Polský potomek českého husity říká:
   Vlastenče, přiznej hříchy!
   

   Henryk Waniek, malíř, prozaik, esejista a kunsthistorik (1942) je bytostně spjat s polským Slezskem, ale ve svém rodokmenu vypátral, že jeho otec do Polska přivandroval z Čech po porážce husitů. Tuto skutečnost Waniek zdůraznil v rozhovoru pro polský deník Gazeta Wyborcza, ve kterém pod titulkem Vlastenče, přiznej hříchy! zaujal kritický postoj ke všem formám nacionalismu.
   Některé myšlenky stojí za ocitování, neboť se týkají nejen polského nacionalismu, ale také českého a jsou platné všeobecně:
   Nerozumím a neztotožňuji se s polskou vlasteneckou megalomanií. Především proto, že někdy stojí jen krůček od nejčistšího fašismu. Jak je směšné, že na blízké i vzdálenější sousedy hledíme z patra, i když se jim často nemůžeme rovnat. Například o Slezsku se v Polsku obyčejně soudí s pohrdáním, že je napůl německé a napůl české.
   Historické lži, jimiž krmíme mládež v rámci falešně chápané vlastivědy, udržují vědomí mladých lidí v přeludu. Díky tomu jsme jako národ ve stavu lehké - a někdy úplné - kocoviny. Fakta vidíme mlhavě, dvojitě, trápí nás škytavka, ale nejsme schopni postřehnout, že náš zpěv zní falešně. Po dvou panácích nás jednou dráždí rudé máky, podruhé cestovní pas rudé barvy a ráno se budíme přiopilí, nezřídka s boulí na hlavě, klobouk s péry a zlatým lemem je pryč.
   Podle mého názoru každé vlastenectví potřebuje alespoň drobet kosmopolitismu, čili všeobecného humanistického povědomí, že nejsme sami a existujeme mezi jinými. Možná nás dělí názory, náboženství, barva kůže atd., ale to jsou věci druhořadé a pomíjivé. Naopak neměnná je naše přináležitost k lidskému rodu. Sousedé nemusí vždycky být partnerem pro dialog, někdy vyvolají konflikt, dokonce krvavou a krutou válku. Ale smysl života přece není možné hledat výhradně v temných stránkách historie, ale především v těch světlých, které Rusa, Němce, Čecha, Žida představují jako účastníky velkého lidského činu, nebo alespoň obyčejného člověčenství.
   Politicky formovaný patriotismus však pracuje s karikaturou bližního a udržuje nás v pocitu permanentního ohrožení. Co horšího - v pocitu nadřazenosti, ať už kulturní, náboženské nebo trpitelské.
   Polák, který ví o tragédii Varšavského povstání, protože ho sám prožil nebo o něm slyšel, by měl porozumět jiným dramatům - např. civilního obyvatelstva Drážďan, zbombardovaného 13. února 1945, nebo obléhaného Leningradu. Mluvím o tragédii obyčejných lidí, civilistů.
   Polsko chce být velké, ale nedisponuje žádnými nástroji, aby toho dosáhlo a velikost udrželo. Polsko však nemusí být ani velké, ani velmocenské. Za časů Boleslava Chrobrého jsme prožili velkou chvíli. Chrobrý mohl usednout na trůnu v Praze, mohl jet do Kyjeva, mohl rabovat Lužici, a kdyby chtěl, mohl mít ještě víc, ale jen na krátký čas. Potom se země rozpadla na řadu drobných provincií. I když v hodinách dějepisu nás učí něco jiného, Polsko po svém rozdrobení prožilo - ve smyslu hospodářském, kulturním a civilizačním - jedno z nejkrásnějších a nejplodnějších období své historie.
   Můj přítel Čech mě kdysi dlouho přesvědčoval, že v Polsku oprávněně nemusí mnoho věcí vyjít, že tu může panovat nepořádek a chaos, protože přece jsme velká země. Tím vzrušujícím názorem mě však přesvědčil, že jedním z prokletí polského patriotismu je sen o velikosti. Naši historii žene do těžkých scénářů, které obyčejně mají špatný konec. Právě to rozlišuje velké Polsko od Česka nebo Slovenska. Tyto země jsou jako David - malé, správné, přítulné a inteligentní. Mají rozhodnou převahu nad megalomanskými Goliáši, byť jim jsou solí v očích.
   Měli bychom číst více Naruszewicze než Sienkiewicze. Měli bychom na obzor našeho života hledět alespoň přes okno a nikoli skrz televizní obrazovku. Musíme se stát nezávislými na mediální narkomanii, neboť svůj podíl viny na degradaci národního sebevědomí mají i sdělovací prostředky.

   Připravil IVO HAVLÍK

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]