Jak je důležité osvěžovat si paměť
K nedávné výstavě "Ivo Medek Kopaninský, Vladimír Fuka vyskladněno / vystaveno... a zase naopak" napsal v úvodním textu Aleš Kisil mimo jiné:
"V roce 1949 se Vladimír Fuka vrátí ze studijní cesty po Sovětském svazu a ihned začne pracovat na cyklu kreseb těžících z této skutečnosti. Jak na Fuku zapůsobila sovětská realita? Fukovy kresby jsou plné veřejných poprav odehrávajících se pod cirkusovou plachtou, papundeklových Stalinů vystavených na tribuně mauzolea pod dozorem stovek všudypřítomných fízlovských očí, bídy obyčejných lidí a zpupné nenažranosti režimních potentátů. Jak moc se tyto kresby odlišovaly od tehdejších oficiálních rozjásaných častuškovských obrázků, opěvujících tu Stalina, tu Gottwalda, vždy však socialistickou realitu spějící k ještě světlejším zítřkům budovaným na masových hrobech. Důležité je, že k postižení této úděsnosti nestačí Fukovi klasická kresba. Jeden jev zachycený na obraze nemůže postihnout realitu v celé její rozporuplnosti, prolhanosti a obludnosti."
Nuže, jak moc se Fukovy kresby odlišovaly od "oficiálních rozjásaných obrázků"? Jak které! Kresby zveřejněné v tehdejších novinách a knihách se neodlišovaly vůbec. Anebo přece: byly ještě vlezlejší, ještě schematičtější, ještě oficiálnější.
Opravdu, bylo to "prolhané a obludné"! Ani "rozporuplnost" nechyběla, a jaká!
"Ilustrováním díla Fučíkova pro naši mládež," svěřuje se novopečený akademický malíř v prosinci 1949 čtenářům Lidových novin, "se mi naskytla možnost důsledněji prostudovat tento nejvzácnější a nejsilnější přínos do světové literatury (rozuměj možnost vydělat spoustu prachů, pozn. ks), který hájí zájmy míru a pokroku na celém světě (rozuměj zájmy ?všudypřítomných fízlů a nenažraných potentátů?, pozn. ks)."
Jenže teprve dnešní režimní potentáti jsou vskutku nenažraní, zpupní, v domnělé beztrestnosti arogantní, jejich chorobná touha po majetku a moci nezná mezí ani hranic!
Kdeže zůstaly světlé zítřky! Elektřina brzy podraží natolik, že si obyčejní lidé ani neposvítí. Někdo snad ještě věří, že si to sám vyzvonil před Melantrichem, ale přibývá těch, kdo tuší, že zvoník tahal za provaz tisíce mil daleko.
Ale jak se dívali na Fuku současníci? Lidové noviny z 2. 4. 1950 s ním uspořádaly besedu. Redaktor - Jiří Valja - předesílá: "Fukův malířský vývoj začal až po válce, a i tím je šťastnější proti mnohým svým straším vrstevníkům, že začal rovnou na nové půdě a nemusil sám v sobě bolestně bojovat se zatížením formalismu."
Oběť režimu se ostatně vyznává sama: "Chyba byla, že podobně jako na západě se v tom malování málo zobrazila skutečná situace a postoj národa. Dnes už to děláme daleko líp..."
Fukův kádrový profil nemohl být vzornější: "Učil se nejprve v Sovětském svazu, kde za několikatýdenního pobytu kreslil a dělal si náčrty ve dne v noci, tak nepřeberná mu byla sovětská skutečnost. A jednou, když neměl náčrtník po ruce, počmáral svými vzrušenými dojmy celý komín černomořského parníku, odkud si to pak musel překreslovat. Ale nesmáli se mu, ani nehubovali, a to bylo ještě povzbudivější poznání. Ze Sovětského svazu si přivezl sta a sta výtvarných záznamů, které dodnes nestačí ještě všechny rozpracovat do olejů a kreseb. Teď právě tkají ve Valašském Meziříčí ohromný goblén podle Fukovy předlohy s celým tím nesmírným jásavým poválečným vzmachem sovětských pracujících, a goblén bude zdobit místnost předsednictva vlády. (Oné vlády a oné místnosti, z níž brzy vyvedou Clementise a další na popravu!, pozn. ks) Na dole Zárubku u Ostravy maloval krajiny, těžní věže, šachty, stroje, ale lidi, lidi především.
Konečně za poslední rok ilustrace ke Gajdarovi, Koževnikovi, Kaverinovi, obálky a grafické úpravy, a zároveň hned zase výpravy z atelieru za krajinami, za traktorovými stanicemi, do dejvické cihelny..."
"Hlavně, aby z každé malby bylo cítit nové myšlení člověka..." snaživě dodává umělec. "Ilustrace jsou pro mne zdůrazněním realismu a kresby k Fučíkovu dílu jsou pro mne nejšťastnějším úkolem a budou pro mne největší zkušeností pro celou ostatní výtvarnou práci."
Však si Valja liboval: "Pro Reportáž psanou na oprátce studoval Fuka pilně prostředí ze všech dosažitelných dokumentů a snímků, ale nejvíce mu pomohly rady a tragické vězeňské zkušenosti Gusty Fučíkové. (První vydání Reportáže pro děti vyšlo r. 1950 v Státním nakladatelství dětské knihy, pozn. ks) Pro ilustrování ostatního Fučíkova díla byly zase neocenitelnou pomůckou všechny ty náčrty ze Sovětského svazu z míst, která před patnácti, dvaceti lety navštívil Julius Fučík, ale ovšem jejich tehdejší podobu, dnes tak změněnou závratnou výstavbou pětiletek, si musil Fuka namáhavě rekonstruovat. Ale viděl, ví a zná, co potřebuje, neboť poznal sovětský lid, který je základem toho všeho."
Řeknete: byla jiná doba. Mnozí prožívali nefalšované nadšení, upřímně věřili, že se blíží ráj a vší silou ho stahovali z oblaků na zem.
Fuka k nim patřil i nepatřil. Přes den bezostyšně vydělával, využíval všech vymožeností nového režimu, v noci pod dekou smolil své "veřejné popravy" na moskevských ulicích. Jestli je opravdu "viděl", bylo jeho rozdvojení o to vážnější.
Žádná měna mu nebyla cizí. V duchu dobového sloganu "do rachoty zvesela" ilustroval Fučíka, Gajdara, Bohumila Říhu a byl by jistě ilustroval i jejich antipody. Jako herec, který na jedněch prknech odehraje hrdiny i padouchy. Jím ilustrovaný výbor z Fučíkova díla Lidé bděte vyšel třikrát (1950 - 20 000 výtisků, 1951 - 21 000 výtisků, 1955 - 10 000 výtisků). Peníze ani pocty nesmrděly!
Nebyl sám. Socrealističtí Janusové se chtěli vyhřívat na socialistickém výsluní, bydlet na svazových chatách a zámcích, jezdit na zájezdy, na stáže, brát stipendia, věnčit se poctami... A zároveň být považováni za mučedníky, žít ve větší či menší nemilosti, koulet to na obě strany, ale vždycky spíš na tu, jejíž hvězda právě stoupá. To se nevyhne ani géniům, natož talentům řekněme labilním.
Škoda, přeškoda talentu, který například dokázal k nerozeznání imitovat Kamila Lhotáka, který zapřáhl surrealismus do služeb všedního dne, který vychovával tisíce českých a slovenských dětí k lásce k práci, k vlasti, k socialismu.
V jeho duši se muselo rozprostírat peklo člověka, který neví, čí vlastně je, jaké želízko právě vytahuje z ohně. Sice mu to sypalo, ale osivo zplesnivělo.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)