Laurent Binet (1972) obdržel za knihu HHhH (Argo Praha) Goncourtovu cenu za nejlepší románovou prvotinu roku 2010. Knihu opřel o zkušenosti, které získal za pobytu v Čechách. Poctivě studoval prameny, a co je hlavní, osobně obhlédl místo činu i další lokality spojené s atentátem, což není zdaleka běžné ani u tuzemských autorů.
   O jeho politickém smýšlení mnohé napoví fakt, že překládá básně Vítězslava Nezvala a zpívá ve skupině Stalingrad. Pro toho, kdo to neví, podotýkám, že Pařížané nepřejmenovali stanici metra Stalingrad na Volgograd ani po projevu starého lháře Chruščova.
   Nepíše jen o Praze. Cituje například neuvěřitelný příběh z válečného léta 1942 z Kyjeva. Místní klub FK Start (původně Dynamo Kyjev) dvakrát porazí tým Luftwaffe, ač Němci za porážku hrozí popravou. Až na tři hráče všichni zemřou německými kulkami, ale kapitán Nikolaj Trusevič ještě nad jámou vykřikne: „Rudý sport nikdy nezahyne!“ Zvláště poučné dnes, kdy už nikdo nehraje pro čest, nýbrž pro prachy.
   Vypráví i legendu, kterak žárlivý Heydrich nechá sledovat svého podřízeného Schellenberga, který se příliš okatě dvoří jeho choti Lině. Uspořádá večírek ve třech. Heydrich, Schellenberg a šéf gestapa Müller. Nutí Schellenberga, aby kápl božskou stran nedávné čtvrthodinové procházky s Linou. Heydrich vyhrkne: „Právě jste vypil jed. Za šest hodin můžete být mrtvý. Pokud mi řeknete celou a naprostou pravdu, dám vám protijed. Ale chci slyšet pravdu.“ Vyděšený Schellenberg líčí co a jak, vyjmenuje témata rozhovoru, ale ke hříchu proti šestému přikázání se nepřizná, zřejmě není k čemu. Za svou zpověď dostane martini s protijedem! Aspoň podle Schellenbergových poválečných pamětí.
   Schellenberg byl Heydrichovou pravou rukou, nikoli jeho údem. Společně sestavili seznam osob, jež budou zatčeny po obsazení Velké Británie. Na prvním místě figuruje, jak jinak, Churchill, následuje Beneš, Jan Masaryk, jako příkrm spisovatelé Wells, Woolfová, Huxley, ale i Freud, který je však už mrtvý a tedy mimo dosah německých spárů.
   Podává pozoruhodný snímek Heydrichovy povahy. Na mistrovství Německa v šermu v srpnu 1941 protestuje proti výroku rozhodčího, ale ten mu odpoví: „Na šermířském planši platí jedině sportovní zákony, žádné jiné!“ A všemocný šéf tajné služby se podvolí.
   Heydrich sleduje podřízené, ale i vysokou zvěř (např. Mussoliniho zeťáka hraběte Ciana) ve vídeňském salonu Kitty. Nahrávání má na povel Naujocks, nechvalně známý z operace Gliwice. Jednoho večera omylem nahraje i samotného Heydricha, an si do salonu přivedl prostitutku. Nahrávku smaže, ale Heydrich se dozví všechno a tak má i mocný poskok namále.
   Pražskou obdobu „zvědavého“ salonu objevil Emil Hruška – gestapo zřídilo odposlech ve vinohradském hotelu Orel, Americká č. 17.
   Volně cituje Jiřího Weila. Na Heydrichův pokyn má být sejmuta z Rudolfina socha Mendelssohna. Ukáže se však, že nikdo neví, který lump to je, a tak na radu dohlížejícího esesáka vyberou sochu s největším nosem, vždyť hledají Žida. Jenže příroda vybavila nejobjemnějším frňákem Wagnera a ze střechy putuje dolů nedotknutelný idol říšské hudby!
   Jmenování zastupujícím protektorem uvítali manželé Heydrichovi po svém. Lina prý do telefonu ironicky vyštěkla: „Škoda, že ses nestal pošťákem!“, ale místofýrer kontroval: „Zkus pochopit, co to pro mě znamená! Už nebudu muset dělat tu špinavou práci! Konečně se stanu něčím jiným než říšskou popelnicí!“
   Lina na poštu brzy zapomene: „Jsem princezna, která žije v pohádkovém království.“ V království, kde se kutálejí uťaté hlavy princů, ale hlavně chuďasů.
   K pravdě měla blíž Lina. Heydrich byl pošťák, posel nejhorších možných zpráv. A nestal se popelnicí, nýbrž obrovským popelářským vozem! Koza, Žid Süss, Pražský kat, Řezník, Blonďatá bestie.
   Konečně jsou mstitelé vybráni. Autorovi se tu a tam vloudí chybička, například místo Karla Svobody přisoudí Gabčíkovi za parťáka Svobodu Antonína. Svoboda se při výcviku zraní a místo druhého hrdiny obsadí Kubiš. Na pováženou je ovšem Gabčíkova známka za ovládání zbraně: „Dobré“. Proč nevybrali jedničkáře?
   O Morávkovi píše, že na útěku „přeběhne jeden z mostů přes Vltavu (bohužel nevím který)“, ačkoli šlo o Prašný most, pod nímž žádná voda neteče.
   Nadbytečně přisuzuje zlé úmysly Čurdovi už v Británii, ačkoli existují svědectví (jedno, a to významné, mám k dispozici), že se při výcviku choval dobře. Také není pravda, že se Čurda hrnul do Petschkova paláce pro dvacet milionů, zpočátku na peníze nemyslel, žil v šíleném stresu a vlastní matka i sestra ho denně masírovaly ve strachu o život. Není třeba přikládat pod rozpálený kotel. A do Kolína nejel za matkou, ta bydlela v Nové Hlíně u Třeboně, nýbrž za milenkou.
   Heydrich na koncert konaný vpředvečer atentátu nevešel do „kaple“ Valdštejnského paláce, nýbrž do prostorného sálu.
   Popis cesty od Ogounů z Dejvic (tramvají) na Žižkov (pro kola) do Libně přes Vysočany (kde se měli zastavit u Khodlů) je příliš složitý, což ovšem zavinil zmatek v pramenech. Dnes Ústav pro výzkum „zločinů“ neuznává ani profesora Ogouna, protože byl komunista a u takového ptáčka parašutisté nesměli spát!
   Heydrich nestřílel, jeho pistole nebyla nabitá, nechal to na šoféru Kleinovi, ale tomu ze zbraně vyjel zásobník.
   Podle Bineta měl Klein trefit přibíhajícího Valčíka (se zrcátkem) – zajímavá teorie. Já myslím, že ho spíš trefil nešťastný Gabčík, nebo se na té bezmála pouťové střelnici postřelil sám.
   Marie Navarrová, která Heydrichovi poskytla první pomoc, nebyla Němka.
   Bulovka nebyla „malá předměstská nemocnice“, ale jen předměstská.
   Gabčík nejprve jede tramvají ke Svatošům kousek za Můstek, neběží „až na Žižkov“.
   „Kolem poledne“ sice na Bulovku dorazí německý chirurg, ale operace nezačne. Heydrichovi totiž místní chirurg Dick připadá málo německý, proto k druhé operaci povolají prof. MUDr. Josefa Alberta Hohlbauma, přednostu německé chirurgické kliniky na Karlově náměstí. Místo aby přijel sám, jedou pro něj = další zdržení. Pronásleduje ho smůla ­– v rozechvění z vysoce postaveného maroda si zapomene brýle. Kvůli brýlím se operace zpozdí o čtvrt hodiny. Hohlbaum se však necítí fit (58 let) a zastoupí ho prof. Dick.
   Teď možná českého čtenáře napadne, o jaké prameny se Binet opírá. Sám přiznává: zejména o knihu Master of Spies, kterou získal „z vyřazených publikací jedné knihovny v Illinois“. Jedná se o nepodařené paměti Františka Moravce, v češtině vydané pod názvem Špion, jemuž nevěřili. Tím spíše je třeba obdivovat, jak obratně se autor pohybuje v nepřehledném terénu, jejž Moravec spíše zatemnil, než nasvítil.
   Způsob jeho práce objasní nejlépe epizoda se svatováclavskou korunou. Ani on nevěří, že si Heydrich korunu nasadil („Nejsme přece v žádném Chaplinově filmu“), ale všímá si Heydrichovy pravé ruky, z níž sejmul rukavici a kryt polštářem sune ji k jinému předmětu. Podezírá pána nad životem i smrtí, že se na okamžik zmocnil důležitého atributu moci – žezla.
   Ale zpátky do Británie. Tady parašutisté biflují nad plánem názvy pražských ulic. Nikdy v Praze nebyli a to je závažný handicap. Binet nezapomene složit poklonu oblíbenému básníkovi („Dosud nikdy nešli... po vyšehradském hřbitově, kde zatím ještě není pohřbený Vítězslav Nezval, autor nesmrtelné Prahy s prsty deště...“)
   Opět zapracuje Moravec se svými legendami. Gabčík ho před odletem požádá o rozmluvu, a zatímco se plukovník strachuje, že se klíčový aktér dramatu bojí odletět, vyleze z něj, že zůstal dlužen v hospodě deset liber, a prosí, zda by pan šéf dluh neuhradil. Jak vlezle dojemné! A možná i pravdivé.
   I Binet pochybuje, že Němci Kubišovi vypálili na zadek hákové kříže a že ho tudíž do Prahy hnala touha po pomstě. Cejchování si ovšem nevymyslel Moravec, nýbrž Alan Burgess v románu Sedm mužů za úsvitu. Ale co kdyby...
   Kde přišel k poznatku, že byl Heydrich během inspekční cesty při jedné popravě natolik otřesen, až si musel loknout z polní láhve slivovice, nevím. („Slivovice je česká pálenka ze švestek, velice silná a dle názoru mnohých Čechů nepříliš dobrá. Velký pijan Heydrich si ji po svém nástupu do Prahy musel určitě oblíbit.“)
   Zato lze věřit, že si Němci všimli nebývalého počtu svateb. V roce 1942 se totiž totální nasazení týkalo jen svobodných a „smějící se bestie“ (avšak nikoli plavé) si věděly rady. Jenže český fígl jim na dlouho nepomohl, teutonská lest měla navrch: Němci rozšířili povinnost pracovního nasazení na všechny muže. Heydrich však nepočítal s bumerangovým efektem – v Říši zaplavené slovanskými dělňasy se rozsemenilo hřešení: „Mladé ženy německé krve vyhledávají české dělníky za účelem navázání citových vztahů.“ Kdyby šlo jen o city, ale ono šlo o bezuzdné páření! A to Heydrich vyhradil pouze pro sebe. Toleroval ho však i u Goebbelse a jeho české Lidušky.
   Hitler hyperaktivního satrapu ocenil: „Neurath si od Čechů nechal šlapat po hlavě. Ještě půl roku jeho vlády, a průmyslová výroba by spadla o čtvrtinu! Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože to je dělník. Má smysl pro disciplínu. Je praktický, umí maskovat svoje úmysly.“
   Podle Himmlera však blonďákovi koluje v žilách židovská krev. „Tuto zkaženou část sebe sama nicméně přemáhá a poráží s tak zjevnou urputností, že tím v Hitlerových očích dokazuje nadřazenost árijské podstaty nad židovskou. A pokud Hitler zkazkám o jeho židovském původu opravdu věří, možnost svěřit mu zodpovědnost za konečné řešení a tak z něj učinit anděla zkázy izraelského lidu je pro něj o to lákavější.“ To neříká Himmler, nýbrž Binet.
   Pohrává si i se střetnutím tří Moravců: kolaboranta Emanuela, šéfa tajné služby Františka a odbojáře Aloise, Václava Morávka, jednoho ze „Tří králů“, nepočítaje.
   Londýn potažmo František Moravec parašutistům na růžích neustlal. Bartoš vyslal depeši, v níž propříště doporučuje řádné vybavení penězi, vhodnější oblečení, menší pistole a hlavně aktovky („ty zde lze těžko koupit“). Zamrazí, když čteme: „Jed nutno upravit do vhodnější, menší trubičky.“
   Smějící se bestie pustí do oběhu vtip o lazaretním vlaku, darovaném Háchou a „českým lidem“ Hitlerovi k narozeninám. Chudák lid si aspoň ulevil: „Ubohej Hitler, ten teda musí bejt marod, když ho musí léčit celej vlak!“
   Autor uvádí málo známé svědectví Helmuta Knochena, kterého Heydrich za pobytu v Paříži v květnu 1942, tedy těsně před smrtí, jmenoval velitelem německé policie. Knochen se rozhodl (odvážil?) promluvit teprve v červnu 2000! Heydrich mu prý důvěrně svěřil: „Válku už nemůžeme vyhrát. Bude potřeba najít kompromisní cestu k míru a já se obávám, že to Hitler nepřipustí. Musíme o tom přemýšlet.“ Jde o testament sui generis. Emil Hruška objevil totéž – Heydrich v Praze založil nadaci, jež měla usilovně bádat, jak zachovat velikost a nadvládu Německa minimálně nad Evropou po prohrané válce! Jak se to podařilo, nechť si laskavý čtenář domyslí.
   Binet právem vyvozuje, že Heydrich mohl uvažovat o Hitlerově odstranění. Šídlo v pytli neutajíš a Churchill nechal Heydricha odpravit, aby Hitler stačil Německo zruinovat. Totéž se tvrdí o Stalinovi, který rovněž zatrhl veškeré pokusy sprovodit Hitlera ze světa. Nebo se „muže s železným srdcem“ zbavil sám Hitler, třeba dlouhýma rukama Himmlera? Anebo nacista Knochen potřeboval alibi; ale mělo by alibi uplatněné po 58 letech smysl?
   Konečně tedy atentát. Ukázka brilantního autorova stylu:
   „Cestující v druhé tramvaji se lepí na okna, aby viděli, co se děje, ti z první tramvaje kašlou, křičí a tlačí se k východu. Hitler ještě spí. Beneš nervózně listuje Moravcovými hlášeními. Churchill popíjí už druhou whisky.“
   A nadchází konec. Zajatci krypty v Resslově ulici by ještě chtěli oslavit svátek Adolfa Opálky (17. června), natruc Ádovi H. „Teta“, teď už „maminka“ Moravcová jim hodlá usmažit řízky a navíc připravuje šedévr české kuchyně: polévku s játrovými knedlíčky. Velký nebeský kuchař však rozhodne jinak.
   Heydrich dostane v Praze pomník na jediný den, pomník – kulisu přišpendlenou do kobyliské zatáčky ve výroční den jeho smrti, 4. června 1943. Byl vyroben z lepenky a osazen Heydrichovou bustou z pravého bronzu. Hned druhý den ho odstranili.
   V červenci 1942 mu nacisté vztyčí „trvalejší“ pomník – v Polsku začne obrovský pogrom na Židy a dostane zlověstný název Reinhard.
   Heydrichova kletba působila i po jeho smrti. V Ravensbrücku profesor MUDr. kanibal Gerhardt imitoval na 74 mladých vězeňkyních zranění, jimž podlehl Heydrich. Chtěl dokázat, že na plynatou sněť by neúčinkovaly ani sulfonamidy.
   A touto hrůznou informací končí i Binetova kniha HHhH, čili Himmlers Hirn heisst Heydrich. Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich.
   Leč nikdo nejsme imunní, stejně tak by se mohl jmenovat Novák!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]