Ján Tužinský je nejen jedním z nejexelentnějších současných slovenských literátů ovládajících způsoby léčby lidské duše. Tužinský je i hloubavý filozof "surfující" v moři názorové různorodosti a několik let činorodý předseda Spolku slovenských spisovatelov. Do série svých pozoruhodných literárních děl, esejů a úvah zařadil nedávno knížku POSTMODERNA - SMRŤ LITERATÚRY (vydalo T.R.I MÉDIUM ve spolupráci s vydavatelstvím Spolku slovenských spisovatelov, Bratislava 2002). I když jde o vyhraněný titul naznačující spíše tristní implikaci postmoderních trendů, autor v globálním záběru typickém pro jeho vnímání obklopujících nás souvislostí předkládá v koncentrované podobě to, co jiní nedokážou vyjádřit na desítkách popsaných stránek.
S ohledem na aktuálnost matérie a vysoký koeficient inspirativnosti knihy vybral jsem z ní několik myšlenek. Předně Tužinský nastoluje fundamentální otázku přístupu ke kultuře jako způsobu života: "Kterou kulturu by (i naší lidé) dnes vlastně bránili ?" A v hledání odpovědi připomíná kromě jiného i názory oxfordského profesora Terry Eagletona (Idea kultury, Host, s.r.o., Brno 2000), který tvrdí, že "Západ v určitém smyslu nemá vlastní odlišující identitu, protože ji nepotřebuje. Půvab vládnutí totiž spočívá v tom, že si nemusíme dělat starosti s tím, kdo vlastně jsme, protože si namlouváme, že to víme. Odlišné jsou jiné kultury, zatímco naše vlastní životní forma je normou, a tedy těžko kulturou."
Tužinského odvozené globální asociace jsou sice svérázné, avšak velmi výstižné: "Postmoderní doba nás odnaučila vnímat války jako něco, co je odsouzeníhodné. Přivykli jsme k americkým vyloděním kdekoliv, jen ať to proboha není u nás, a jsme rovněž daleko náchylnější vnímat tyto války jako záštitu demokracie. Zapomínáme však na fakt, že jsme povinni společně s Dostojevským v této souvislosti myslet byť i jen na jedinou nevykoupenou dětskou slzičku! Vždyť bychom se nedopočítali dětí, kterých se tyto intervence ve jménu demokracie dotkly ne slzičkami stékajícími po jejich předčasně zestárlých tvářích, ale předčasně vyhaslými životy nebo životy jejich rodičů. Avšak svět, zhrublý svět, naučil se příliš rychle přitakávat vítězům. Naučil se mlčet ! (.) Svět si dokonce nepoloží otázku: Proč je život Američana vzácnější než život Namíbijce nebo Srba? Svět si takové otázky v současnosti ani neklade, ba ani nemůže klást. Musel by se svléknout ze současné hroší kůže, vrátit se k respektování množství kultur. V tom je však příliš moc úskalí. Takový svět je totiž těžko globalizovatelný. V takovém světě by muselo být nejen stejné právo pro všechny, ale i přibližně stejné možnosti. Ke stejným možnostem se však už svět, tedy civilizace jako celek, zřejmě nemíní vrátit. Takový svět by se musel zásadně polidšťovat. A co by řekněme taková supervelmoc jako jsou USA v polidštěném a v ještě ne zcela zhlouplém světě dělala? Ne, tímto směrem se zřejmě nikomu nepodaří vytvořit nějaký koridor. Touto cestou mohou vést jen tratě osamělých běžců. A i těm se dostane po každém pokusu dost ran holí na záda."
V dalších úvahách Tužinský též připomíná výrok filozofa J. Derrida z jeho knihy Spectres of Marx - Marxova strašidla (Londýn 1994): "Ať si to přejí, ať jsou si toho vědomi, nebo ne, všichni muži a ženy po celé zemi jsou dnes dědici Marxe a marxismu. Nemůžeme nebýt jejich dědici." K tomu Tužinský za sebe dodává: "Kapitalismus bez alternativy (nebo Fukuyamův konec historie) se utrhl z uzdy a cválá jak splašený kůň po globální mapě světa, dupá těžkými kopyty po skloněných hlavách ponížených a uražených."
Výstižná je i jedna z jeho úvahových koncovek: "Alternativní názory se vykuřují nebo potlačují brachiální mocí, zbyrokratizovanou do té míry, o jaké se v socialismu nikomu nezdálo ani v nejhorším snu. EU se svými nehybnými a těžkopádnými komisaři je toho důkazem. Vzniká nová politická třída příživníků, věrně sloužících feldvéblů globalizace, zupáků věrných nejšpinavějším zájmům nadnárodních korporací, které si opět (v intencích neokolonialismu) přisvojují světové přírodní zdroje. V tomto marasmu je rozvoj státních celků (až na USA a částečně EU) podmíněn ani ne tak liberálním trhem, jako spíše velkoporučnictvím jediného současného četníka světa. To je tragédie celku. Jeho smrt. Ne konec dějin, ale nicota. Samopožírání. Tam končí totiž každá nadměrná přesycenost. Již staří Římané věděli, že nemírná hostina končí exkrementy. Ale rovněž hněvem těch, kteří se nedostali ani k drobkům ze stolu světa. (.) Svět je v hluboké krizi. Východiska jsou v nedohlednu. A generalissimus světa prstem na mapě rýsuje osy zla. Zbývá jen doufat, že nevěští z křišťálových koulí. Škoda mlčet."
Přečtení této útlé knihy nabité myšlenkami člověku ani nedovolí, aby mlčel.
Autor: Stanislav Suja
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)