„Brilantní mozek, fenomenální paměť, ale i nespoutaná fantazie a talent vyprávět,“ praví v románu PŘÍPAD SAMOROST (Moba, Brno 2012) bystrý operní sólista o záhadném a záhadně zmizelém Tomáši Heřmanovi, a na jiném místě ještě o něm poznamenává, že byl i vynikající „interpret židovských anekdot“, že „vnímal svět v jeho rozpornosti“, že „byl nezávislý, nikomu nepoklonkoval“ a že tam, kde se „vyjadřovaly politické názory, se netajil tím, jak věci vidí on“. Vše to padne jako ulité snad ještě víc na autora Případu Samorost. Právě on, Pavel Jansa, má brilantní mozek (jeho příběhy vynikají neúprosnou logikou, o níž se většině dnešních pisatelů detektivek a kriminálek ani nezdá), fenomenální paměť (jako z rukávu sype vědomosti z nejrůznějších oborů včetně toho, co nebývá v učebnicích), nespoutanou fantazii (přímo hýří fabulační bezchybnou invencí) i talentem vyprávět (bez velikého umění poutavě vyprávět by názorový samorost Jansa jen těžko hledal nakladatele, z nichž většina vyje se psy a ráda vydává především ve shodě s tím, odkud právě vítr vane). Stejně jako Heřman i Jansa prokládá vyprávění vynikajícími a neotřepanými židovskými anekdotami. Zbývá dodat, že ho šlechtí i mimořádná záliba v mystifikaci, vlastní – jak se v příběhu nakonec odhalí – i románovému Tomáši Heřmanovi, a nezbude než konstatovat: tentokrát Jansa vybavil svými přednostmi nejen vyšetřovatele, ale v míře ještě větší záhadnou charismatickou postavu, s níž si nikdo neví rady.
   O detektivkách se psává obtížně, neboť se samozřejmě nemá třeba jen naznačit, kdo je vrah. Naštěstí ani Případ Samorost, podobně jako všecky Jansovy romány s pátráním, nestojí a nepadá s vyluštěním zločinu. Ač vydán v edici Původní česká detektivka, je to víc než detektivka. Je to román o současné české společnosti, o tom, jak se jinak prezentuje a jinak chová, o tom, co všecko je v ní nejen možné, ale kupodivu i běžné. A navíc je to i úžasná hra se čtenářem, stále znejišťovaným, nejde-li tu o špionáž, tu zas o bezuzdnou sci-fi nebo o parodii na úslužnou spisbu k větší slávě a lepšímu renomé ušlechtilých kulturních podnikatelů.
   Jako jindy i vypravěč Případu Samorost se zná co ke svému mistru k Václavu Erbenovi (exnerovské „tak si to shrneme“ se čte tentokrát tuším až v 29. z 32 kapitol). A jako vždy prokládá příběh pátrání časovými i nadčasovými úvahovými pasážemi, vkládanými ústrojně do úst různým postavám.
   Nejlepší výklad – o podivu a úcty hodných vlastnostech Židů a starozákonní morálky – přirozeně vložil do úst krásné ženě s velkýma blankytnýma očima, jakým těžko odolat. Ty výklady (jindy z úst méně krásných na základě poznání, že koneckonců každý se v něčem vyzná) ve svém úhrnu spolehlivě vyjevují samozřejmě autorovu zkušenost a jeho názorovou vyhraněnost a konzistenci. Jansa je zkrátka vypravěčský samorost k pohledání. A k radosti číst.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)