Cesta do Drážďan v podzimní čas odcházejícího roku 2004 nebyla sice povinná, avšak plná očekávání. Ve dnech od 29. října do 14. listopadu na území dodnes raněného města proběhly totiž 6. České kulturní dny a má fotografická výstava s názvem Něco o nás byla jedním z kamínků vložených do přepestré mozaiky nabídek výstav, koncertů, divadelních představení, diskusí o české literatuře, přehlídky českých filmů, ale i debat na politická témata.
Saské půlmiliónové město na Labi vyrostlé na místě původní slovanské osady se později stalo sídlem saských kurfiřtů a v roce 1813 bylo dokonce svědkem nedaleké porážky rakousko-rusko-uherské armády od francouzského císaře Napoleona I. Stopy po slovanském osídlení leží dokonce až na březích Baltu. Přišel však i letošní 1. květen a v Sasku a v Čechách se zrodil důvod k oslavám a dalšímu sbližování, neboť obě sousední země zasedly ke společnému stolu Evropské unie. Drážďany patřily svými početnými historickými památkami, mezi kterými převažovalo baroko, v čase II. světové války k bezpečnějšímu místu na území Německa. Centrum uměleckého bohatství, skvělé architektury, mnoha muzeí, divadel, galérií, knihoven, vysokých škol včetně akademie výtvarných umění, však bylo proměněno v ruiny během noci z 13. na 14. února 1945. Pumovnice angloamerických bombardérů se otevíraly i následující tři dny. Ve městě hořely snad i kameny, nebe krvavě zbarvené od požárů bylo možné spatřit i na hranicích Protektorátu. Téměř 50 tisíc obyvatel města přišlo o život. Rozbití Drážďan mělo prý přimět Německo k brzké kapitulaci...
K letošním květnovým oslavám vstupu do EU vyplula z Děčína loď Labe a zamířila si to až do Míšně. Hodně lidí na obou stranách řeky loď zdravilo. Mávali, neboť si uvědomovali historickou událost a šanci žít v klidu a společně na kontinentě zvaném Evropa.
Na černé kameny, spíše trosky města Drážďan, jsem usedl poprvé v roce 1956. Tenkrát to byla cesta mladého kluka na atletický ovál ke sportovnímu střetnutí. Těch cest v čase před tzv. sametovou revolucí bylo povícero, protože fotograf ke své činnosti potřeboval fotografický materiál a chemické výrobky, kterých se u nás nedostávalo a nakonec ani v bývalém východním Německu jich nebývalo vždy nazbyt. Dokonce i v dnešní horké současnosti mě opětovně přepadá lítost spojená právě s Drážďany, které vedle umění a kultury měly také skvělý chemický a optický průmysl. Ti starší z nás zde vyrobené fotopřístroje dosud používají a sběratelé je vyhledávají. Zdejší firma Ernemann dokonce již v čase rusko-japonského konfliktu v roce 1905 vyráběla fotoaparáty pro ruskou armádu, které byly používány k fotografování a špiclování z upoutaných balonů... Později jiné přístroje téže firmy přešly do výzbroje armády německé. Stejná firma dokonce produkovala a nabízela přístroje přímo vojákům jako aparáty do kapes vojenského pláště. Samozřejmě, že jich vojáci do bitevní vřavy s sebou mnoho netáhli, ale přece jen nějaké rozmazané a často naivní snímky vznikly a jsou dnes úžasným dokumentem o lidské válečné hlouposti a hraní si na hrdiny... To zase značka fotopřístroje Exacta z drážďanského závodu Ihagee zní dosud v uších mnohým z nás...
Smutnou realitou 20. století bylo, že kulturní odlišnost lidí žijících v Evropě padla až příliš často za oběť nacionálnímu běsnění. Připomínka šílenství z lůna nacionalistů není od věci. Znalost minulosti, zvlášť té vlastní, má však také lepší šanci s rozumem přijímat i současnost, byť se nám nezdá. Nejsem politik, i když si umím na leccos odpovědět, například proč v nedávných volbách v Sasku vyhráli národní socialisté...
Jestliže v roce 1956 jsem v Drážďanech usedl na trosky barokního kostela, skvostu, jehož ruiny měly zůstat jako věčná připomínka zrůdnosti válek, letos téměř již nově postavený kostel budí zaslouženou pozornost návštěvníků města. V listopadu 2004 mi k posezení posloužila moc hezká kavárna, pod jejímž stropem mi přicházely na mysl i fotografické nápady. Fotografie je přece vždy podaná zpráva a dokument o nás. Měla by zajisté sloužit i těm, co přijdou po nás. Je nástrojem v rukou lidí a technika, zvláště digitální, umožnila její masové rozšíření. Moderní však nebývá pokaždé to, co je za moderní považováno. Ve třetím tisíciletí běhu světa kreslení světlem zasáhla navíc globalizační hluchota a zjednodušení. I taková podivná nejistota mě v Drážďanech přepadla. Co by dnes pocítil takový Karel Čapek, Eduard Bass či František Němec? Vždyť se z našeho tisku nějak vytratily úsměvné a moudré sloupky, zamyšlení, fejetonky, ale i soudničky. Vše nahradily obrovské a zavádějící titulky drnkající na temné struny v lidském nitru, které často nekorespondují ani s polovičatou a zkratkovitou informací. O absenci fotofejetonu, cyklu či série snímků raději mlčím. Módnost patří zajisté k běhu světa, ale získání vlastního rukopisu ve fotografii je tou nejnesnadnější věcí. Globalizace nám však zrodila tvůrce snímků vyráběných klávesnicově počítačovou metodou. Lidský cit však dosud nebyl nahrazen...
Drážďany, město kultury, evokuje leccos. I kavárenského vysedavače z tuzemska, který nechtěl na vernisáž fotovýstavy dorazit zcela promáčený. Podzimní celodenní déšť za okny kavárny smáčel čisté a k procházkám a projížďkám na kole upravené nábřeží Labe. Stejně tak smáčel i střechy galerie Zwinger. Na pravém břehu řeky, kam dopadlo o něco méně bomb, se nachází i Muzeum Carl Maria von Webera. Tento kumštýř patřil k představitelům romantismu a jeho opera Čarostřelec je možná poněkud ponurá, ale německý hudební skladatel čerpal motivy ke svému dílu v českých Jizerských horách, když pobýval na léčení v lázních Libverda. Tady zase on sedával na černých žulových balvanech pod skalními srázy zvanými dnes Krásná Máří.
Fotografie, hudba, sochy na drážďanských dómech i v zahradách... A najednou se mezi lidmi objevil podivný životní styl, vedoucí někdy i k nedorozumění. Globalizační životaběh vše kolem nás zrychlil. Při obnově Drážďan si člověk z jiné doby, a já se mezi ně rád počítám, uvědomuje, kolik miliard v rozličných měnách člověk utratil za zbytečná ničení měst, a přitom kultura stejně zcela nevymizela. Jen to má někdy těžší.
Návrat do Čech údolím Labe rovněž svědčí o jisté kultuře. Tuzemec přesně pozná hranici sousedících zemí v EU. Upravené domky na německé straně přejdou v Hřensku v pestrobarevné pouťové stánky dosvědčující, že kultura u nás poněkud pokulhává. Takový celoroční jarmark, s kterým si nevíme a možná ani nechceme vědět rady skýtá návod, jak se chovat nekulturně a přihazovat špínu na naše hromady nepořádku.
Fotograf vidí svět poněkud jinak a ví, že jemu se dobrý a pravdivý snímek, který poslouží i jiným, povede jen málokdy. Jinak se okolo nás rodí nespočítatelné množství fotografických záznamů nelišících se od míjení lidí na chodníku, které si již po pár metrech chůze nepamatujeme. V saských Drážďanech jsem si tuhle pravdu na sklonku roku 2004 opět připomněl.
Autor: František Dostál
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)