Být porodníkem je záviděníhodně krásné poslání. Co může být krásnějšího než být u zrodu živých bytostí? Pomáhat dětem vykročit na svět, starat se o ně v prvních okamžicích, hodinách a dnech jejich života, bdít nad pobolestnou pohodou a zdravím maminek? Potřebou člověka je konat dobro, být ku prospěchu sobě i ostatním. Poslání gynekologa a porodníka je navíc jasnou humanistickou entitou, která spontánně vzniká právě tam, kde se rodí člověk. Kde je lékař aktérem zrodu lidství.
MUDr. Antonín Doležal, DrSc., emeritní profesor gynekologie a porodnictví 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, je věhlasným porodníkem. Je ale navíc obratným spisovatelem. Četli jsme nedávno jeho román Pierre de la Ravel, porodník pařížský. Poznali jsme v něm, že proslulý gynekolog dokáže lépe než mnohý historik proniknout tam, kde se rodil i náš svět, až k podstatě osvícenství a revoluce. Oslovuje nás tak i jeho poslední kniha, druhé rozšířené - vlastně první vydání jeho skoro filozofického eseje ZAKÁZANÁ SLOVA ANEB (NE) PIKANTNÍ JAZYKOVĚDA (Grada, Praha 2004).
Mnohý historik se domnívá, že člověk jenom vyrábí, věnuje se obchodu a politice, čte a píše básně, modlí se, chodí (anebo nechodí) do divadla a na koncerty, účastní se voleb anebo hlasuje nohama (když kráčí v den voleb místo do volební místnosti do parku vyvenčit psa). Jsou historikové, kteří skoro nevědí, že lidé jedí (žerou), pijí (chlastají), vyměšují jakousi tekutinu i kašovitou hmotu, zapáchají, kouří, potí se, roste na nich někdy mech, rozmnožují se a páchají mnoho jiných nepřístojností. A že všechny tyto člověčí činnosti mají svá jména. Mnoho jmen! O tom poslední knížka Doležalova přináší nejkrásnější volnomyšlenkářská poučení. Čtenář je při jejím čtení až šokován tím, jak bohatý je v tomto směru nejenom český jazyk, ale i např. albánština, islandština, hebrejština, sanskrt, jihomakedonské nářečí starobulharštiny, o latině, francouzštině a jazycích Písma svatého ani nemluvě. Pokud se do Doležalovy "nepikantní jazykovědy" nezačteme, nebudeme vědět, kolik "sprostých" slov je např. v Písmu svatém, zejména v Novém zákoně. A až ji přečteme, pochopíme, proč teologové jsou zároveň i cenzory, kteří vyvíjejí skoro už dvě tisíciletí nezměrné úsilí k tomu, aby slovo Boží ekumenicky do bělostna vypulérovali! Aby Bůh Otec nemohl být věřícími důvodně obviňován, že mluvil "sprostě".
Mnoho těchto "zakázaných slov" má nesporně poetický půvab. Uveďme jen několik málo z nich: harapanna, kuběnář, curbizin (výraz zaznamenala koncem 13. století jeptiška z kláštera svatého Jiří na Hradě v Praze), oběžnice, luperkové, meretrix (toto veskrze hanebné slovo je v Bibli), bordelier, dávalka, čuprcajda, láryně, kanec, cvikýř, bejčice, klazáně, gavňjuk, kopřivče, brzák, uhnanec, ceculenky, anda, orudí, landa, syslík, vachrlák, vytěrák, šušulín, kladélko, otka, pinkas, columna, sloup (falický symbol erigovaného penisu: proto máme v Čechii tolik svatých sloupů, jako nikde jinde na světě), kakoparthenos, děvečník, deflorátor, děvonásilník, dopustilka, pupkořezačka, stercus (možno používat k označení čechožrouta luďácké provenience Jána Mlynárika), boliton, mlejno, synod (souložení, sněm římskokatolické církve, též obojí), zmrd, anus, trojvarleťák, ptáčník atd. atp. Příklady je možno zmnohonásobit.
Některá "nevhodná" slova působí nekonečné potíže. Proč zmizelo z Bible zásahem už dávné cenzury nevinné slovo primogenitus (prvorozený)? V souvislosti s bratrem Ježíše Krista Jakubem? Pokud by Jakub byl prvorozencem, nemohl by se mladší Ježíš zrodit jako perský Bůh Mithra z panny a fantasmagorická představa o neposkvrněném početí by přišla vniveč. A co se svatou Annou Samotřetí? Kdyby byla, musela by mít v bříšku malinkatou dceru Marii a tato dcera by musela před svým narozením mít ve svém bříšku také malinkatého Ježíška! A co se slovem kerastes, které znamená paroháč? Kdysi jsem ocitoval, co o svatém Josefu v Kapesním bohosloví čili stručném slovníku křesťanského náboženství (1768) napsal francouzský filozof Paul-Henri-Ditrich Holbach (1723-1789). Opakoval jsem jenom, že podle něho je svatý Josef patronem paroháčů, protože si hloupě nechal namluvit, že jeho manželka Panna Marie počala bez poskvrny a že otcem jejího syna Ježíše nebyl soused, ale sám Bůh Otec. Protože jsem pokřtěn jménem Josef, měl bych se na Holbacha velmi hněvat! Byl jsem však v jednom dopise jedné čtenářky otitulován jako skotácký sprosťák. A jak je to se smilněním? Nebylo by lépe, kdyby příslušné přikázání boží znělo nezcizoložíš? Cožpak v loži manželském církví svatou posvěceném nelze smilnit a občas i cizoložit?
V knížce Doležalově jsou ovšem k potěšení oka pozoruhodné ilustrace. Většinu z nich nakreslil Karel Helmich, právník profesí, přísně dbalý toho, aby nemohl být nějakým zvrhlíkem obviněn, že malováním kazí dospívající panny. Ještě zajímavější jsou kresby mistrů z dob dávno minulých, mimořádně počestných tím, že to, co naturalisticky nakreslili, většinou viděli, a mnohdy nejenom viděli. Kresba Smilné hry v lázních z rukopisu Maitre des banderolles (1464) jistě nejenom potěší, ale i poučí i dnešní pány. Leonardo da Vinci (1472-1509), autor portrétů Svaté Anny Samotřetí a Mony Lizy, rozpracoval i pro naše potěšení anatomickou kresbu koitu, tedy soulože. Porod papežky Johanky nám způsobem sugestivním představuje Lectionum memorabilium et reconditarium Centenarii (1600). Rembrandt Harmenszon van Rijn (1606-1669) zanechal expresivní kresbu Vykonávání potřeby za stromem (1631). Kurtizána dokumentaristy z Napoleonovy expedice do Afriky barona (dokonce) Vivanta de Non (1747-1825) je vyobrazena taková, jakou ji umělec určitě poznal. Vrcholným dílkem zde otištěným je anonymní karikatura Močící baronky von Rosenthal Loly Montezové, prostopášné tanečnice a milostnice bavorského krále Ludvíka I. (1847). Mohl bych Doležalovu galerii v mnohém doplnit. Vždyť i nejslušnější lidé vědí, jak Doležal správně uvádí, že "i největší učenci jedli, defekovali, močili, plodili děti, miliskovali se". Proč by tedy nemohli být umělecky ztvárněni při takovýchto banálních činnostech?
Při četbě Doležalovy jazykovědy se nemusíme červenat. Vždyť francouzský filozof Julien Offroy de La Mettrie (1709-1751) nás ve spise Člověk stroj (1748) učí, že "hmota nemá v sobě nic nízkého, kromě v hrubých očích, jež jí nepomáhají v nejskvělejších dílech". Sexuolog Jaroslav Zvěřina napsal sympaticky: "Lidský svět pro své stále se zhoršující mravy potřebuje nadávky. V této oblasti jsou slova vulgární nenahraditelná. Nadávka je totiž namnoze jen hlasitě vyjádřená pravda." A autor (ne)pikantní jazykovědy hovoří takto: "... renesance kdysi zakázaných slov je očistná. Není to šuškání prasečinek oplzlíků, je to mluva poučených volnomyšlenkářů ... věci přirozené nejsou oplzlé, hanebné, nemravné". Tak do toho! Jazykověda Doležalova je čistým zdrojem právě dnes tolik potřebných slov, pramenem netušeného bohatství nových výrazů, které chtějme používat, debatujeme-li o tom, co je dnes každodenností.
Jak známo, poslední inscenace Prodané nevěsty Bedřicha Smetany v Národním divadle byla doslova "vybučena". Helena Havlíková o tom v Lidových novinách 15. listopadu 2004 napsala: "Křičelo se a bučelo z plných plic - tento atak rozhodně nebyl organizován žádnou klakou". Jasně se vyjádřila v HaNo 20.listopadu 2004 slavná pěvkyně Naděžda Kniplová: "Řeknu to upřímně - byla jsem tak konsternovaná od prvního momentu až do úplného konce, že jsem vlastně ani nebyla schopna nadávat ... Tuto inscenaci Prodané nevěsty musím osobně brát jako urážku českého národa a Bedřicha Smetany ... Skandál v Národním divadle má co společného s úctou k naší minulosti a s úctou k Bedřichu Smetanovi." Zdá se být jisté, že vedení Národního divadla okupovali barbaři. Snad potomci Tatarů, kteří v roce 1243 táhli z Kladska na střední Moravu a do Uher. Některé jejich houfy - jak známo z rukopisu Královédvorského - rozprášil pod Svatým Kopečkem u Olomouce Jaroslav ze Šternberka. Určitý počet těchto barbarů se tu usadil. Jejich potomci se dnes opevnili ve vedení "zlaté kapličky" na pražském břehu Vltavy. Své si za vandalství zaslouží ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, který odstranil z vestibulu budovy divadelního svatostánku pamětní desku, připomínající skvělou rekonstrukci této významné budovy. Patrně ji prodal ve sběrně druhotných surovin! Jsme zvědavi, jaké závěry z těchto skandálů vyvodí ministr kultury!
Je známo, že kardinál Miloslav Vlk nepřetržitě sténá, pláče a naříká, jak úpěl, trpěl a jak byl pronásledován. Přitom zapomíná, že v tom čase vystudoval dvě vysoké školy, dokonce obor archivnictví, a protože archívy byly a jsou i dnes v kompetenci ministerstva vnitra, pak studoval pro službu v resortu ministerstva vnitra!!! Ano, musel odejít z Českých Budějovic, z dobrých důvodů, protože se jako tajemník biskupův pokoušel v souvislosti s oslavami svatořečení Johanna Nepomuka Neumanna, rodáka ze Šumavy, organizovat poutě sudeťáků do míst, kde se tento svatý prelát narodil. Z Rožmitálu, kam byl přeložen, pak musel zmizet také z dobrých důvodů. Tahal totiž do kostela nedospělé děti bez vědomí a také zčásti proti vůli jejich rodičů. Po převratu proslul bezbřehou chamtivostí: i dnes připravuje uchvácení katedrály svatého Víta i s českými korunovačními klenoty! Žádný zákon pro něho neplatí, tím méně zákon o restitucích, který přece stanovil datum pro předložení žádostí o restituční vydání majetků! Termín už je dávno minulostí, tak proč se s ním ministr kultury vůbec vybavuje? Nedávno se pan kardinál o situaci po listopadu 1989 vyslovil takto: "Jednotná protikomunistická fronta se brzo rozpadla, určité duchovní ambice doby byly udušeny materialismem a sobectvím." Vím spolehlivě, že pan kardinál je jako mnoho prelátů jeho církve materialistou! Jeho neukojitelná chuť na vlastnění dalších polí, lesů, luk, zahrad, chaloupek a chalup je projevem průzračně čirého materialismu! V knize Doležalově je kapitola Žena, muž a děti a v ní termíny klazáně a kopřivče. Používejme je a také jim podobné na adresu pana kardinála co nejčastěji!
Velmi často je dnes slyšet hlas politika Miroslava Kalouska. Dřívějším vojákům základní služby nikoliv náhodou připomíná milé hlasy velících důstojníků z pořadových cvičení na kasárenských dvorech. Pan Kalousek si ovšem spletl parlament, rozhlas a televizi s vojenským výcvikovým prostorem. Po vzoru pana kardinála nepřetržitě spílá, nadává a laje vždy sociologicky nebo jinak definovaným skupinám obyvatelstva! Nedávno se jeho obětí stali dokonce hasiči a policisté. Zejména jeho kampaně proti policistům mohou mít možná podstatný vliv na vytváření neobyčejně příznivého prostředí pro další rozmach už tak geometrickou řadou rostoucí zločinnosti! Přečtěme si tedy znovu Zakázaná slova Antonína Doležala, excerpujme z nich výrazy nejpeprnější a vyslovujme je hlasitě na adresu pseudokřesťana Kalouska!
Latiníci se drží zásady Castis omnia casta! Čistým je vše čisté! Použijeme-li jako opravdu čistí nejpikantnějších výrazů z Doležalovy vlastně (ne)pikantní encyklopedie, pak budeme koncisně vyjadřovat pravdu! Jestliže je páni Kalouskové, Vlkové a Dvořákové použijí proti nám, pak se jich nemusíme obávat! Z úst nečistých proudí jenom nečistá slova! Jejich nečistota bezpečně aktivuje čisté a slušné občany. Těch byla u nás vždy naprostá většina. Vědí totiž, co to znamená: Čest poraženým! A budou nakonec na naší straně! Také proto, že slušní lidé nemají rádi, jestliže se někdo nepřetržitě už patnáct let políčkuje, mlátí a kope těmi, kdo 17. listopadu 1989 nabyli převahy. Spontánně se obvykle staví na stranu ponižovaných. Dnes třebas už tím, že ve volbách hlasují nohama!
Autor: Josef Haubelt
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)