Obávám se, že se nad současnou tzv. oficiální poezií až příliš rychle rozrůstají ponuré stíny samovazebního syndromu, kam slunce nikdy nedosáhne. Verše v onom nevětraném stínu zůstávají i po sedmnácti metrech bez ozvěny, předem svázány zrezivělou strunou času ještě dříve, než z nich oschne tiskařská čerň.
   Často jsme slýchali, jak se básníci a prozaici mohou konečně osvobodit od všech zábran, jak se nyní mohou svobodně a radostně vyjadřovat. Hovořilo se často o psaní do šuplíků a ejhle - nic světoborného se nezrodilo - všechno jaksi vyšumělo do ztracena. Dialog se čtenáři - zejména čtenáři poezie - se nekoná a literární časopisy umírají na úbytě obsahově i formálně.
   Přesto se objevuje poměrně mnoho nových oficiálních básnických sbírek mizivé či dokonce nulové hodnoty, vídané mnohdy i na pultech renomovaných knihkupců. Zřejmě převažuje nahodilý přístup, sezónní výprodej něčeho, co již bylo mnohokráte a lépe řečeno - ač je to kritikou převážně tolerováno.
   Ne, rozhodně toto hodnocení nedopadá na všechny oficiálně uznávané básníky, avšak těch poetů nepřesvědčivých, byť publikovaných, příliš suverénních, módních a přestylizovaných, je dost a dost.
   Tato skutečnost je potom důsledkem krize poezie. Nezřídka je opomíjena jak problematika citová, tak i myšlenková. Nezřídka verše odrážejí tu s větším a tu s menším efektem deziluzi z krize moderní doby, devastace krajiny a více či méně úspěšně si všímají rozkladu mezilidských vztahů, upadajících do banality, životní šedi i do tíživých či absurdních poloh lidského bytí.
   Básníci se často pohybují v oblasti nereálných snových a magických přeludů, myšlenkově neuzavřených fragmentů a bludů. Reality ubývá, nedostatek opravdovosti se stal hromadnou skutečností.
   Za této situace je zarmucující, že se naše poezie násilně štěpí na oficiální a tu »na druhém břehu«, neprávem opomíjenou: je na ni pohlíženo jako na marnotratného syna, který má zakázán návrat z vyhnanství.
   Osobně se domnívám, že životní potřebou poezie je vyrůstat ze životních zážitků, z boje o nalezení smyslu života - a tím i umění.
   A tento cíl by měl být společný všem, kteří básníky skutečně jsou přes jejich názorové i obsahové diferenciace.
   Dovolte, abych toto zamyšlení zakončil Přáním Otokara Fischera:
   K sobě a k světu nešetrný.
   Tak bude, tak jest a bylo.
   Jsem povrch. Jsem prach... Ale bez poskvrny
   mě přežij mé dílo.

   Předneseno na pracovním setkání členů Unie českých spisovatelů 20. listopadu 2004



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)