Básnířka, která už dnes nechtěla žít
Julija Drunina se narodila v r. 1924 v Moskvě. Hned po skončení školy na začátku Velké vlastenecké války pracovala v domobraně na výstavbě obranných staveb u Možajska, poté sloužila v pěším pluku. Obdržela první cenu za literární skladbu na přehlídce armádní umělecké tvořivosti. Získala hodnost svobodníka. V letech 1943-44 bojovala v Kyjevské střelecké divizi. Vyznamenána medailí Za odvahu. Onemocněla plicní chorobou jako následek zánětu plic v zákopech. Posléze byla opět na frontě v Bělorusku a v Lotyšsku. Opět zranění a Řád Rudého praporu. V r. 1946 napsala první knihu Ve vojenském plášti. V r. 1947 byla přijata do Svazu spisovatelů SSSR. V r. 1954 se seznámila s filmovým dramatikem A. Kaplerem, s nímž žila až do jeho smrti v r. 1979. Od r. 1963 tajemnice Svazu spisovatelů SSSR a Svazu spisovatelů Ruska. V r. 1965 vydala první lyrický sborník veršů Vítr z fronty, v r. 1977 první knihu vybraných veršů. V r. 1983 se objevil její první dvousvazková sbírka lyriky a v r. 1988 druhý dvousvazkový soubor veršů a prózy. V letech 1990- 91 byla poslankyní Nejvyššího sovětu Ruska. 20. listopadu 1991 odešla dobrovolně ze života.
V dopise na rozloučenou napsala: "Proč odcházím? Podle mne zůstávat v tomto hrozném, rvavém světě, stvořeném pro byznysmeny s železnými lokty, může tak nedokonalá bytost jako já jen s pevným osobním zázemím..."
Ve sbírce jejích lyrických básní nazvaných Paměť srdce píše N. Staršinov: "Vzdávat se neuměla. Byla vojákem a zůstala jím do konce. I její vynucený a zároveň dobrovolný odchod ze života, stejně jako dobrovolný vstup do armády, nehovoří o její slabosti, nýbrž o její čestnosti a síle: konec konců mohla úspěšně dožít svoje léta s tím, že by zavřela oči nad vším, co se jí nelíbilo. Byla neobyčejnou osobností, a proto nemohla přijmout kompromis s okolnostmi, které byly pro ni nepřijatelné a silnější než ona. A smířit se s nimi nedokázala."
Její verše jsou toho důkazem.
ss
JULIA DRUNINA
Ve škole
Stejný dvůr,
stejné dveře,
stejné stěny.
Stejně se honí děti.
Stejná "Teta Lena"
pobíhá vedle kabátů.
Vešla jsem do dveří
a sedla do lavice,
kde jsem se učila deset let.
Na černé tabuli jsem křídou napsala
"X + Y = Z".
...A jednou večer
v pochmurném létě
opustila dívka knihy a taháky
a potom tiše z lavice vstala
a učinila rázně první krok do války.
Zásobárna pevnosti
Až do těchto dnů mi rozum tají,
jak jsem já - tak hubená a malá -
skrz požáry až k vítěznému máji
v těch těžkých botách dojít dokázala.
A kde jsme všichni vzali tolik síly
i v těch nejslabších jí bylo stále dosti!
Je to tím, že v Rusku vždycky byly
věčné zásobárny věčné odolnosti.
To jméno...
Jen vmysli se a zaposlouchej
do jména Rusko.
V tom slově zář je, je v něm strašná síla,
třpytí se rosa v něm do širé modré dálky...
Jen o jedno bych osud poprosila:
aby už nikdo neved proti Rusku války.
* * *
Ach Rusko!
Osudem těžkým stíháno je.
Jsi pro mne jediné,
tak jak je samo srdce moje.
Řeknu přátelům, co jsou mi po ruce,
i těm, co chtějí ublížit,
že já bez tebe tak jako bez srdce
už prostě nedokážu žít...
Dva večery
Stáli jsme tehdy u řeky Moskvy
a v teplém větru šat nám povíval,
a ty ses náhle přimhouřiv oči
na mne tak neobvykle podíval -
tak občas lidé na cizí hledí.
Povídáš - tvůj úsměv laská:
"Co ty jsi vlastně za vojáka,
opravdu jsi byla ve válce?
Opravdu jsi spala na sněhu,
se samopalem v nočních tmách?
Já si tě představit nemohu
v těch sešlapaných holínkách!"
Připomněla jsem si jiný večer:
Pálily minomety v dál,
sníh zemi postříbřil.
Tehdy mi s láskou pošeptal
drahý můj, co podobný ti byl:
"Ležíme, mrznem tu na sněhu -
snad ani města nebyla a my v nich?
Já si tě představit nemohu,
jak chodíš na štíhlých podpatcích..."
* * *
Odkud
se najednou berou síly
v té hodině, kdy je tak černo na duši?
Kdybych nebyla dcerou Ruska,
dávno už bych dala ruce do klína,
dala bych do klína ruce
ve čtyřicátém prvním.
Pamatuješ?
Zahrazovací příkopy,
ty obnažené nervy,
se jako hadi svíjely kolem Moskvy.
Zprávy z fronty o tom, že padl,
rány,
spáleniště...
Paměti,
nedrásej mi duši
válkou,
jen neznám doby,
kdy by naše láska k Rusku byla čistší
a kdy bychom je více milovali.
Pouze láska
dávala lidem síly
uprostřed řvoucí palby.
Kdybych nevěřila v Rusko,
Rusko
by nevěřilo ve mne.
Osudný čas
Mé srdce halí jinovatka,
ach, jak je chladno v ten osudný čas.
Vy máte oči řeholníka,
kdopak kdy viděl takový jas?
Odcházím, život mne vysílil.
Jen zpovzdálí a tiše
(přec jen mě kdysi pokřtili)
modlitbu zašlu výše
za takové, jež zvolila má zem,
a vy jste mezi nimi také předurčen
udržet naše Rusko nad srázem.
Však bojím se, že i vy jste bezmocný,
a proto volím smrt v tom moři běd.
K tomu, jak Rusko padá v propast tmy,
já nemohu a nechci přihlížet.
Přeložila STANISLAVA SAVICKÁ
JIŘÍ STANO
Liška mění srst
V každé době usiluje hrabat
měšťáček náš dravý,
tím, že mění jenom kabát,
nikoli však mravy.
Co nám kdysi chybělo
Po převratu u nás vznik?
důvěryhodný podvodník.
Podle milého a uctivého slova
poznáš toho Chlestakova.
Rek to bez bázně a bez viny,
jsou ho denně plné noviny.
Samozřejmě nejvíce
v kriminální rubrice.
NATAŠA WEBEROVÁ
Palestina
Kousek Tvé země
hřeji ve své dlani,
pár kamínků jen
na památku mám.
Má Palestino,
slz se neubráním,
však v srdci nosím
klíče od Tvých bran.
Poutnická hůl
údělem je mi,
duši svírá prach
mých nekonečných cest.
Však Tvé touhy, hoře,
Tvůj boj, Palestino,
chci na svých bedrech
celým světem nést.
Tak jako den
se s nocí vítá
i nám vzejde
z temné noci den.
Má Palestino,
i nad Tebou svítá,
paprsek jitřní
ozáří Tvou zem.
Pak budem celou
hřát Tě ve svých dlaních,
svůj úděl s Tvojím
stále budem nést.
My, poutníci,
co Tvoje písně pějí
v prachu
nekonečných cest.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)