Svatopluk Kopeček (můj ročník 1933 i blíženec v tom, že jsme se oba narodili v městě, které je dnes "v zahraničí", on v Užhorodě), vzděláním a povoláním po celý život až do důchodového věku právník, publikuje v levicovém tisku, sbornících a též v sešitcích, které si v Brně vydává sám. Jestliže jeden z těch dvou sešitků, které vydal loni, nazval RESONANCE (píše je s -s- jakoby upozorněním na sonorní tón svých veršů), připomeňme si, že už Reflexe (2000) tvořil vedle menších Fragmentů oddíl Dolaďování. Spolu s druhým sešitkem z roku 2004, nazvaným ČTYŘVERŠÍ, jsou Resonance dolaďováním autorova úspěšného úsilí o básnickou reflexi doby i vlastního života. Nikoli náhodou už Reflexe byly nejlepší tam, kde postřeh a zamyšlení (Písek se vedral do soukolí / a písničky se vytratily) vyústilo v kříšení utonulých chvil verši staronové méličnosti: Pluje si leknín po hladině...// A Janíčka nám dávno zabili / tam kdesi v Poděšíně. Kromě citované básně takto resonovaly např. Větrné mlýny... nebo Semínko štěstí.
Reflexe končily čtyřverším Ledové ráno. Právě ve čtyřverších Kopeček našel nyní optimální rozměr svých básní: jen z nich je netoliko celý sešitek přímo tak nazvaný, ale také všechny Resonance. Pravda, předsevzatý kadlub je někdy příliš těsný (v básni Volání kukačky... to naznačuje poslední delší verš), jindy, dokonce častěji, bylo by stačilo dvojverší: tak osmá z resonancí by asi byla působivější, kdyby zněla jen: Kdo poznal lásku pochopí / Je návyková jako konopí; další dva verše (Marně se ale ptáme proč / a v hlavě vrtá červotoč) jsou konvenční a vyznění spíš oslabují. Rozhodující většina z devětadevadesáti čtyřverší, které čteme v obou sbírečkách z roku 2004, působí však přesvědčivě, je s to najít resonanci v životní zkušenosti i tužbách myslivých a citlivějších současníků.
Kopeček se výslovně hlásí k jedinému básníkovi, k autorovi Naděje s bukovými křídly, ale taková Modlitba (Odpusť nám Pane naše viny) s veršem následek není bez příčiny prozrazuje, že v něm nezůstalo bez následku kus Nezvalovy Manon, některá jiná čtyřverší ukazují zase k Mathesiovým parafrázím staré čínské poezie. I v tom všem je však Kopeček svůj: verš se mu stále k slunci zvedá, i když tmu střídá zase jenom tma, i když pravda už nic neváží, i když všecko je vlastně tristní / i tohle divadlo, - a i když délku svého pozemského bytí počítáš na prstech. Kopečkovy apely (Nezapomínat Bude i příště), povzdechy (Na konci cesty už je dnes), pochyby (Jako bys házel na zeď hrách), apostrofy (krásné čtyřverší o tom, jak se mu občas zdá o tetě, když na pomnících starého židovského hřbitova sleduje písmo rozlévající se pavoučím stehem zleva doprava) i sarkasmy (Nikdo z nás pořádně neví...), vlastně všecka dnešní Kopečkova poezie se jak onen vzdorovitý kůň z jednoho čtyřverší staví na zadní. Ano, i kdyby stokrát přáli si náš pád /a chtěli třeba usmažit nás zaživa.
Podobně jako už Reflexe i Čtyřverší a Resonance graficky vypravil do světa Vlastimil Toman. Jeho kresby a obálky s Kopečkovými básněmi pozoruhodně resonují.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |