Nevím, jestli celé období, které dnes známe pod pseudonymy totalita a komunismus, bylo šedivé a sychravé. Můžu ale dosvědčit, že poslední den této epochy šedivý a sychravý byl. Vsadím se, že většina lidí, kteří ten den před 20 lety prožili, si ho už nevybavují. Jistě si vzpomenou na následující dny, ale přímo na pátek 17. listopadu 1989 ani náhodou. Ten pátek totiž strávili jako každý jiný pátek předtím, dělali to samé, co dřív. Ani je nenapadlo prožít ho jinak, natož jít kamsi na demonstraci. To já si přece jen přesně na 17. listopad vzpomínám. Tenkrát navečer jsem poprvé řídil auto. Absolvoval jsem úvodní jízdu v autoškole. Silnici jsem pořádně neviděl, mrholilo a škodovka byla špinavá od bláta. Takže ve chvíli, kdy na Národní třídě fiktivně umíral student Šmíd, nebo jak se měl jmenovat, taktak že pod koly mého auta skutečně nezahynul chodec, kterého jsem si všiml, až mi učitel autoškoly trhl volantem.
Na svůj pátek 17. listopadu si sice na rozdíl od mnoha dalších pamatuji, ale události, které se ten den staly v Praze, ke mně přišly až o den později z rozhlasu a televize. A asi až za týden pronikly i do ulic našeho malého okresního města. Já se nikdy necítil jejich součástí. Ačkoliv jsem se zúčastnil generální stávky a slyšel na vlastní uši cinkání klíči, neměl jsem pocit, že jsem součástí těch převratných změn a že hýbu kolem dějin. Naopak, byl jsem ve vleku událostí.
Doba, která po 17. listopadu následovala a která stále trvá, ve mně probouzela a probouzí rozporuplné pocity. Dlouho jsem si myslel, že je to jenom můj problém, že jsem padlý na hlavu, když neustále pochybuji o podstatě těch změn a neraduji se z nezpochybnitelných vymožeností, které dnes máme.
Události krátce po 17. listopadu 1989 nás naposledy stmelily. Stmelily všechny ty, kteří ještě onoho sychravého pátku trčeli doma. Stmelily je entuziasmem a vírou v lepší budoucnost. Bylo to poslední vítězství jednoty. Poslední výzva k jednotě, která byla vyslyšena. Jednota, o níž se v socialistickém Československu tolik řečnilo, socialistické Československo smetla. Ale po slavném vítězství Občanského fóra ve volbách roku 1990 se rychle vytratila a už nevrátila. Naše země se rozdrobila, lidé se odcizili a snad jediné, co některé ještě spojuje, je to, že po večerech civí na pitomé televizní soutěže nebo seriály.
Rozbití Československa je jen špičkou ledovce. Celá země se sype jako písek. Zemi si rozparcelovali ekonomičtí experti, kteří v oněch listopadových dnech vylezli z karavanů přestavěných na prodejny párků v rohlíku. Člověk zajímá druhého člověka pouze tehdy, když z něj může mít zisk. V tomto duchu byla naše země přebudována, či spíš převrácena. Podívejte se na zdravotnictví: Jde-li o banality, všichni se předbíhají, aby vám nabídli lepší a účinnější kapky, čaje, vakcíny nebo vitamíny, všichni vás zvou do svých nablýskaných ordinací celostní a bůhvíjaké medicíny, kde si zaplatíte za pozlátko, ale půjde-li vám opravdu o život, skončíte většinou v šedivém „nesoukromém“ špitále. Podívejte se na všechny ty soukromé spolky, které vás pojišťují na důchod, na život, na kdovíco. Zajímáte je pouze, pokud jim platíte. Nenabízí oni vám, ale vy jim. Dostanete-li si do skutečně tíživé životní situace, žádná z těchto institucí vám nepomůže. Drolí se školství, které produkuje učence za pár kaček. A tito učenci pak vydávají černobílé seznamy těch dobrých a těch špatných. Z politiky se stala živnost, kam už nepatří nadšení polistopadových let. Politikové rozkrájeli zemi na plácky, z nichž každý má svého malinkatého principála. Rozložila se armáda (budiž, to ještě beru), jejíž zbytky pobíhají v přilbách se symboly SS po Afghánistánu, aniž by tam prokazatelně někomu pomohly (to mi fakt pije krev).
Naše doba je časem blyštění. Nikoliv blýskání na lepší časy. Chcete-li namítnout, že pozlátko je přece jen lepší než šeď, je to vaše hloupost.
Byla-li minulá doba dobou frází, hesel, myšlenkových stereotypů a floskulí, pak i pro dnešní dobu platí, že ji zakrývá „dusící příkrov prázdných slov, pod nímž musíme tak dlouho žít“ (cituji z eseje Václava Havla Slovo o slovu, 25. 7. 1989). A jako Havel před 20 lety i já věřím, že také nyní v nás tento příkrov prázdnoty vyvine „tak silnou nedůvěru ke světu šálivých slov“, abychom mohli „lépe než dříve vidět lidský svět takový, jaký opravdu je…“ Svět se, zdá se mi, před 20 lety nezměnil. Jen jedna šálivá slova nahradila druhá.
Dnes vím, že nejen ve mně probouzí náš Listopad rozpory. V tomto přesvědčení mne ujistily oslavy jeho 20. výročí. Byly to oslavy pro menšinu, nikoliv pro zase mlčící většinu, byl to karneval a happening, byl to úšklebek nad blábolením některých předlistopadových „vůdců“ a nad hmotnými i duchovními nedostatky té doby, ale ne svátek, který by přiměl k pietě zástupy lidu, ne den, kdy by se o naší minulosti i přítomnost hovořilo otevřeně a otevřeně se těm hovorům naslouchalo.
Nelze se divit, že máme potíže s oslavou výročí listopadových událostí. Podle průzkumů veřejného mínění si kolem 80 % Čechů nepřeje návrat do časů před Listopad, avšak stejné procento lidí není zároveň spokojeno se současností.
Musím se tedy zeptat: Tak co vlastně chceme? Na tuto otázku bychom si měli odpovědět. Třebas už za dalších 20 let odpověď znát budeme.
Autor: MICHAEL DOUBEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)