Jazyk nemá a nepřipouští alternativu, Roland Barthes jej kvůli tomu dokonce označil za fašistickou instituci. Jiná komunikace než jazyk není možná, každá komunikace je jazyk. Podstatou jazyka je schopnost pojmenovávat a každé pojmenování se stává konvencí, dohodou mezi uživateli jazyka. Pokud by se jeho uživatelé dohodli, nic by jim nebránilo říkat židli stůl a stolu židle, nemohli by však změnit strukturu jazyka. Na druhé straně jazyk se svých pojmenování nerad vzdává a radši nedbá o to, jak se mění to, co pojmenování pojmenovávají. To, čemu říkáme chléb, je něco docela jiného, než byl chléb v době, kdy jej jazyk pojmenoval. Dnešní výraz demokracie označuje něco docela jiného, než bylo to, co jím označovali Řekové. K pojmenování patří také úsilí převzít pojmenované do svého výhradního vlastnictví. V padesátých a šedesátých letech patřilo pojmenování »mír« světové levici a každé jeho použití jen stvrzovalo význam, kterým jej světová levice obdařila. Vytvořila se pevná vazba mezi významem sémantickým a aktuálním významem společenským či politickým. Na týž způsob patří dnes pojmenování »demokracie« globální světové pravici. Dnešní rozbujelý úzus jazykových klišé doprovází myšlenkovou vyčerpanost politiky. Jazyk má svůj úzus uložen v řeči a svou hypotetickou věčnost v literatuře, v próze a poezii. Jejich význam nemůže být nikdy dost doceněn. Zatímco próza uchovává a obohacuje sdělnost jazyka, postoj poezie vůči jazyku je odlišný. Roman Jakobson označil prózu za záležitost metonymickou, neboli pojmenovávající v rámci sémantické příbuznosti, zatímco jazyková podstata poezie je metaforická, její pojmenovávání sémantickou příbuznost opouští. Opouští konvenci uživatelů jazyka a snaží se nastolit konvenci vlastní. Próza obohacuje (měla by obohacovat) sdělnost jazyka: čím víc ji opouští, tím víc je v nebezpečí, že se stane poezií. Poezie je naopak v jazyku uložena jako jeho sice trvalá, ale také utajená, skrytá schopnost a možnost. Výraz poezie pochází z řečtiny a je v ní spojen s významem »tvořit«. Básník nedbá na to, že jazyk byl už vytvořen a tvoří jej znova, zatímco prozaik jednou vytvořený jazyka používá. Poezie je s jazykem proti jazyku, chce prorazit stěnu vězení, kterým pro ni jazyk je, a přitom nezapomíná (a nesmí zapomenout), že toto vězení opustit nemůže, protože je to její domov. Chce sdělovat i to, co sdělnost jazyku sdělovat nedovoluje. Metaforicky by se dalo říci, že poezie je jazykem jazyka. Je vůči němu konstruktivní i destruktivní. Je diagnózou stavu jazyka, jako jazyk je diagnózou stavu společnosti. Dějiny poezie vrhají světlo na vztah jazyka a společnosti. Byl to Mácha, kdo češtině (a čeština pak Čechům) potvrdil její životaschopnost, byl to Gellner, kdo ji vrátil ke kořenům lidového popěvku, od nichž ji odváděl symbolismus s dekadencí, byl to Nezval, kdo ji obdaroval metaforickou vznětlivostí atd. Poezie let šedesátých uplynulého století svou variabilitou indikovala možnosti jazyka. Tehdejší dialog jazyka se svými vlastními možnostmi byl odrazem a výrazem dialogu společnosti s možnostmi jejími. Walter Benjamin ve svých zápiscích k Pařížským pasážím píše: »Mýtický pojem básníka se dá vymezit jen pojmem tak profánním, jako je nástroj. Velký básník nezaujímá vůči svému dílu postoj jen jako tvůrce, výrobce, ale zároveň i jako konzument. Na rozdíl od veřejnosti své dílo nekonzumuje jako stimul, ale jako nástroj. Povaha tohoto nástroje vytváří užitnou hodnotu, která se jen stěží kdy promění v hodnotu směnnou.« Poezie je nástrojem hodnot, které nepatří na trh, které trh odmítají, a pro básníka zároveň prostředkem jeho »bytí coby básníka«. Je to dar jazyka svým uživatelům. Poezie je extrémní podobou a možností jazyka. Tato možnost vždy existovala v symbióze s reálnými (a ne předstíranými nebo deklarovanými) možnostmi společnosti. Společnost nynější se považuje za společnost neomezených možností, ve skutečnosti je však všechny redukuje na možnost jedinou, která se pak z možnosti stává nutností. Peníze nabízejí pouze možnost jejich použití. Nic než trh. Asi jako kdyby gramatice bylo povoleno používat jen několik slov. Nebo jen jedno, jako náhradu všech jinak možných. Je-li podstatou a smyslem života člověka být přechodným uchovávatelem peněz na jejich cestě z trhu na trh, pak se moc pochopitelně snaží přinutit jazyk, aby ani on své uživatele nevedl jinam, aby je přesvědčoval, že žádné jinam neexistuje. Básníci mohou psát vynikající básně, neexistuje-li však kontext, neexistuje-li poezie jako část jazyka, nikdo je jako vynikající nebude moci brát a číst. Současná mladá poezie (a nejen u nás, i jinde v Evropě) si je toho vědoma a její jazyk je jazykem rozpaků a nejistoty. Pod dojmem, že metaforické alternativy jsou vyčerpány, pokouší se vytvářet alternativy syntaktické, strukturní. Vábí ji souvislost verše s hudbou a někdy se mění v pouhé texty písniček, k nimž hudba chybí, láká ji pódium, které počítá s křikem odnímajícím poezii paměť. U nás se prohlubuje uměle hloubená propast mezi poezií a její minulostí. Poezii minulých let nevylučuje z básnického kontextu jazyk, ale politická nepřízeň moci vůči jejím představitelům. Snaha eliminovat z jazyka to, co si sám vytvořil, z důvodů s jazykem nesouvisejících, nemůže být vedena ničím jiným než obavou, že tvůrčí jistota děl eliminovaných by mohla ozřejmit nejistotu děl akceptovaných.
Předneseno na pracovním setkání členů Unie českých spisovatelů 20. listopadu 2004
Autor: Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)