Jednoho ze zakladatelů ruské školy uměnovědného formalismu (OPOJAZ: Obščestvo izučenija teorii poetičeskogo jazyka) není třeba dlouze představovat. V kontextu české literatury je Viktor Borisovič Šklovskij (1893–1984) znám dostatečně již od třicátých let, kdy svými formalistickými studiemi inicioval mnohé z dnes už legendární produkce Pražského lingvistického kroužku.
V nakladatelství Dauphin vyšel nedávno první díl Šklovského memoárů nazvaný SENTIMENTÁLNÍ CESTA – podtitul Zápisky revolučního komisaře. Kniha u nás nevychází poprvé, ke čtenářům se poprvé dostala v roce 1932 v překladu Bohumila Mathesia. Nově román do češtiny převedl rusista Petr Šimák (1983) – ten také v předmluvě uvádí, že původní Mathesiův překlad dnes zastaral, stejně jako samotné vydání. Šklovského román je totiž výjimečný nejen jazykovou precizností, která podle Šimáka v Mathesiově překladu „ztratila na působivosti“, ale i rozsáhlými historicko-kulturními souvislostmi, na jejichž pozadí se vyprávění odehrává.
Se zřetelem k tomu, že dnešní čtenář nezná tehdejší reálie, se Šimák rozhodl knihu vybavit obsáhlým poznámkovým aparátem. Volba to byla dobrá, kniha jako celek je výborně připravena (a to i po redakční stránce) – snad jen poznámky jsou někdy příliš podrobné, tudíž mohou leckoho vyrušovat z četby. Předpokládejme, že čtenář, který u knihkupce sáhne po Šklovském, nejspíš asi ví, co se v historii Ruska nazývá Prozatímní vládou, stejně jako mu dojde, že použije-li autor (v uvozovkách!) obrat divadlo vězňů v „mrtvém domě“, tak jde o aluzi ke známému dílu F. M. Dostojevského. To jsou nicméně maličkosti a navzdory jim platí, že kniha jako celek je připravena skvěle.
Jak napovídá druhá část podtitulu (Vzpomínky z let 1917–1922. Petrohrad – Halič – Persie – Saratov – Kyjev – Petrohrad – Dněpr – Petrohrad – Berlín) a nakonec i titul sám, je Šklovského kniha z větší části cestopisem; a to cestopisem ojedinělým, pojednávajícím o válečném dění za I. světové války, do níž Šklovskij dobrovolně nastoupil jako komisař. Úkolem komisaře bylo motivovat vojáky k definitivnímu vítězství ruské armády, a to i přes všechna zvěrstva, jichž byly tehdejší vojáci svědky. Politicky se Šklovskij řadil k eserům – poté, co válka skončila, musel kvůli svým aktivitám odejít do exilu, kde také sepsal část recenzovaného svazku.
Hledáme-li v Sentimentální cestě něco neobyčejného, pak je to určitě tvůrčí metoda, kterou Šklovskij použil. Patří ke každé válečné vřavě, že člověk je v porovnání s obrovskými vojenskými silami méně než nic – tomu naprosto odpovídá i způsob, jakým Šklovskij o své anabázi vypráví. V záplavě obětí a nejrůznějších politických aktivistů, angažujících se buď ve věci bolševické revoluce, anebo proti ní, nenachází mnoho času pro vlastní citová hnutí. Text se jako mohutný proud valí dopředu, traktován v úsečných větách. Jednotlivé celky jsou mnohdy uzavřeny ostrým zlomem, lapidárně vyjádřeny sdělením A teď zase chvíli o... nebo Ale odbočil jsem. Kompozice se většinou řídí chronologickým principem, nejednou se však vypravěč nechá unést asociacemi a vrství jednu historku na druhou. Tehdy je Sentimentální cesta strhujícím dílem, zvláště mísí-li se krátké prozaické miniatury s úvahami o ruské mentalitě, jež se tu střetává s myšlením národů Blízkého a Středního východu, o podstatě revolučního nadšení a jeho krutých dopadech na lidi všech politických vyznání. Neobyčejně vzdělaný Šklovskij si samozřejmě nenechá ujít žádnou příležitost, kdy může vyjasnit něco z aktuálního dění v dlouhém historickém vývoji. Nakonec i to lze považovat za stěžejní rys jeho vyprávění – téměř vše se tu odvíjí od historických reálií, takže na první pohled chaotické válečné děje nasvěcují hlubší kulturní smysl.
Podstatná část spisu se vrací k historii petrohradského Domu umění, kde byl Šklovskij spolu s jinými předními umělci a intelektuály ubytován. V Petrohradě byl také jmenován profesorem Ústavu dějin umění. Šklovského kniha proto mimo jiné podává svědectví o velmi nuzných poměrech, v nichž ruská elita tvořila díla, jež se později výrazně zapsala do dějin světového umění. Zajímá-li se někdo o to, jak žil a psal Osip Mandelštam, Alexandr Bělyj a řada jiných, pak ho Šklovskij dozajista nezklame. V textu se objevuje tolik zvučných jmen; je-li pro příznivce někdejší ruské hudby požitkem číst Svědectví. Paměti Dmitrije Šostakoviče, tentýž druh čtenářského požitku, pouze na poli literárním, mu nabídnou i memoáry Viktora Šklovského.
Přesto bychom měli v souvislosti se Sentimentální cestou klást důraz na zkušenost válečného komisaře. Šklovskij měl očividně pro strach uděláno – bylo-li třeba, šel a odpaloval amatérské roznětky (nakonec ho to pochopitelně málem stálo život). Se stejnou vervou se prodíral bojištěm, a proto svědectví, které po sobě zanechal, je vlastně svědectvím neustálé ofenzivy. Člověk se v něm škrtá a jeho místo zastupuje idea, před pogromem utíkající židovské obce nebo vagony nacpané zraněnými vojáky.
Zvykli jsme si už, že dnešní autoři jakýmsi železným zákonem neustále směřují k tématu diference mezi jednotlivcem a mašinérií – netoliko Šklovskij! Jako aktivní účastník či pasivní svědek příšerných lekcí Historie nám dokáže zprostředkovat atmosféru, v níž se individualita vytrácí bez dlouhých existenciálních prožitků svého zániku v davu. Coby ilustraci použijme například pasáž zachycující útěk zpět do Ruska:
Došli jsme na místo. Rusko.
Stojí tam vlak, obrněný, na něm je rudý nápis „Smrt buržoustům!“, písmena trčí, vylézají do vzduchu, vlak je odřený a prázdný, ale určitě jede do Kyjeva.
Vlak stojí. Lezeme dovnitř. Zima. Jedou s námi invalidi obtěžkaní svými pytli: tehdy v Rusku invalidům povolovali vozit zásoby potravin, byl to pro ně takový důchod. Invalidi lezou a sunou se k rozbitým vagonům a vklouznou do nich přes okraj, po břiše. Jsou dobře oblečení. Invalidi s pytli a váleční zajatci jedou po černé železnici do Ruska. Rusko napsalo mezi nimi, jinými a ještě mnohými dalšími znaménko plus a jako součet z toho vyšli bolševici. Jedeme.
Dostali jsme ryby bez chleba. Hryžeme. Tuk a maso z nich strhali.
Zajatci mezi sebou nemluví, na nic se neptají. Přijedeme, uvidíme.
K vlaku byly také připojeny vagony s rakvemi a černým nápisem, napsaným ručně smolou:
RAKVE ZPĚT.
Ať už čteme Sentimentální cestu jakkoliv, měli bychom si nad ní uvědomit, že spoluvytváří rozsáhlou mozaiku podivuhodné epochy, v níž ruku v ruce s nepředstavitelným utrpením a později i pod knutou společenského teroru vznikly zcela nové umělecké formy.
Díla podobná tomu, jež po sobě zanechal Šklovskij, nás i dnes fascinují svou schopností evokovat atmosféru tehdejších událostí. Genialita Šklovského tomu chtěla, aby hluboká civilizační krize byla později zúročena jak na poli vědy, tak i umění samého.
Autor: JAKUB VANÍČEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)