Jsou umělecká díla, která se nám jeví jako výsostně moderní, jejich kvalita je přímo vázána na jejich originalitu. Avšak již tolikrát jsme se přesvědčili, že právě díla tzv. originální nemusí být bezezbytku a ve své podstatě moderní, vyjadřující nové, jiné vidění světa. Jsou však umělecká díla, která neusilují a nikdy neusilovala o originalitu za každou cenu, a přece stále působí jako naprosto jedinečná. Před těmito otázkami, před tímto rozpoznáním opravdové kvality stojí každá dramaturgie výstavních místností prezentujících výtvarnou tvorbu. Jakou zvolit cestu? Cestu originality za každou cenu, či přístup spíše "konzervativní". Je jistě zajímavé se nad programy pražských a samozřejmě i mimopražských výstavních místností, muzeí umění a galerií zamyslet. Mimo jiné nás k tomu vedou i naše zkušenosti s návštěvností těchto zařízení. Některé zejí prázdnotou, v jiných stojí fronty na vstupenky. Nejsme naivní, abychom tuto návštěvnost nespojovali také s umístěním galerií. V jiné situaci jsou jistě prostory na turistických trasách, v jiné ty mimo zóny turistického zájmu.
Jedním z nejexponovanějších míst na pražských turistických cestách je Dům u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, kde poslední podzimní výstavu, jejímž kurátorem je Karel Srp, věnovali Rudolfu Kremličkovi. Právě jeho jméno před nás klade onu starou otřepanou otázku. Má Kremlička co říci dnešnímu divákovi, nepatří Kremličkovo dílo jen do určitého fundusu české malby první třetiny 20. století? I nezaujatý, jen trochu citlivější divák na první pohled rozpozná výjimečnou a neokázalou kvalitu vystavovaných maleb a kreseb, kde jakákoli touha po vnější originalitě, a to v době jejich vzniku i dnes, neměla a nemá žádný význam.
Výtvarný, obecně umělecký postoj, má v podstatě dvě základní východiska, která se jistě nedají absolutizovat. Jedno vychází z preferování spontánního, někdy až intuitivního pohledu, druhé je více spekulativní, rozumové. Právě k tomu druhému uměleckému chápání i vyjádření patří tvorba Rudolfa Kremličky.
Dům u Kamenného zvonu zvolil pro svou letošní podzimní výstavu autora patřícího bezesporu mezi klasiky. Let, kterých mu bylo dopřáno a kdy mohl realizovat svůj výtvarný program, nebylo mnoho, jsou ohraničena daty 1886 (Kolín) a 1932 (Praha). Akademie mu dala pevný základ prostřednictvím profesorů Bukovace a Roubalíka, snad větším inspiračním zdrojem mu pak byl Hanuš Schweiger a jeho speciální malířská škola. Cesta k jeho tak typickému "úspornému" výtvarnému projevu se vyvíjela pozvolna, logicky, bez vnějších efektů a nahodilostí. Právě výstava, která je postavena nejen na časové posloupnosti, ale i na názorovém jednotícím vidění, poukazuje na hlubokou spekulativnost Kremličkova přístupu. A tak mezi jeho spřízněné duše mohli patřit osobnosti jako například Antonín Slavíček, ale stejně tak jeho umělecký protipól Bohumil Kubišta, ale také Vítězslav Nezval či Václav Špála. Na konzistentnost Kubištovy tvorby, na jeho doslova úporný vztah k "logice" výtvarného vyjádření upozornil ve studii, která vyšla těsně po Kremličkově smrti v časopise Umělecké Besedy Život, Vojtěch Volavka. Ale už Veraikon mu ve dvacátých letech věnoval pozornost, kdy na svých stránkách reprodukoval řadu Kremličkových kreseb. A v Musaionu vyšla v roce 1925 jeho první monografie.
Podzimní výstava v Domě u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí si nemůže stěžovat na nedostatek návštěvníků a není to jen tím, že tato významná galerie stojí v centru turistických tras.
Autor: Věra Beranová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)