Ivana Blahutová (1958) patří k výrazným osobnostem české prózy uplynulého desetiletí a její knihu „fantaskních“ povídek Bílý kůň (Balt-East 2007), za niž obdržela Cenu Unie českých spisovatelů, můžeme počítat k tomu nejlepšímu, co bylo v první dekádě nového století v tomto žánru (tedy povídkovém) vydáno. Nový povídkový cyklus nazvaný NESSUN DORMA A JINÉ PŘÍBĚHY, jenž vyšel v ostravském nakladatelství Key Publishing v minulém roce (v edici Volný čas, 155 str.), přináší soubor třinácti povídek, a to z let 1996 – 2004, tedy slovesné práce přece jen staršího data. Některé z nich teprve dávají tušit autorčiny možnosti výrazného, racionálně expresivního výrazu, jiné však čteme nikoli jako „okusy“ - epické etudy, v určitém smyslu „přípravné“ epické studie, které vrcholným prózám předcházely, ale právě jako texty ucelené, sémioticky komplexní, puntičkářsky vygradované, v nichž každé slovo je pečlivě vybírané, jakkoli se nemusí její lexiko líbit (a skutečně - některým čtenářům nemusí být čas od času uplatněné obecně české nebo expresivní a naturalistické výrazivo po chuti).
Všechny povídky jsou přirozeně „praštěné“ („šílené“ nebo „blbé“), jak by je označil naivní čtenář v prvoplánovém hodnocení, které následuje po obvyklém „líbí-nelíbí“nebo „dobře-špatně se to čte“. V centru jejích povídek stojí žena coby oběť společenského egoismu a zástupných rolí, mučivě prožívající svá zneuctění a ponížení v důsledku ekonomického násilí (nezaměstnanosti, ubíjejícího stereotypu, vykořisťování), ale i sexistického (zde ovšem lstivě opětovanému mužskému egu, podle něhož jsou ženy jen půvabné semenné nádoby), etického (pravda začíná tam, kde končí signál médií a majáky předsudků v hlavě) i estetického (bengál všudypřítomného kýče a jeho derivátů).
Blahutová dokazuje, jinými prostředky než ve svých recenzích zahraniční literatury např. František Skorunka, že přehlížení povídky a upřednostňování „velkých epických žánrů“ je krátkozraké a snobské. Jedna dobrá povídka představuje „pod zorným úhlem věčnosti“ víc než deset špatných pětisetstránkových románů. K těm nejlepším patří např. Čerti z Ráječka (viz také Obrys-Kmen 49/2003), jakási transpozice Erbenovy Polednice v tragikomické perspektivě omylu – zoufalá matka odevzdává svého syna Vojtíška dvěma páchnoucím a funícím čertům v domnění, že to jsou „strupatý“ manžel a jeho otylý kolega, ovšem v přestrojení a poté, co se zpili v místní zakouřené putyce pod obraz boží. Teprve „nekonečné hučení zdviže, jež stále klesala a klesala a klesala a klesala... Minutu, dvě, tři...“ a příchod „pravého“ čerta s Mikulášem pointuje šílený výkřik matky, před níž se rozprostírá jen prázdná chodba. I Nebožtík Karel, rovněž publikovaný v Obrysu-Kmenu (30/2000; nedávno ji s úspěchem prezentoval i bratislavský Literárny týždenník), už pracuje s fantaskním motivem proto, aby jeho prostřednictvím Blahutová ukázala reálné důsledky krásného lidského přání – tedy aby se vdově Heleně vrátil mrtvý manžel. Znovu Erben? Ale nikoli, žádný kostnatý umrlec z hrobu nepovstává a vdovu (ateistku) ve víře či na těle rovněž ze záhrobí neohrožuje – vrátí se, to ano, a chová se tak, jak se choval celý život, nárokuje si znovu „přirozenou“ domácí péči, manželčinu pozornost... To by nebylo to nejhorší, kdyby... Co by mu asi manželka mohla říci o době, která se tak liší od jeho éry? Že není na dovolené v Soči, u Balatonu ani v lázních, že dceru vyštvali z akademie a je ráda, že může prodávat prostředky proti psím blechám, že zeť, vyhozený major od tankistů, alespoň jezdí tirákem, jeden vnuk fetuje, zato druhý studuje filozofii, jen neví, co ho čeká po škole, že synovec Martin je žoldákem v Bosně, že se „všude střílí“, jsme členy NATO a ve faktickém válečném stavu, kam oko pohlédne... „Jo, to bys čuměl, jak tenhle národ dokáže držet hubu a krok, jakmile mu imrvére zdražujou pivo“ (s. 44). A tak tiché a potom nahlas vyslovené přání tiše odklidí Karla kamsi, odkud přišel, protože tak to přece („Karle, drahý! Odpusť mi!“) bude pro všechny lepší...
Výrazným rysem těchto i jiných autorčiných próz je intertextovost, stavění mostů mezi texty, jež jsou plny narážek a hořce ironické, až krutě perziflážních sémantických her (asi nejvýrazněji v reinterpretovaných motivech z animované reklamy na čokoládu Orion – Vaše čokoládová hvězda). Jsou psány přísně er-formou, avšak role vypravěče je v nich mimořádná, projevuje se např. už v hodnotícím lexiku. Bohatě využívá rétorických i jiných figur k dramatickému účinku. Hlupáci o nich budou psát, že jsou zvrácené a že čtenářem manipulují, což však může autorka vnímat jako největší poklonu...
A tak společně s vypravěčem-inscenátorem, dobře obeznámeným s příběhem i jeho pozadím, snad jakýmsi „alter egem“ samotné autorky (s níž zcela nesplývá, jak by se mohlo někdy zdát), procházíme současnou ke „svobodě odsouzenou“ civilizací smrti, v níž vše vyhasíná (Zimoviště), mizí pod náporem rakovinové choroby (Měsíční krajina), je definitivně smeteno z povrchu bytí (Léto v Pyropoli), totálně znehybní a znehybňuje (Konec léta), do čehosi nás zazdívá (Za zdí) nebo nás narkotizované zbavuje bytí a proměňuje v lehounké, beztížné, nehmotné cosi, „stéblo suché trávy“ ve všeobecném náporu potopy (Vaše čokoládová hvězda), je sžíráno opovržením a mstivostí (Plaisir D´Amour), dokonce se hrdě vysmívá, nakročeno k dalšímu děsivému vítězství nad lidmi (Vzhůru do MegEdenu!). A spása, či spíše reálné východisko ze „svobody“ v nedohlednu... V tom tkví možná i omezení autorčiny metody, ale nebudeme moralizovat, nějaká optimistická proklamace by v jejím světě (a nejen zde) působila nepatřičně. Snad jen na okraj – několik povídek svazku, zvláště tu první z roku 1996, čtěme v kontextu dobové prózy a vývoje autorčiny poetiky především jako polemiku; zvláště jednočlenné věty, povídce Za zdí dominující, působí dnes přece jen poněkud stereotypně...
Při četbě máme společně s autorkou dojem – a prosím nepodceňujme dojmy, jsou stejně spolehlivé/nespolehlivé jako čistý rozum! – jako bychom procitali z hlubokého osvěžujícího spánku a po otevření očí s překvapením zjistili, že kromě nás už nikdo doopravdy nespí, možná ani nespal, protože nechce nebo nesmí spát („nessun dorma“ však může být i narážka na dobu vzniku próz, které byly psány zásadně v noci), že je všemi právo na spánek pokládáno, podobně jako právo na bydlení a práci, za trapný přežitek humanismu, neboť v posthumanismu, který „jsme si svobodně zvolili“, přece platí jiné zákony, zákony nám nejbližší svobodné a spravedlivé vlčí smečky, a rodí se jiní, vpravdě noví lidé nového bdělého věku. Na shledanou příští léto v Pyropolis!
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)