí ve městech, nelze povodním zcela zabránit. Naši předkové tohle všechno věděli. Sněhová nadílka bývala totiž každoroční, a tak stavitele sídel nelákala představa domů na březích řek, jen aby měli blízko k nahození rybářského prutu. Vlastně by se dalo říci, že stavění zábran a navyšování zdí je vyhazováním peněz, které by mohly být nabídnuty lidem v zátopových oblastech k případnému přemístění do domů mimo zátopovou oblast. Možná, že takhle by se mělo uvažovat. Nyní bude stát v krátké době již potřetí vytahovat peníze ze státní kasy. A hlídání záchranných stěn městskými policisty před zloději také není grátis.
Člověk začal vodu dirigovat a ta se coby živel mstí. Nelze ji zkrotit dalšími přehradami, kanály, tunely. Nakonec i přehradu na Orlíku s více než šesti metry bahna na dně (mrtvoly v sudech nepočítám) bude třeba jednou vyčistit. Přehrad ale máme, tuším, víc... Moře vody tekoucí lidskými příbytky však tou pravou tekutinou potřebnou k životu není. Lidská bytost potřebuje nutně pít vodu zdravější a v nastupujících suchých letech to člověk zjistí. I na ceně vody...
Matka ironie mě vybídla k vyslovení názoru, že ani při několikametrovém navýšení nábřeží v jihočeském Písku a provedení vyšroubovatelných pilířů Jeleního mostu nebude vyhráno a případná budoucí povodeň si vybere svoji daň. Prostě někde jinde. Slyším jen vychloubání, jak bylo dobře, že Praha má již protipovodňové stěny. Dosud se však nikdo neozval s vysvětlením, proč v Praze za Křížovnickým náměstím byla nábřežní zeď naopak téměř o tři metry snížena!!! Kdo tohle povolil? Pohled z okna přilehlé hotelové budovy na Hrad tak hodí zřejmě víc peněz. Nakonec i samotný hotel měl mít víc pater...
U řeky Lužnice se hněvají na silniční obchvat, nadávají rybářům, jejichž kapříci prý přecpávají rybníky, někdo upozorňuje na zavezené rybníčky a tůně, nicméně stavební povolení v oblastech s hrozbou stoleté vody se vesele vydávala. Meliorace v celé zemi svedly zase vodu z polí uválcovaných těžkou technikou do vodotečí. Pak zbývají ještě příjezdové cesty ke skladovým velkokrabicím a k parkovištím obchodních velkohal. Na zbylých lukách vyrostou brzy další tovární provozy a v kraji poklesne nezaměstnanost. Do mozaiky dláždění celé země lze zahrnout rovněž rozebírání kopců na suroviny a další zvyšování počtu zrušených (dosud víc než stodvaceti) vesnic kvůli těžbě uhlí. Nové kopce ve vojenských újezdech, určené k vybudování center všeho druhu, mají být spojeny s dalšími atrakcemi. Že by tam nevznikla parkoviště, sjezdovky a potřebné osvěžovny?
Povodně poskytly další impuls "betonářům", toužícím přetnout republiku průplavem. S trochou nadsázky lze prohlásit, že jedinou šancí, jak doplňovat mořskou vodu vodou sladkou z vnitrozemí, je pytlování vody hned u pramenů řek a její dovážení pomalu se sunoucími kamiony kamsi do Hamburku. V čase přesunů svých vehiklů by šoféři mohli pohlížet na připitomělé billboardy vetknuté do betonových soklů, které naopak chyběly chaloupkám drceným splašenou vodou... Vývozem vody tímto způsobem by k povodním určitě nedošlo. A během postávání kamionů cestou do Hamburku by šoféři mohli hasit žízeň vodou z umělohmotných lahví, která k nám byla dovezena zase z Německa. Tak stojí psáno na vinětě...
Autor: František Dostál
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |