Před dvěma sty a desíti lety (29. 6. 1798) se v italském městečku Recanati narodil Giacomo Leopardi, básník, který poezii otevřel dokořán dveře do současné, moderní senzibility a k modernímu výrazu.
   Giacomův otec Monaldo byl místní aristokrat s literárními zájmy, napsal slušnou řádku knih, a svého syna měl k úpornému studiu už od útlých dětských let. Giacomo se sám naučil řecky a hebrejsky, už jako chlapec překládal Hesioda a psal učená pojednání, ale také hned ve své první básnické skladbě (bylo mu osmnáct) naznačil své budoucí věčné téma - bolest a smutek nad marně prchajícím mládím. Pocit ztráty budoucnosti v něm utvrzoval i jeho fyzický stav; od malička byl postižen zkřivením páteře a vysedávání nad knihami v bohaté knihovně rodného sídla mu ještě více znetvořilo postavu a připravilo o zbytek zdraví. Došlo k několika pokusům uniknout z domova a vytvořit si vlastní nezávislou existenci a především (alespoň z hlediska poezie) k několika nešťastným, neopětovaným láskám. S přítelem Antoniem Ranierim (v poslední době se objevilo i podezření na jejich homosexuální vztah) žil v Neapoli, kde v roce 1837, kdy mu nebylo ještě čtyřicet let, při epidemii cholery zemřel.
   Ve svém díle (básně, prózy a úvahy o filozofii, literatuře a životě) byl sice stagnující dobou i neblahými okolnostmi svého života přinucen přijmout za své jedno z hlavních témat romantismu - tediae vitae, životní nudu (kterou Hegel označoval za »konce neberoucí smrt«), zároveň však coby dědic osvícenectví (podobně jako K. H. Mácha) zůstal trvale ateistou a z romantické senzibility si uchoval pouze smysl pro konkrétnost lidského bytí.
   Od počátečního pojetí přírody jako hodnoty, jíž se lidé ke své škodě vzdálili, dospěl k pojetí přírody jako hodnoty člověku nepřátelské a nespravedlivé, »jež ke škodě všech vládne«. Neštěstí člověka netkví v jeho odloučenosti od Boha, ale v nemožnosti žít v potěše ze života.

   GIACOMO LEOPARDI
   Silvii
   Pamětliva jsi, Silvie, ještě
   dnů svého pozemského bytí,
   kdy sama jasná krása
   v tvých očích úsměvných se skvěla,
   když radostná a přec zadumána
   krajinu dětství navždy jsi opouštěla?
   Zvučel dům poklidný
   i cesty vůkol
   tvým zpěvem neustále,
   když v ruce jehlu s nití
   jsi usedla a jala se sníti
   o šťastných dnech, jež budoucnost ti chystá.
   Máj voňavý byl a tys v tato místa
   přicházela každičký den.
   Já studia krásna
   jsem odkládal, i knihy, strastiplné věno,
   v němž čas dětství mého
   a to nejlepší, co měl jsem, bylo utráceno,
   a z balkónu otcovského domu
   zpěv tvůj jsem radostně vítal
   a ručku tušil, jež hbitá
   s plátnem se potýkala.
   Do jasného nebe jsem se díval,
   na cesty zlatavé a do zahrad
   a k moři tam v dálce a k horám.
   Smrtelný jazyk nevypoví,
   jaký cit v hrudi mi zpíval.
   Jaké nápady svěží
   a naděje v srdci jsme hýčkali, Silvie moje!
   Jaký nám tehdy připadal krásný
   lidský život i osud!
   Palčivá-li se tehdejší naděje na mysl vrátí,
   tu znova mě zchvátí
   pocit trpký a bezútěšný
   a zabolí bída, v jaké teď žiji.
   Ach, přírodo, plemeno zmijí,
   proč osud pokaždé zláme
   všechny tvé sliby? Proč tak bezohledně
   dítka svá klameš?
   Ještě než luka sežehly mrazy,
   zmožena neduhem zlým
   zhynulas záhy. A nezahlédlas ani
   květ vlastních let.
   Nezkrášlila ti dny tvé všední
   rozmilá chvála, tu vlasů černých,
   tu očí sklopených v milostném rozechvění
   a družky tvé o milostném roztoužení
   ti nešeptaly v nedělním odpoledni.
   Zanedlouho zhynout však měla
   i naděje moje, i žití mému
   zamýšlel osud odejmout
   mladost. Ach, jak záhy
   prchlas do nebytí
   družko mých mladých let,
   naději slzami zalévaná!
   To že je svět? To že jsou potěchy,
   láska, toužení naše a chtění?
   Naše touha vskutku byla tak planá?
   To že je osud lidského pokolení?
   Ke slovu skutečnost přišla
   a smrt nad tebou stála.
   Tys klesla, hrob však pro mne vykopaný
   jsi zdálky mi ukázala.

   Sobě
   Teď už, znavené srdce mé,
   spočineš navždy. Pryč je poslední klam,
   jenž věčným se zdál. Je pryč. A vím,
   že zhynul-li,
   touha i chtění zhynuly s ním.
   Spočiň už navždy. Dost už
   jsi tlouklo. Svět nezaslouží si tě
   a vzdechů zem hodna
   není. Trpkost a nuda
   je život a bláto je svět.
   Ztiš se už provždy. Zazoufej
   naposledy. Lidskému pokolení osud
   přiřknul jen smrt. Zhrdni
   sebou i přírodou, jíž přeje
   moc zlá, jež ke škodě všech vládne,
   neb marné je vše, co se kde děje.
   
   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]