Dům, v němž se scházeli, se rozložil nedaleko nádraží. Padal tam černý kouř a v blízké ulici zvonila drnčivě roztřesená tramvaj.
   Přijížděl jejími vozy – malý, kudrnatý, v černém zimníku a hnědavé kožené ušance.
   Opouštěl tramvaj v ohybu cesty, zahýbal za roh a vcházel do vysokého, rohového, pětipatrového domu.
   Na dveře klepal a tiše čekal, až se za nimi ozvou rychlé cupitavé kroky. Otevírala mu s úsměvem a vypouštěla na chodbu teplo útulnosti sálavých kamen.
   Seznámili se na plovárně. Léto jim podalo ruce na druhém břehu řeky. Pili kávu u malého stolku a dotýkali se tehdy mokrými plavkami.
   Tlampač nad nimi chraptil známou melodii, u výčepního pultu cinkaly sklenice a dým jejich cigaret se proplétal do modrých elips. Zapsali si jména a adresy. Jednou, když byl již dlouho sám, jí zatelefonoval.
   Jmenovala se Beatrice a bydlela v tom vysokém, rohovém pětipatrovém domě. Její okna vedla na ulici přízemím. Žila v malé garsoniéře sama, se starým rádiem, šicím strojem, několika obrazy, rozhozenými nepravidelně po tmavých stěnách a malou knihovničkou nad zeleným gaučem.
   Sem tedy přicházel. Svlékal pozorně a opatrně svůj černý převlečník, upravoval si pod širokým zrcadlem kravatu žlutavé košile a usedal lehce do měkkých lenošek za kulatým stolkem.
   Pobíhala nervózně místností a připravovala jídlo, které vždy přinesl. Ten večer to byla cikánská pečeně, několik malých okurek, osminka másla a krabička sardinek.
   Večeřeli, povídali si a popíjeli červené víno, které vystřídali bílým; skončili u šampaňského. Byli veselí, smáli se a tančili v šeru místnosti při slabém hlasu rádia.
   Zapomínali na tíživost samoty, prožívali smutné štěstí okamžiku, přinášející jim tolik krásy. Klepalo jemně na jejich srdce, znavená kouřem nikotinu a černou hořkostí kávy, srdce bušící vzrušeně tlumenou radostí.
   Hladověli láskou a styděli se za ni, báli se o ni a také říci jeden druhému, že touží po silném objetí, laskání a vášni.
   Když hodiny překročily půlnoc, dopíjeli láhev šampaňského a hledali cikánskou pečeni. Snědli ji již dávno, ale teď, když se noc přihlásila pokročilými hodinami, postrádali ji, najednou tu nebyla.
   Zdálo se jim, že ji nemohli sníst – vždyť jí přece bylo tolik. Mysleli, že někam založili to fosforeskující červené vonící libové maso. A jejich vyprahlé rty cítily již jeho šťavnatou chuť.
   Lampa vrhala žlutavé světlo stínidla a v kamnech praskal vesele oheň, když vstal a přecházel zvolna, jen v ponožkách, modravým plyšem koberce.
   V rohu místnosti se zastavil u dvou malých moderních skříní.
   Díval se upřeně do hnědého obdélníku rámu, prohlížel si pozorně kresbu. Pak pokýval hlavou, zvedl taškářsky ukazováček a obrazu rozmarně pohrozil. Vypeskoval jej ostře za krádež cikánské pečínky. Beatrice se mezitím smála a dopila poslední číši vína. Vstala, vzala jej kolem ramen, opřela se o něj boky a dívali se spolu na ten obrázek.
   Malé mourovaté kotě s rozumnou hlavičkou, nakloněnou rozkošně na jednu stranu, sedělo v rámečku způsobně na zadečku.
   Hubovali to malinké koťátko a vyčítali mu, že jim snědlo cikánku, ano, ano, čtyřnohá mrška-zlobilka, potvůrka. Dělá, jako by se nic nestalo a tváří se docela nevinně.
   Kotě mlčelo. Strnulo v pohybu, tak jak je zastavil malíř – šedobílé tlapičky, měkké bílé vousky…
   Vařili kávu, a když hodiny odbíjely třetí, ustlali si na širokém zeleném gauči a on ještě jednou sklonil kudrnatou hlavu do hnědavého rámku a té malé, křehounké kočičce pohrozil.
   Zhasli světlo a jejich lůžko se kolébalo jako gondola na vlnách chraplavé Armstrongovy hudby z maličkého rádia. Vjela mu rukou do černých kudrn a hledala jeho ústa. V šerosvitu noci se jejich těla spojila propletencem rozkoše.
   Teprve mnohem později si uvědomil, že vložil svoji ruku pod její záda a ucítil na své šíji její dlouhé hnědé kadeře. Vstal a pootevřel okno. Leželi mlčky, hudba zněla sametovým jazzem saxofonu a z ulice nepravidelně vrzala stará lampa.
   Někde uprostřed té prchavé, nepostižitelné chvíle je zahlédli na okně, nesmírně křehké, našlapující neslyšně jemnými tlapkami.
   Zavolali na ně tiše, aby se nepolekalo.
   Dělalo, jako když je neslyší. Seskočilo do prachové přikrývky sněhu pod římsou. Zatřáslo se zimou, ohlédlo po škvíře teplého okna a mizelo zvolna ulicí. Někde na kopci drnčela tramvaj a do noci zněl odkudsi hlas zapomenuté harmoniky. Na nedalekém nádraží houkal dlouze vlak. Drobně, ale hustě sněžilo.
   Vrátili si znovu ruce a dali si znovu svá těla. Usnuli v pevném objetí a probudila je až zima otevřeného okna na prahu rána.
   Vstal a jeho první cesta vedla k hnědavému rámu obrazu v rohu místnosti.
   Byl prázdný a čišel z něj syrově chlad.
   Vrátil se a hledal teplo Beatricina těla ostrými polibky. Ležela naznak a její modré oči byly dlouze otevřeny.
   »Ono o p r a v d u odešlo, nebyl to sen,« šeptal jí tiše.
   Posmutněla, dotkla se rty jeho obličeje a rukou mu pročísla černé kudrny vlasů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]