DIVOKÁ KACHNA (1884) je jedním z klíčových dramat Henrika Ibsena, představujících spolu s Heddou Gablerovou, Stavitelem Solnessem či hrou Když my mrtví procitneme závěrečnou, vrcholnou fázi v jeho tvorbě. Metoda analytického dramatu dostává v těchto dílech nový impuls, dosavadní autorova přímočará víra v pravdu je stále více vytlačována skepsí a nový Ibsenův hrdina Gregres Werle už patří k rodu dřívějších zásadových a idealistických postav jen zdánlivě. Werleho donkichotská snaha zbavit přítele Hjalmara Ekdala iluzí o jeho dosavadním životě, jeho ženě a dalších blízkých se ve svém absolutizovaném rozměru stává něčím přesně opačným, dá do pohybu skryté zlo a v důsledcích přivodí tragédii. Chce naordinovat pravdivý život těm, kteří nedokážou žít než v iluzích, chce statečný postoj a velkorysost po tom, kdo je jen sobec a beznadějný slaboch. Je to tragikomická hra o pravdě a lži, o odcizené společenské morálce, o poznamenané psychologii rodinných vztahů, o relativitě životních hodnot. Ibsenův symbol divoké kachny, kdysi zachráněné při lovu a nyní spolu se slepicemi živořící u Ekdalů, je příznačný, neustále vstupuje do osudů protagonistů, jednou vyjadřuje prázdnotu a nenaplněnost života, jindy chce vyslovit víru v opačný hodnotový svět.
   Režisér Jan Nebeský, který hru nastudoval se souborem pražského Divadla v Dlouhé, zaujal už v minulosti několika svými ibsenovskými inscenacemi, při nichž vždy usiloval o to, aby myšlenkový svět klasika provokoval i po stu letech, objevně promlouval k současníkům. Je tomu tak i nyní, kdy spolu s dramaturgyní Kateřinou Šavlíkovou sáhl po moderním překladu hry Františka Fröhlicha.
   V režisérově pojetí není žádný prvek nějak nahodilý, vše má svůj pevný řád a hlubší smysl. Ibsen sám vědomě navazoval na dramatickou tradici antickou, ale třeba i romantickou, režisér se zaměřil navíc na souvislosti poibsenovské - na vazbu nejen se symbolistickou poetikou (u Ibsena už vědomou), ale i s expresionismem, tragickou groteskou, s absurdní dramatikou. Odtud pramení režijní nápady, které mohou působit kontroverzně, například křiklavě nalíčené tváře, mající dokreslit vnitřní svět jednajících postav, jejich charakterové předpoklady. Zároveň tu je přítomen i brechtovský "zcizovací" efekt, což platí také o obsazení Jaroslavy Pokorné do role Hedviky, čtrnáctileté dívky, jíž by herečka mohla být babičkou. Můžeme to posuzovat všelijak, avšak není Hedvika už v pojetí Ibsenově postavou, která citem rozpozná více a dohlédne hlouběji než rozum všech dospělých kolem ní?
   Podobně jako herecký výkon Jaroslavy Pokorné je mimořádné i ztvárnění postavy Hjalmara Ekdala Janem Vondráčkem. Ten postupně rozkrývá hrdinovy dosud málo patrné vlastnosti, slabošství zakrývané velkohubými gesty, poživačnost, citovou vyprázdněnost, nezastavuje se před hereckými prostředky, které nemají daleko ke karikatuře.
   I další výkony dobře sladěného souboru posilují režisérův záměr, vytvářejí panoptikum vždy nějak minulostí poznamenaných postav, které nejsou schopny plnějšího života.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]