Prožíváme v celosvětovém měřítku jeden z nejrozsáhlejších a nejhlubších útlumů v uskutečňování sociální a politické spravedlnosti. Děje se tak za okázalého proklamování hesel o demokracii a za neustálého varování - ze strany pravicových sil - před hrozbou socialismu a vůbec levicového myšlení. Přitom kapitalisticky se globalizující státy podrobují se nadvládě USA, usilujících o světovládu, zároveň však obávajících se ztráty svého monopolu a svého výsadního postavení. Logika dějin totiž, zvolna sice a zdánlivě nepozorovaně, směřuje k překonávání kapitalismu a k vytváření neokázalých sice, zato spolehlivějších předpokladů socialismu. Česká demokratická žurnalistika téměř sto padesát let tomuto trendu napomáhá a posiluje jej. Závažné místo v tomto kontextu zaujímá Jan Neruda.
Česká politika i oficiální veřejné mínění se od Nerudy odvrací, a pokud ho akceptuje, tedy převážně jen jako spisovatele spjatého s malostranskou idylou a minulostním vlasteneckým patosem.
Jan Neruda dospíval v letech proměny předbřeznového metternichovského Rakouska ve feudálně kapitalistický stát se symptomy sociálního napětí, věštícího blížící se sociální a národnostní revoluci. K ní skutečně roku 1848 došlo. V zájmu feudálně kapitalistické moci byla tato revoluce v Rakousku poražena, robota jako poslední výrazný projev feudalismu byla však na podzim roku 1848 zrušena. Neruda si dosah těchto změn záhy uvědomoval. Jako student zapisoval načas fakultu právnickou a filozofickou a rozšířil si tak četbou s tím související a pak i následnou pedagogickou praxí jako středoškolský profesor nebývale svůj obzor. Těchto životních zkušeností, díky neobyčejnému, pohotovému a všestrannému charakterizačnímu talentu, který neustále tříbil, kultivoval a zdokonaloval, využil pak v rozsáhlé, téměř čtyřicetileté redakční a žurnalistické práci, jež z něho, vedle Karla Havlíčka Borovského a Karla Čapka, učinila našeho nejvýznamnějšího umělce-novináře.
Z hlediska současnosti tkví osobitost Jana Nerudy v tom, že rozpoznal podstatu tehdejší společenské problematiky v tíživosti a neřešenosti otázky sociální; lidé jsou vháněni do zoufalé chudoby, mravní bídy, zadluženosti, nemoci, neřesti, ba i zločinu. Tyto stinné stránky rodící se kapitalistické společnosti poznal Neruda z vlastní zkušenosti jako zvídavý novinář, informovaný politický zpravodaj a jako domácí i zahraniční reportér a cestovatel.
Neruda zasahoval do českého kulturního života až za bachovské reakce. Tehdejší realitu připomínal Nerudovi v jeho básnické prvotině, v Hřbitovním kvítí (1858), obraz hřbitova; byl klíčový: symbolizoval hřbitov ideálů revolučních roku 1848. Cyklus básní z této sbírky zařadil Neruda do své druhé sbírky nazvané Knihy veršů (1868); zařadil jej pod charakteristický název "Z času za živa pohřbených". Hodnotíme-li historicky, je umělecké a ideové profilování Jana Nerudy pozoruhodné. Básník a novinář, syn vojenského vysloužilce, účastníka protinapoleonského tažení roku 1813, a matky, prosté, zbožné ženy venkovského původu, si své vzdělání získal bystrostí ducha, četbou a pozorovatelským talentem.
Dobovost Jana Nerudy se v letech padesátých 19. století projevila nejprve jeho spjatostí s doznívajícím obrozením; ředitelem akademického gymnázia, na němž studoval, byl Václav Kliment Klicpera. Neruda navštěvoval také přednášky z češtiny Jana Pravoslava Koubka. Velkým tvůrčím vzorem, tak jako celému Nerudovu pokolení, byl Karel Hynek Mácha. Produktem básnického vystoupení, jež sdružilo i spisovatele generace starší, jichž si mladší neobyčejně vážili (např. Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové), byl roku 1858 vydaný almanach Máj.
Ač Neruda vycházel z demokratických tradic obrození, neomezoval se na ně. Jeho podstatný přínos byl v tom, že do svých úvah o literatuře a životě včleňoval zřetel k pokrokovým tendencím literatury světové. Národní moment, konkrétně češství, neizoloval do světového, a nejen v literatuře, nýbrž i v hudbě (např. u Bedřicha Smetany) a ve výtvarném umění (u Josefa Mánesa, Karla Čermáka, sochaře Václava Levého a Josefa Václava Myslbeka). Světové umění, jeho úroveň a směřování, skýtalo korektiv domácím omylům a bylo povzbuzením v hledání národní formy a definitivnějšího tvaru. Ještě dvě okolnosti nutno v zamyšlení nad Nerudovým vztahem k umění zmínit: kritika musí tnout do živého, musí přicházet s aktuálním poznáním včas, pokud možno s předstihem, předvídavě. S tím souvisí neméně podstatný rys modernosti v umění: už připomenutá kritika sociální a mravní bídy. Tato odvaha činila Nerudu od sklonku let padesátých jedním z nejpronikavějších žurnalistů diagnostikujících nezdravé projevy rozvíjející se společnosti kapitalistické, přinášející ožebračování a okrádání, lichvu, korupci a podvody i zkázu mravní, alkoholismus a prostituci.
Nerudova odvaha pojmenovat věci pravým jménem byla kamenem úrazu ve společnosti navyklé na konvence a mravnostní tabuizování. Jeho tvorba a její vzory (např. Heinrich Heine) byly považovány za směry škodlivé a nemravné. V obhajobě takovéto konzervativní, "panenské" literatury se angažovali jinak vzdělaní kritikové generace starší, převážně katolizující (Jakub Bohulib Malý a hlavně Václav Šulc). Uvedená ideové sounáležitost Nerudova s mezinárodním hnutím Mladé Evropy, konkrétně Mladého Německa, nemůže být zakrývána a retušována malostranským idylismem, v nějž se někdy stylizoval stárnoucí básník, uchovávaje si přesto v evokování kouzelných dětských vzpomínek na malostranské figurky, vyděšené ztroskotance, žebráky a podivínské povahové kuriozity, určitý, vyhrocený kritický přístup, kritický k necitelným vykořisťujícím domácím pánům a omezeným typům vrchnostenských byrokratů.
V Nerudově tvorbě se po celý život zrcadlil, nikoli ve zcela věrné kopii, jeho život citový, zejména erotický. Byl to především jeho vztah k Anně Holinové (1836-1910); Neruda se s ní seznámil roku 1852, tento vztah však začátkem šedesátých let vyhasínal. Nahradilo jej citové pouto k Johaně Rottové, provdané Mužákové, literárním jménem známé jako Karolina Světlá (1830-1899). Jestliže Anna Holinové byla typem ženy průměrné, nepříliš vzdělané (svědčí o tom její počáteční korespondence s Nerudou, plná pravopisných chyb a stylistických neobratností, korespondence nikoli emocionálně mělká, ale hodně žárlivá), pak Karolina Světlá, manželka sucharského, pedantského profesora, byla povaha intelektuálně složitá a zásadová. Svou lásku tlumila, a proto trpěla. Utěšovala se jen, že sebezapíravým vztahem k Janu Nerudovi jej vykupuje z jeho rozervanosti a nezakotvenosti. Nerudova rozervanost nebyla pózou; byl to projev sociálně nedostatečně zajištěné existence; sbližovala ho s třídou pracujících, s osudy proletářů. Jejich nuzné poměry popsal několikrát, např. ve fejetonu z 25. 3. 1866 Výlet do kraje bídy (jde o podbrdské Hořovicko, kraj výrobců cvočků a hřebíků).
Modernost Nerudova spočívala v tom, že se záhy vymanil ze starovlasteneckých poměrů malostranských; našel sice pro ně ve svém beletristickém díle leckterý vlídný, úsměvný detail (Arabesky, Různí lidé), byl však člověkem širokého obzoru politického. Řadu let referoval o zasedáních Českého sněmu (zasedání se konala v prostorách, kde se dnes konají schůze Parlamentu České republiky) a zajížděl jako novinář na schůze rakouské Říšské rady do Vídně. Když se pořádala ve Vídni roku 1878 Světová výstava, byl Neruda na ni akreditován jako dopisovatel a reportér; tohoto úkolu se zhostil skvěle. Patřil totiž k žurnalistům, kteří se na svůj referentský, zpravodajský nebo reportážní úkol poctivě připravovali detailním studiem reálií, dokumentů, dobových svědectví a kulturně historických podrobností. Zvláště si dal záležet na studiu národní specifičnosti a historického koloritu, jazykových a etnických zvláštností, na faktografických retrospektivách a přitažlivých futurologických úvahách ve stylu dnešní sci-fi. Prokázal to v cestopisných obrázcích ze Středního východu, Egypta, Palestiny, Sýrie, Turecka a Persie, oblastí potenciálních střetů kolonií spravovaných Velkou Británií. Neruda byl přesvědčen, že vývoj povede ke světové válce; soudil tak podle postupného utváření bloků a aliancí, soupeřících o moc za neúčasti, popř. neinformovanosti obyvatel příslušných regionů.
Neruda z cestovatelské zkušenosti před sto třiceti lety poznal zblízka historické území Palestiny, kterým vešla do dějin lidské kultury tři monoteistická náboženství: judaismus, křesťanství a islám. Neruda jako svobodomyslný člověk bez předsudků vnímal tragičnost jejich rivality, jejich vzájemného osočování a napadání. Za vzedmuté vlny ambiciózního římského katolicismu, toužícího po nadvládě Vatikánu, spatřoval Neruda důsledky tehdy právě proklamovaného dogmatu o papežské neomylnosti, dogmatu, jež Neruda zásadně odsuzoval, ba i ostře ironizoval. Obával se bratrovražedných konfliktů na Blízkém východě; vnímal rozdělení semitského obyvatelstva podle hlediska vyznání a podle majetku. Nebyl antisemita, odsuzoval však vykořisťovatele, lichváře a čachráře - otřesen byl zbídačeností lumpenproletariátu, ztroskotanců a běženců. Záběr nezužoval ani nezjednodušoval: sociální bída kontrastovala s krásou kraje, bujnou vegetací a dochovanými starověkými památkami. Přírodní scenérii ještě stupňovala delta Nilu, nedávno před Nerudovou návštěvou Egypta splavněná a spojená s Rudým mořem prostřednictvím Suezského průplavu. Neruda obdivoval tento zázrak techniky, který umožnil komunikovat mezi světadíly.
Nekonvenčně jsou pojaty i obrázky z Nerudovy návštěvy Itálie; netradiční je charakterizace Říma, charakteristika protivatikánská a protijezuitská; vyvážena je Nerudovým obdivem k dochovaným památkám antiky a italské renesance. Proud vyprávění a popisu je u Nerudy často přerušován odbornými exkursy; v nich autor nevtíravě, jakoby mimochodem uplatňuje své encyklopedické znalosti. Uvedený postup se zvlášť projevuje při Nerudově reportážním průvodcovství rozsáhlými expozicemi vídeňské Světové výstavy z roku 1873. Dodnes zaujme čtenáře např. Nerudova odborná charakteristika expozice japonské; zpřítomňuje mentalitu tohoto národa a jeho životní styl, jeho občanské zvyklosti, jeho tradice, předurčující a nabádající Japonce zaujmout světovládnou pozici v konkurenci s mocnostmi jako USA a Rusko. Umělecky sugestivně vylíčil Neruda kraje přímořské, pobřeží za přílivu, příboje i odlivu, v klidném zrcadlení hladin v zátokách a za magického světélkování vodních slují sicilských a v zálivu neapolském. Poutavé a poučné jsou Nerudovy cestopisné obrazy z Pompejí, z vykopávek i z rekonstrukce událostí výbuchu Vesuvu roku 79 n. l.; zahubil vše živé a svou ničivostí, jak dnes víme, byl předstižen jen explozemi bomb v Hirošimě a v Nagasaki. Při líčení přírodních katastrof Neruda nezapřel svůj umělecký naturel, svou básnickou zkušenost. Leccos z jeho reportáží přešlo do jeho veršů jako účinná motivická aktualizace.
Dramatičnost objevoval Neruda nejen v dějích přírodních, nýbrž odhaloval ji hlavně ve sféře sociální při kapitalistické industrializaci a modernizaci, již přinesla stavba železnic, nemyslitelná bez rozsáhlé námezdné práce stovek vykořisťovaných dělníků-proletářů (srov. Nerudovu prózu Trhani). Neruda tento proces proletarizace sledoval na osudech konkrétních lidí jak z předmětného zájmu angažovaného novináře, tak z lidské účasti citlivého, vnímavého člověka.
Druhá polovina 19. století byla ve znamení šíření a popularizace přírodovědného evolučního učení darwinismu a jeho varianty - sociálního darwinismu. Od mládí měl Neruda zájem o přírodní vědy; v nich ho učil jeho středoškolský profesor František Mühlwenzel (spisovatel ho jmenovitě uvádí v autobiografické povídce malostranské nazvané Hastrman). Neruda jako hoch poznal také přírodovědce světového věhlasu paleontologa Joachima Barranda (1799-1883); Nerudova matka Barbora byla u něho posluhovačkou. Učení darwinismu ovlivnilo Nerudova přítele a mladšího generačního druha Jakuba Arbesa. Zanechala také stopu v kosmickém nazírání a zobrazování existenčního zápasu v Nerudových Písních kosmických (1878).
Nerudovo chápání vztahu k vlasti a k národu bylo od samého počátku politické. Bylo především prostoupeno revolučním demokratismem roku 1848. Mělo oporu v idejích Mladého Německa i v emancipačním hnutí slovanských národů. Francie kolísala: zmítala se mezi tradicí republikanismu, dědictvím pádu Bastily a zrodu Marseillaisy a mezi přepychem a rozmařilostí císařství, kapitalistickou expanzí, charakterizovanou otevřením Suezského průplavu a postavením Eiffelovky. To vše Neruda obsáhl a syntetizoval ve svém díle žurnalistickém, aniž oslabil národní osobitost a folklorní kořeny Balad a romancí (1883) i lyrické kouzlo a křehkost osobní zpovědi Prostých motivů (1883).
Neruda, v mládí vášnivý tanečník a spolutvůrce národního společenského tance Beseda (1862), byl ve svých mužných letech stižen vleklou žilní chorobou nohy a po opakovaném upadnutí utrpěl těžký úraz kolena, který mu bránil v delším pohybu, takže se musel při chůzi na ulici opírat o placeného městského posluhu (označeného červenou čepicí); nenašel se totiž z Nerudových známých nikdo, kdo by nemocného při chůzi doprovázel. Přesto zůstal Neruda duševně nezlomen; zájem o politickou realitu ho neopouštěl. Po desetiletí byl kmenovým přispěvatelem Grégrových Národních listů, orgánu mladočeské strany, a jeho nejpilnějším, nejtalentovanějším autorem fejetonů. Napsal jich kolem dvou tisíc. Tento úkol při své fyzické nepohyblivosti zvládal od osmdesátých let se značným sebezapřením. Nepožíval v redakci žádných výjimečných výhod finančních; někdy se ocital přímo v peněžní tísni. Jen výjimečně zažádal pro chorobu o uvolnění z redakční práce; bylo tomu tak v předvečer jeho dne úmrtního. Byl jím 22. srpen 1891.
Roku 1891 se Neruda angažoval v propagování Národopisné výstavy v Praze. Šlo o projev hospodářské aktivity české společnosti, vstupující do soutěže evropských národů. Neruda nechtěl zůstat stát stranou. Žil zásadou, již vyjádřil k 1. lednu 1886 v básni Jen dál: "Kdo chvíli stál, již stojí opodál, / den žádný dvakráte se nenarodí, / čin dvakrát nezraje - " (jde o báseň ze sbírky Zpěvy páteční; sbírka vyšla roku 1896, po Nerudově smrti, a to podle úpravy Ignáta Herrmanna a Jaroslava Vrchlického). Báseň Jen dál otvírá cestu k pochopení památného Nerudova prvomájového fejetonu (z roku 1890). Čteme v něm: "Poprvé jsem ji viděl na lidech, tu temně rudou barvu světového sociálního hnutí: zachvěl jsem se. Kupodivu - kupodivu! - tytéž barvy: černá na temně rudé půdě, které vlály nad hlavami husitů, bojovníků za svobodu náboženskou, tytéž barvy vlají dnes nad hlavami bojovníků za úplnou rovnost občanskou."
Nerudovi děje se dnes zjevná křivda. Naše oficiální státní i kulturní politika akcentuje totiž se zálibou vše, co v našem domácím prostředí je původu nikoli českého a nikoli slovanského, nýbrž keltského, franského, germánského, románského, hispánského. Tuto problematiku je však třeba nazírat organicky a historicky. Neruda, který nikdy neměl valného mínění o české oficiální politice (považoval ji za namyšlenou a chybující), byl od mládí proti nacionalistické zabedněnosti a výlučnosti. Nikdy opravdové české vlastenectví nezesměšňoval, nikdy nehovořil o něm jako o čecháčkovství. Souhrnně se k tomuto komplexu vyjádřil v listě adresovaném své přítelkyni Anně Tiché (mezi 29. zářím a 5. říjnem 1879): "Obyčejně naši odpůrci, chtějí-li nás s vlastenectví svádět, staví 'lidstvo' nad 'národnost'. K smíchu! Chci-li skutečně lidstvu něčím prospět, musím přece nejprv sama sebe vzdělat, sám co osoba ta a ta za něco stát. A stojí-li český celý národ co osoba za něco, je pak zajisté a jedině pak vskutku lidstvu něco platen /./ Čech jen co Čech zasáhl kdy do lidských dějin a posunul je kupředu."
(tištěno z autorovy pozůstalosti)
Autor: Jaromír Dvořák
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)