JAROSLAVA ČERNÁ
Západ slunce nad kopcem
22. září roku 2005 na Smíchově v Praze
Obloha s klínem plavovlásky
střásá stříbřitou beraničku
kobaltu napospas
perlami tříští azurový obzor a
stínům dává vale
Zvrásněné řasokupy
přeskupují cílevědomě své třásně
s cílem
zčernat a ještě víc
Slunce má zápraží
do mrtě vymeteno
úzkostlivá
to píše
příprava
na předložení zlátnoucí pochoutky
kukuřičného zrna hloupému kohoutkovi
bledému závistí že nepadá mu barva
v nebeském mariáši
Červená je sedma
Hazard to je hra
V Kotevní ulici se usazuje dálka
Sedí si na větvi a hraje prim
Po strakonické magistrále
surfuje vítr Jen račte vstoupit
uklání se topol První na ráně
racek u botelu Slouha a
béře vítr důvěrně kol ramen
v korunách matoucích stromů
je všechno vidět
Posílák Posel Pošťák Listonoš Posléze pak
Poštovní doručovatel
posledních zpráv
Roznáší Inkaso a Zprávy
ve dlaních adresáře symetrál
generální mapy okresních sítí
pavoučích polních cest
Dříve je choval v kožené brašně pak
řemen černě přes rameno
dnes
je rozváží na kolečkách
Listy se rozlétly
letem světem
Chladný vzduch balí šero do zákrytu
ladí lampu
roluje chodník
na pouť do teplejších krajin
Dech úží
Čas ztrácí na váze
Opustiv nenávratně
svoje muší roje
vyjadřuje se těžkooděnec
v těžknoucím ruměnci
nazrálých panenských soudků
ve zlátnoucích rafiích renet
Výhradně
V křížovce roku
vychází nad hlavou
první podzimní hvězda
- chvějivý svit
na 6
Večer je
Zebe
MIROSLAV CHYTRÝ
Povzdech věřícího
Pane bože,
co jsi komu spáchal,
že lidé tě tak souží?
Dnes dolar je tvůj brácha
a nebe za velikou louží.
Tam svatí v bankách sedí,
kovboj kardinálem,
přes pistolnické hledí
svět je jejich rájem.
Pane bože,
odpusť si svůj hřích
a hlídej to ucho jehly,
ať neproleze nikdo z nich,
jinak by i tebe snědli...
DANIEL STROŽ
Až bude zima
To, co ti musím povědět
ztěžka se vkládá do rýmů.
Možná až někdy přes zimu,
u krbu vyzradím pár vět.
Prozatím v řádcích střapatých
ukrývám všechna poselství.
Tajemná, ale beze lsti,
rozpustná teplem jako sníh.
A také křehká, nejkřehčí,
zrovna jako jsi ty sama.
Občas dítě, jinak dáma -
pro mě však vždycky nejhezčí.
x x x
Růže růžová,
lásko bláhová...
Kde je slunce, kde je stín
- a kde vánek do květin?
Odkud zamává,
shora, zezdola,
z hor anebo z údolí,
štěstí, které nebolí?
Růže růžová,
lásko bláhová...
Jiskry, co máš v copáncích,
krev mi bouří ve spáncích.
Kam dnes půjdeš, vím.
Bůžek šípem svým
dodá zprávu, kterou tam
po něm tajně vysílám.
Tvoje skromné přání
Napiš mi milostnou básničku,
tak drobnou, jak krůpěj na víčku.
Věnuj ji celou mé kráse,
jen o ní přece ti zdá se!
V čase jeřabin
Červenají jeřabiny,
spočtěme si naše viny.
A na naše hříchy z léta
uvrhněme právo veta!
Veto nám dá do podzimu
k prvnímu i poslednímu
sílu postavit se zpříma.
Snad i k tomu, co v nás dřímá...
Únava
Vypravuješ, ležíme,
za ruce se držíme.
Nikdo nás už neoddělí
až do zítřka na posteli.
Dál si pak nejsem jistý.
V únavě pesimisty
mi ta tvá pěkná slovíčka
dopadají jen na víčka.
Po tom
Prudce mi buší srdce v hrudi
a tvoje dlaně mile studí.
Chladíš mi spánky. Klidníš duši.
Nevím už, co patří se, sluší,
jen vychutnávám tuto chvíli;
nejhezčí z těch, co kdy byly!
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)