Novomeský je náš, pokud jsme se malověrně nevzdali naděje v sociálně a lidsky spravedlivou budoucnost, a je náš, pokud máme v úctě svou českou národní kulturu. Je náš ne proto, že dlouho u nás žil, v Ostravě a v Praze, a je náš nejen proto, že uměl ocenit, co tu za ocenění stálo, i říci, co u nás za ocenění nestojí. S českou kulturou se doslova sžil. Jeho úzké sepětí s českým avantgardním tvůrčím hnutím dávno potvrdili nejpovolanější, čeští básníci; za všecky Seifert: ...byli jsme přátelé a měli jsme se rádi. A probrala je literární historie; Karol Rosenbaum a (za svých lepších let) také Štefan Drug aj. zaznamenali a zpřístupnili všecky možné doklady, Ludvík Kundera (ten rovněž za svých lepších let) vypočítal (už 1964 v doslovu českého výboru z Novomeského meziválečné poezie), čím Novomeský souzní hned s třemi etapami ve vývoji Devětsilu: s Wolkerem, Seifertem-Bieblem-Nezvalem i s Halasem; s troškou (o významu Slovenska pro Vančuru a Nezvala) jsem se ve sborníku Československý literární kontext pokusil přijít do literárněhistorického mlýna i sám. Ale co v době, kdy lesy poznání a paměti hynou pod kyselými dešti zlomyslných slin a jsou systematicky rubány a káceny?
A tak si aspoň telegraficky připomeňme: 1932 Novomeský oslovuje ve svém Romboidu milého Nezvala, 1934 vystupuje na moskevském spisovatelském sjezdu podobně jako on, 1936 jako jediný slovenský autor přispívá do máchovského sborníku Ani labuť ani Lůna, redigovaného Nezvalem, 1963 ve Vile Tereze připomíná Podivuhodného kouzelníka jako prvního (v pasáži o básnících Devětsilu). A Nezval 1934 v bratislavské přednášce o moderní poezii: Nemám-li se zdržovati dlouho u příkladů a mám-li poukázat jen na toho, který je mi jak osobně, tak ideově a pojetím poezie v slovenské literatuře nejblíž, na Laco Novomeského, nelze mi neviděti právě ve slovenské poezii veliké a plodné úsilí o vyrovnání se s básnickým jazykem.
I v dole přičinlivě zasypávaném stejně jako vybrakovaném se téměř vždy dá najít leccos cenného. Štefan Drug ve svém životopisném rozprávaní o mladosti LN (Dobrý deň, člověk..., 1983) právem upozornil na to, že se závěr Novomeského rané básně (radosti pieseň bude spievať dav / a s ním i Novomeský Ladislav), podobá závěru Seifertovy prvotiny Město v slzách (a přece nejsem nic / než milosti zástupů pokorně odevzdaný / básník / Jaroslav Seifert) a že ta shoda nevadila (čo na tom, že ho nevymyslel sám?). Tu se dá dodat: nejenže asi nevadila, ale manifestačně vyjádřila sourodost tvůrčího úsilí obou básníků. A jako často u skutečných básníků bývá: i v přimknutí mladšího básníka ke zkušenějšímu (Novomeský byl sice jen o tři roky mladší, ale roku 1924, kdy citované verše psal, byl Seifert už slavný) se často vyjeví jeho osobitost. Verše, jimiž se Novomeský přihlásil k Seifertovi, jsou z básně Veľký deň. Nuže když Novomeský svůj Veľký deň psal, Seifert byl už proslulý nejen Městem v slzách, ale také Samou láskou, jedním z jejíchž pilířů je větší báseň Slavný den, tištěná už roku 1922 v Proletkultu a v Revolučním sborníku Devětsil a signalizující v mnohém už Seifertův přechod od proletářské poezie k poetismu.
A jsme doma: Veľký deň je snad až troufalá odpověď mladého básníka na Seifertův Slavný den: namísto slavnostnosti, příznačné pro poetismus (připomeňme si knižnici Pražské saturnálie, kterou zahájila Pantomima, první programová kniha poetismu), Novomeský akcentuje historickou velikost skvělého dne, který jednou svitne všem.
Podobně je tomu i se všemi dalšími místy, která pojí poezii Novomeského s poezií české meziválečné umělecké avantgardy. Z nich je patrně nejvýznamnější Novomeského pozdrav Dobrý deň, tak charakteristický pro básníka, že titul Drugovy velké monografie o něm Dobrý deň, člověk... patří k nejvýstižnějším názvům podobných knih vůbec. Nežli se Novomeského pozdrav stal doslova alfou i omegou a náslovným refrénem celé básnické skladby Do mesta 30 min. (1963), která tím Dobrý deň začíná, končí a je jím proložena, hlásil se už v závěru básně Krásný deň ve Svätém za dedinou (1939). Báseň, ve které Novomeský už 1938/1939 počítal pôvaby toho města na prstoch smelých veží, anticipuje dobrý deň učlovečovania z pozdější knížky Do města 30 min.; na pozdrav v té nikoli náhodou pražské básni smekají podzimní dubiska a dokonce i v hospůdce na nábřeží, kde som si sadol spísať o tom správu, / si všetky pivá strhli biele čapice. // - Dobrý deň! // Krásny deň! Proč říkám: nikoli náhodou pražské? Odpověď je v závěru Nezvalovy pražské básnické skladby Edison: na shledanou dobrou noc a dobrý den / dobrou noc / sladký sen. A ještě výmluvněji už v šestém zpěvu pražského Podivuhodného kouzelníka: Voda v bandasce zvoní / a stařeček svlaživ si hrdlo dvěma doušky / šeptá / Dobrý den ach jak krásný den / A usednuv do náručí vodotrysku / umřel. Leč zpěv ještě nekončí, nad osamělým náměstím se otvírá poslední okno výkřikem, dívka běží ke kašně pro vodu, omývá bledou paní, jež omdlela: A paní jak ze spánku šeptá / Dobrý den jak krásný den.
To přejné, přející prosté zdravení, všednodenní, každodenní, povýšením do veršů ozvláštněné, zbavené konvence a proměněné v poselství, spojuje Novomeského a Nezvala hlubinněji než shody v nazírání, vyznání anebo v poetice.
Novomeského básnická skladba Do města 30 min. s refrénem Dobrý deň, vydaná pět let po Nezvalově smrti, koresponduje hned se dvěma básnickými skladbami Nezvalovými: bilancujícím návratem do kraje dětství, ale i řadou motivů s knihou Z domoviny (1951), už názvem a vyznavačským patosem s podobně bilanční titulní skladbou sbírky Pět minut za městem (1940). Dobrý básník neužije názvu, který ukazuje k názvu cizí knihy, bez zvláštního důvodu. Zdá se, že hlavním důvodem tu byl hold básníkovi, milému Nezvalovi (jak ho Novomeský apostrofoval v úvodní básni svého Romboidu), a to v době, kdy se už stávalo módou sezóny bagatelizovat Nezvalův odkaz. Když měl Novomeský v jedné diskusi přitakat k přiřazování Nezvala k těm, co v padesátých letech kanonizovali překonaný realismus, vzepřel se: Ale Nezval, to je trošku iný problém (.). Iná věc je celá jeho vtedajšia tvorba a iná Zpěv míru a tie drobné časové apoteózy (.). No ostane pravdou, že právde tým uviedol do omylu socialistickú kritiku, ktorá nepostrehla, že je to jeho falošný mariáš (Splátka veľkého dlhu, publicistika 1963-1970, sv. 1). Čtyři roky na to se Novomeský k Nezvalovi vrátil statí S avantgardou a v avantgarde, ve které ocenil, že Nezval napriek všetkým zákrutám, ktoré možno vyčítať z jeho tvorby a vyčítať jeho tvorbe, nezřekl se přátelství s Romanem Jakobsonem: Svedčia o tom vrelé a priateľské slová o Jakobsonovi už v nedokončených kapitolách Z mého života... (ib, sv. 2).
Ty kapitoly zůstaly nedopsány právě ve chvíli, kdy se vyprávění přiblížilo ke vzpomínání na moskevský spisovatelský sjezd v létě 1934, jehož se Nezval a Novomeský oba účastnili a na němž oba hájili avantgardní tvorbu; kdyby si smrt odvedla Nezvala o tři čtyři týdny později, nepochybně by byl ještě stačil stvrdit celoživotní přátelství s Novomeským podobně vroucně, jako to udělal v řádcích o Romanu Jakobsonovi. 6/4 1958 umírá Nezval a roku 1963 věnuje Laco Novomeskému - za setkání s ním jakožto "vězněm na svobodě" v zimě 1958 - svou báseň Cesty (knižně až 1995 ve sbírce Dívenky jdou Brnem) Jiří Veselský, označovaný někdy za posledního velkého českého prokletého básníka. Ale Novomeský a poezie po Nezvalovi - to už je na jinou stať.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)