"V Lucifera lidi možná věřej víc než v Boha. Sice o tom hodně mluvěj, že věřej v Boha, ale daleko víc podle mě věřej v Lucifera, v existenci Zla s velkým Z než Dobra s velkým D." - Tak praví Stanislav Stavinoha, nejhlavnější ze tří hlavních hrdinů "humoristického románu" 666, který napsal Jan Dietrich Dvorský a vydalo nakladatelství Š. Ryšavý (Brno 2002, 424 stran). Označení románu jako "humoristického" je (záměrně?) nepřesné, poněvadž ve skutečnosti osciluje mezi grotesknem a absurdnem. Opravdového humoru (tj. sympatické směšnosti) zde nalezneme málo. Jedná se o krutou postmoderní grotesku, jíž se zasmějí pouze nejdrsnější sexuální cynikové, byť taková "debilorodička" Bára Lídová už bude patrně silná káva i pro ně. A na své si přijdou především antikomunistické nátury, které však pro změnu pobouří nelichotivý pohled na někdejší český disent i na naši neokapitalistickou současnost (s. 356): "Protože svoboda, která těmhle lidem stačí, je stejně jenom taková veselejší forma totality!" - jak tvrdí ústřední "hrdina" díla čili sám Lucifer (a já dodávám: jak pro koho, Ďáble!).
Titul knihy, tj. číslo 666 neboli numerické označení Satana, signalizuje autorovy značné ambice. Dvorský se vrhl na téma, jež od vzniku křesťanské představy Inferna a jeho vyslanců lákalo, láká a bude lákat umělce všech oborů, žánrů, kvalit a světonázorů. Z oblasti krásné literatury uvádím jen namátkou: sv. Augustin, sv. Brigita, Dante Alighieri, T. Tasso, Ch. Marlowe, J. Milton, Moliere, J. W. Goethe, N. V. Gogol, V. Hugo, A. Mickiewicz, Ch. Baudelaire, I. Madách, T. Mann, M. Bulgakov, J. P. Sartre, J. Drda, I. Levin a jiní a jiní; nemluvě o pohádkách, pověstech, legendách, kapuciniádách atd. Vděčný archetyp Ďábla se Dvorský pokusil pojednat v duchu postmoderny, a to především s využitím jejího základního principu: neexistuje prý žádná oprávněná (objektivně pravdivá) filozofie historie (historického vývoje, pokroku), existují pouze různé výklady dějin. Skončilo údajně vyprávění Velkých Příběhů.
Př. s. 342: "Má vládnout levice nebo pravice? Je to fuk! Ať tak nebo tak, vyjde to nakonec nastejno. Protože lidi nějak začnou, a stejně vždycky nakonec vylejou s vaničkou i dítě."
Velké Příběhy jsou zde představeny jako navzájem zastupitelné společenské koncepce pánbíčkářů, nacistů, komunistů a disidentů (antikomunistů), přičemž pánbíčkářům autor věnuje nejmenší pozornost, nacisty spojuje s komunisty a disent je pouze náhodnou skupinou, na kterou prostě tentokrát (v listopadu 1989) "padl los" a oni "slízli veškerou smetanu".
Nicméně "po smetaně se tloustne a zůstává po ní v puse pachuť kravína. Není jim co závidět". (s. 392)
Děj 666 je spleten z životních osudů tří postav - tří Luciferových reinkarnací, jejichž prostřednictvím je čtenář provázen českými (československými) dějinami od první světové války až po dnešek. Luciferova tři časově následná vtělení jsou ale zobrazována souběžně, takže teprve v poslední čtvrtině románu se čtenář dozvídá, že se v podstatě jedná o tři historické podoby téhož Zla. A jaké že je to Zlo?
Právě tady nastává první velký (postmodernistický) problém, neboť Zlem je vlastně úplně všechno. Přesněji řečeno, jen těžko nalezneme v dotyčném textu (v událostech, v lidech, v jejich názorech, vztazích a činech) něco, co by mohlo být jednoznačně považováno za Dobro (s. 392): "Mně je dost jedno, co je kde za režim. Já vnímám svinstvo ve všech režimech." (A já dodávám: pouze svinstvo!)
Lucifer čili padlý Anděl Páně, který přišel vykonat Poslední soud, je nejprve jako Antonín Kostřanský ("démon násilí") a potom jako Igor Rada reinkarnován "jednou do nacistickýho režimu, pak do komunistickýho" - a v obou páše podlosti, zvrhlosti a odporné zločiny. Ve svém třetím ztělesnění vystupuje coby Stanislav Stavinoha ("démon sexu") - zpočátku mladičký disident, undergroundový povídkář, flákač, podvodník a "pansexualista", posléze po listopadovém převratu (již pouze dle kratičké zmínky) vysoký ministerský úředník a falešný JUDr.; a nakonec ochrnutý pacient, čekající na spásnou operaci. Stavinoha se jako jediný zjevně těší Dvorského sympatiím a jeho klíčová role je (na rozdíl od druhých dvou) zdůrazněna ich-formou.
Třebaže Lucifer (autor?) tvrdí, že "vnímá svinstvo ve všech režimech", zásada padni komu padni není uplatněna bez předsudků. Pekelníci a smrtelníci opět pilně dokazují, že "Konec Velkých Příběhů" není vůbec ničím konečným. (Jistý z opovrhovaných filozofů to kdysi definoval jako stranickost - neboli v případě tvorby: idea determinuje výběr faktů.) A tak se znovu a znovu (pokolikáté už!) dočítáme o totožnosti nacismu a komunismu - viz curriculum vitae Antonína Kostřanského, vraha a matkovraha, postupně řezníka, prvorepublikového policajta, obdivovatele nacistů, za protektorátu sadistického dozorce v Terezíně, Letech a na Pankráci, po válce člena KSČ a nositele titulu RSDr., zabijáckého náčelníka Státní bezpečnosti a nakonec zlého ducha, jenž vnikne do těla Stalinova a Gottwaldova, aby způsobil jejich smrt.
Opět a opět (pokolikáté už!) se dočítáme o tupé komunistické demagogii a ubíjející totalitě, o nudě, přízemnosti, šedivosti i krvežíznivosti reálného socialismu - to vše v osudu Igora Rady, malého udavače, intrikána a vrahouna, "nejchytřejšího žáka" v ČSSR, posedlého láskou k SSSR a KSČ (a tudíž zachváceného zuřivou nenávistí ke všemu nesovětskému a nekomunistickému), který o sobě říká (s. 235): "Chtěl bych být katem, šířícím ideály humanismu." Igor Rada zahyne zásahem vyšší moci ve věku šestnácti let těsně poté, co se pokusí uhasit hořícího Jana Palacha a je odehnán přihlížejícími (s. 292): "Nech ho být, zrádče! (.) To je náhodou opravdový hrdina! Musí se upálit! Potřebujeme nového národního hrdinu!"
Zase a zase (pokolikáté už!) se dočítáme o ubohosti české národní povahy, o hnusném čecháčkovství, o bezbřehé a bezuzdné přizpůsobivosti, stádnosti a ochotné zaprodanosti vůči jakýmkoliv vítězům - vůdcům, ideologiím, režimům. Např. v březnu 1939 (s. 201): "Tisíce a tisíce nadšených a vděčných Pražanů mávalo vlaječkami s háčkovými křížky a vybízelo k nesmrtelnosti Třetí říše. Takovou spontánní veselici Václavské náměstí dosud nezažilo." - Či tvrzení, že kdyby se po listopadovém převratu mělo věšet, "museli by přece oběsit tři čtvrtiny Čechoslováků" (s. 319), neboť ti všichni horlivě udávali své bližní Státní bezpečnost. - Pro spravedlnost nutno podotknout, že ani český disent, včetně slavné figurky svého opileckého "krále", nezůstal ušetřen posměchu. Posměchu však již nikoliv nenávistného, nýbrž chápavého a smířlivého. Summa summarum (s. 392): "Proto je každej národ jinej, protože se do něj vtělujou duše s určitejma podobnejma sklonama a karmama. (.) No a sem, do týhle země, se už pěknou řádku let vtělují hlavně hajzlové. Chytrý, šikovný často, ale hrozný hajzlové." Tyto údajné (?) rysy naší (?) národní povahy jsou v knize natolik absolutizovány, že pozbývají funkci groteskního (a kritického) obrazu, a naopak samy se stávají součástí skutečnosti. Té "skutečnosti" (masové psychologie), jež je jistými kruhy záměrně a cílevědomě budována v posledních třinácti letech. V postmodernistickém guláši, umíchaném ze speciálně vybraných kousků české (československé) historie, se tudíž (pokolikáté už!) dočítáme donekonečna opakované režimní lži a propagandistické bláboly, které dehonestují významné dějinné osobnosti a události, manipulují s nimi a deformují jejich smysl. Ne, nechybí skoro žádný ze zvratků popřevratové masmediální stoky. Za všechny jmenujme oblíbené antikomunistické osočování Julia Fučíka z údajné spolupráce s gestapem. - Antonín Kostřanský (Adolf Kolínský?) se coby dozorce na Pankráci seznamuje s uvězněným komunistou Miliem Frčíkem (s. 251):
"Mnoho nacistů nebylo rádo, že jim hrdinu Frčíka popraví, ale doba dosud trvala na nepřátelství, tudíž se nedalo nic dělat."
Kostřanský vynášel z Pankráce Frčíkovy motáky čmárané "na obdélníčcích knäckebrottů" a pojmenované "Reportáž psaná na oplatce". "Doma, po službě, přepisoval Frčíkovy drobivé zápisky na papír a přepracovával je. Vyškrtával a pozměňoval vše, co souviselo s Mildovou spoluprací s nacisty. Vlastně tak napsal úplně novou knížku." (s. 293) Obdobně průhledné narážky na konkrétní jména se pak táhnou celou knihou (bratři Vlašínové, kteří se prostřílejí přes hranice, undergroundová Pif-paf revue, Čuňák atd.) Druhým zásadním problémem Dvorského románu je jeho kompozice. Autor vypráví děj paralelně ve třech zcela samostatných liniích, jejichž tři hlavní hrdinové mají společného pouze to, že se jedná o české syčáky různého dobového kalibru. Jak známo, začátek a závěr představují "neurastenické body" každého díla. V okamžiku, kdy tato tříloďová syžetová stavba, pečlivě a obratně budovaná na ploše více než tří set stránek, by měla dojít svého fabulačního rozuzlení a oprávnění, nastává neústrojný a neúnosný zlom. Namísto vztyčení patřičné kopule, napovězené široce položenými základy, namísto stylově sourodého vyvrcholení románu, který snad usiloval o vytvoření brutální grotesky zvané (české) Peklo na Zemi, namísto toho je na rozmáchlý korpus románové konstrukce náhle naražen narychlo slátaný přístřešek z infantilně štěbetavých dialogů. Postmoderna zde poráží sama sebe. Zvolené téma, které je tématem jednoho z Největších Příběhů, totiž nelze umělecky beztrestně odbýt nějakými nejistými, tápavými, rádoby bezprostředními kecy. A tak se groteska, tentokrát již nechtěně, mění v jakousi metagrotesku. Nejprve se bezradný Autor radí v přihlouplém rozhovoru se svou Ženou, jak má pokračovat v psaní (prezentováno jako vzácná upřímnost - s. 335): "Ale je to strašnejch plků k tomu. Proto se mně zalíbila tahleta forma, vybalit to tak rovnou." A z této upřímné nouze (a z nechuti pracně dokončit knihu v původním stylu?) se pak pokusí na zbývajících osmdesáti stránkách udělat ctnost. Dvorský uzavírá svůj opus řadou otravně žvanivých a naivně zvěstovatelských rozprávek mezi pojednou nečekaně příjemným Luciferem (ochrnutým Stavinohou ležícím v nemocnici) a jeho obdivně žasnoucí snoubenkou Evou. Jako trapně poučující pan učitel chrlí Stavinoha nepřetržitý proud polopatistických vysvětlivek k předchozím dějům a osobám, zatímco o budoucnosti se od něho už moc nedozvíme, ačkoliv právě na to jsme byli celým dosavadním čtivým textem soustavně připravováni. Nezbytné napětí mezi syžetem a fabulí nedojde svého zákonitého vyvrcholení a před užaslým čtenářem nakonec zůstane trčet jen mohutné, značně odpudivé tělo bez odpovídající hlavy.
Lucifer - sám už, chudáček, nevěda více - alespoň tajnůstkářsky naznačuje Evě, jak funguje Jeho Vláda nad světem a jak se záhy pustí do vítězného boje s novým Mesiášem - šéfem náboženské sekty z Prahy (ani zde, stejně jako v případě Stavinohově, raději nebudeme pátrat po autobiografických stopách). V závěru tokání a plkání pak Dvorský učiní z Lucifera rovnou spasitele lidstva, který starostlivě pečuje, aby milé (či nemilé?) člověčenstvo bylo zasaženo vždy pouze menším Zlem (s. 362): "Někdo to přece říká: až přijde Mesiáš, tak nastane konec světa!" Inu, postmoderna prý snese všechno. Alespoň někteří její vyznavači, jak vidno, v to stále ještě zoufale doufají.
Autor: Ivana Blahutová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)