Již po několikáté v životě zjišťuji, jak zatěžko je být laudátorem – tedy chvalořečníkem – člověku, který je mi obzvlášť blízký, kterého si vážím, jehož dílo obdivuji, uznávám a mám k němu důvěru. Tentokrát jde o talentovaného básníka, ale i obratného publicistu, který již zveřejnil desítky článků a odborných statí, a to i v zahraničním tisku. Současně pak také o čtivě píšícího spisovatele v tom klasickém smyslu slova, ale i spolehlivého autora literatury faktu. A taktéž – to ještě k tomu – o vystudovaného právníka, absolventa fakulty žurnalistiky a mezitím i europoslaneckého asistenta Emila Hrušku.
   Dnes Emilu Hruškovi bude udělena Literární cena Unie českých spisovatelů a já bych měl tak trochu zdůvodnit, co předsednictvo naší spisovatelské a umělecké organizace při výběru laureátů k tomuto kroku vedlo. Vyslovím to bez okolků: je to Hruškova nejnověji vydaná kniha Sudetoněmecké kapitoly, ve které českým čtenářům předkládá komplexní přehled o sudetoněmeckém hnutí od samého jeho vzniku na počátku minulého století až po současnost. Hruškovy Sudetoněmecké kapitoly jsou knihou, která by v tomto národě měla být známa úplně každému, bez rozdílu věku.
   Protože jsem vydání té knihy ještě coby poslanec, zastupující v Evropském parlamentu české národní zájmy, finančně podpořil, šlo mi také o to, aby se dostala do rukou českým politikům. Mezi nimi především i prezidentu republiky Václavu Klausovi. Při posledním setkání s ním – to když se loučil s končícími europoslanci, k nimž jsem patřil – mi potvrdil, že ji četl. A brzy na to přišel Václav Klaus s požadavkem, aby naší republice unijní orgány po přijetí Lisabonské smlouvy garantovaly nenarušení toho, čemu se říká Benešovy dekrety. Myslím, že se nejednalo jenom o náhodu.
   Emil Hruška – ročník 1958 – vstoupil do literatury básnickou sbírkou, nazvanou Krizový stav, kterou jsem mu v roce 1996 vydal ještě ve svém mnichovském nakladatelství, v takzvané černé řadě, anebo také „řadě nespoutané české poezie“, jak jsme ji nazývali. Již tehdy jsem rozpoznal, že jde o autora perspektivního, a to se mi mezitím mnohonásobně potvrdilo. Ať už to bylo později na poli literatury faktu, kde slavil úspěchy se svými tituly Akce Zeppelin, či Pohoří divočáků, které vyšlo též německy, a také Vražda profesora Lessinga, anebo v jeho knihách s beletristickou tvorbou. Tady mám hlavně na mysli dva Hruškovy povídkové soubory: My, hoši ze Sudet a Muž dvou rakví.
   Jedna z Hruškových povídek té mnou jmenované druhé knihy zvítězila v soutěži Literárních novin v roce 2007, další z nich byla zařazena do antologie Nejlepší detektivní povídky. Mnohé byly opakovaně odvysílány internetovou rozhlasovou stanicí Radio Hortus, jak mě o tom informoval její ředitel Karel Srp. Některé samozřejmě otiskl i náš Obrys-Kmen.
   V posledních pěti letech mi Emil Hruška asistoval při mé poslanecké práci v Bruselu a ve Štrasburku. Stali jsme se tam na slovo vzatým týmem a dosáhli spousty úspěchů. Můžeme je doložit řadou publikací, na kterých jsme pracovali společně. Pokračujeme v té spolupráci i nadále. Teď je to zrovna na knize mých vzpomínek s pracovním názvem Dokázat se vzepřít, která by měla brzy vyjít ve Futuře.
   Emile Hruško, milý příteli, přijmi mé blahopřání k dnešní ceně!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)