Čas běží a my obdivujeme jeho půvab.
   Na bělostných stráních vyhlížíme jaro a zdá se nám, že přichází rok co rok později. S napjatým očekáváním sledujeme, jak hravý vítr laská větve stromů, na nichž už se nalévají pupeny a vylupují se něžné květy. Budou se ještě zachvívat zimou a chladem. Vždyť ta země ještě pořádně ani nerozmrzla! Takový nerozum! Taková opovážlivost! Samá ztřeštěnost a zbrklost.
   A přece přijde den, kdy celá příroda zahoří zelenými ohni, teplý vítr přeběhne krajem a ulehne do mladé trávy kvetoucí země a je to tady. Jaro se konečně ujalo vlády.
   Pak přijde léto a my se zlobíme na ta vedra, která spalují vše živé. Ani dýchat se v tom letním žáru nedá. Lidé polehávají u vody a oddávají se báječnému nicnedělání.
   Leč i léto skončí a krajinou přeběhne nenápadný větřík. Takový lehký, neškodný a přemýšlivý. Jako by zase přinášel roztodivné poselství odněkud z dálek, ze zemí, kam směřují hejna divokých husí a kačen, která sledujeme s tajnou touhou v očích. Nejraději bychom se vydali na cestu s nimi. Dlouho sedíme nad fotografiemi z cest a vzpomínáme...
   Leťte, divoké husy, leťte, kačenky, a pozdravujte tu krásnou vzdálenou zemi! Jistě i tam se sype zlaté listí ze stromů, jistě i tam mračna na obloze ztěžkla a často prší. Ale jsou to krásné deště. Neboť v Paříži vždy prší jinak než u nás na Slovácku nebo na Vysočině. Pamatuješ, jak jsme zmokli večer na Montmartru? Jak to bylo krásné!
   A květiny v trávě chřadnou. Chřadne i ta tráva a pokosena hořce voní do chladnoucích nocí. Ze zahrady slyšíš temné rány. To dozrálá jablka padají ze stromů a buší do vyschlé půdy. Připomíná to slavné tóny z Beethovena. Přichází konec.
   Všemocná bohyně přichází těžkými kroky.
   Je podzim.
   Čas dušiček...
   Člověk prošel životem, zmoudřel a má nyní blíž k zemi, z níž vzešel. Jak si teď váží každého dne! Každé minuty, každé chvíle, kdy mu hrdlo ještě dovolí dýchat a oči se mohou opíjet sladkostí tohoto světa.
   Ó, bože, jsi-li, ponech mi tu ztřeštěnost a horoucnost nezralého mládí. Ponech mi ještě alespoň chvíli ono podzimní zmoudření, zklidnění mysli a srdce. Ať se třeba mýlím, ať se chovám nerozumně, ať jsem ztřeštěný a bláznivý jako ta voda v horských potocích, vždyť je tak čistá a hravá. Jako dítě. Neber mi tu radost z rozletu a mladých křídel, můj bože.
   Vždyť je to tak krásné!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)