Reforma pro forma a hlavně pro foro
(zdaleka ne jen slovní hříčka)
aneb
Podvod století zvaný důchodová reforma
pro forma = z formálních důvodů, na oko, pro jméno
pro foro (externo) = pro veřejnost
/Akademický slovník cizích slov, Praha 1997/
Po několika letech intenzivního mediálního výplachu mozků, kdy málem neminulo dne (včetně Štědrého, Dne dětí, ba i Dne seniorů), aby některý dobře placený mluvčí režimu nebo dokonce i neplacený papoušek, který to dobře myslí, ale jemuž to vlastně nemyslí vůbec, nepohovořil s účastně ustaranou tváří o tom, jak to nejde už dál tak, jak to dosud šlo, a ačkoli to bude bolet, podstatná reforma důchodového pojištění se provést musí, po tolikerém opakování, které se už nespoléhá na úsloví o tom, že i lež stokrát opakovaná se stává pravdou, a proto se pro jistotu říká stotisíckrát, zvykla si na ni pomalu už i myslící menšina a jenom v potu tváře hledá takovou její podobu, která by bolela nejmíň a nedohnala chudáky k závěru, že lepší bude jít se utopit.
Přitom si i absolvent pomocné školy snadno spočítá, že když lidí pracujících bude v poměru k lidem už starým, odkázaným na důchod, stále méně, nutně musí ti, kdo vydělávají, platit na důchod víc než v časech, kdy se o staré rodiče postarali jejich děti, jichž bylo třeba i pět a větší počet.
Kdo si naříká, že při klesající porodnosti bude za patnáct dvacet let muset na pojištění přispívat neslýchané sumy, neboť jinak by se systém penzijního pojištění zhroutil, naříká si na sobectví a pohodlí své generace, ve které se většina (a tedy nejspíš i on) radši baví, cestuje a užívá si (dennodenně pobízena Užij si to!) než plodí děti a stará se o ně, aby se pak ony postaraly o něho.
Za všecko se platí.
Čím méně se investuje do dětí, tím víc si musí každý platit na stáří. To je elementární aritmetika, na jakou nelze vyzrát.
Lze ovšem vyzrát na chudáky, jimž se protiví pomyšlení, že důchodové pojištění dále nutně poroste. Lze jim namluvit, že je tu řešení: jeho reforma.
Ta ve všech svých variantách, z nichž jedna je horší než druhá, nedělá nic než chudákům vytírá zrak: nebudete muset platit stále víc, ale můžete. Abyste se měli pak líp než ti, co té možnosti nevyužijí. Nádherná představa. Jenže žádná režimní hlásná trouba samozřejmě neprozrazuje, že chtě nechtě budete muset pro to lepší zabezpečení ve staří platit mnohem víc, než kdyby na slušnou penzi platili všichni; než kdyby se to těžké zatížení rozložilo rovnoměrně na celou pospolitost.
Jestliže si totiž dost lidí řekne, že nějak bude a ve stáří vystačí s minimem, takže připojištění skvěle zajištěného stáří bude platit málo lidí, bude připojištění nutně hodně vysoké, v souběhu s pojištěním povinným mnohem, mnohem vyšší, než kdyby se slušné zajištění stáří nedělilo na povinné a dobrovolné.
Až potud je tedy reforma důchodového pojištění ve všech navrhovaných variantách jen pro forma, "řeší" problém jen formálně, na oko, pro lepší dojem, a je to reforma hlavně pro foro, a navíc ne pro veřejnost, ale pro její oklamání a uchlácholení, a to za pěkně vysokou cenu. Je přece nabíledni, že dvě instituce (a bude jich víc, protože připojištění nad minimum se zmocní trh a ten bude blábolit o štěstí konkurence a bude vyhazovat peníze připojištěnců na svůj aparát a jeho imidž, na reklamu a reprezentaci) jsou nákladnější než jedna, tři mnohem dražší než dvě atd.
S ideou nezbytně nutné reformy starobního pojištění přišel patrně nějaký bývalý hospodský, který fikaně rozložil cenu národního českého oběda, aby neodrazovala od návštěvy jeho lokálu, a tak dlouho lákal strávníky na nejlevnější vepřo ve městě, ale suché knedlo a ošizené zelo předražil tak, aby si přišel na pěkné peníze, až lidi ten trik prohlédli, on zkrachoval a pokouší se o štěstí ve sféře vidin zajištěného stáří.
A jsme u nejodpornější stránky všech možných návrhů na reformu.
Stát, který se zbavuje starostí, jak jen může, a rád jen (byť špatně, když běží o kamarády úřednictva) vybírá daně a nebrání růstu cen, protože tím jsou vyšší i daně, bude si muset ponechat péči o povinné pojištění, ale už se těší, jak rizika, obrovská rizika připojištění přehraje do rukou trhu. Co na tom, že tím připojištění prodraží, neboť trh přece musí přinášet zisk a ze zisku se zas platí daně (takže pověstný pes systému nakonec sežere nikoli jitrničku, ale přinejmenším všecky jitrnice)?
A aby radosti nebylo ani pak dost, je tu víc než zkušenost, je tu základní zákon tržní společnosti, že skutečně prosperuje, jen když podnikání méně schopné konkurence zaniká bankrotem, takže připojištěnci se až do smrti budou mít na co těšit: že než se skvělého stáří předem tvrdě placeného dožijí, jejich pojišťovna zkrachuje a oni se k smrti doživoří z minima povinného pojištění.
Když přes všecko pojištění cestovních kanceláří i jejich pojišťoven se pořád stává, že desetitisíce uspořené na týdenní nebo čtrnáctidenní dovolenou zmizí a sen o krásné pohodě končí čekáním po způsobu bezdomovců na nějakou záchranu, protože vyšlo najevo, že cestovka prodávala zájezdy dál, ač věděla, že zkrachuje, proč by mělo být právě penzijní připojištění imunní vůči vytunelování kapitálu, na které se přece hned tak nepřijde, když se v tom umí chodit. Dovolená se platí málokdy víc než pár měsíců nebo spíš týdnů předem, připojištění na stáří je běh na dlouhé trati, na které snad za každou zatáčkou číhá koumák, který se pokusí přerozdělit shromažďovaný kapitál ve svůj nadstandardní zisk.
Prý to krásné připojištění, k němuž je národ sprostě nucen pod pohrůžkou zlého živoření ve stáří, bude maximálně pojištěno. Ale takové maximální pojištění je ovšem drahé a nikdo je za připojištěnce neuhradí. A i pak bude chyběti ta jistota, že ta připojišťovna, na kterou člověk vsadí, je ta, co splní, co slíbila. Viz nezávazné sliby nejmenovaného peněžního ústavu, který drze odmítl splnit, co studentům sliboval, protože slib nebyl prý závazný.
Rady zjistit si vše o solidnosti podniku, jemuž svěřujeme své peníze, jsou na kočku, protože všichni - i když neumí nic jiného - umí předstírat, že jsou solidnost sama, a jejich případnou nesolventnost jim téměř až do hořkého konce chrání obchodní tajemství a posvátnost soukromého vlastnictví.
Kdejaká mocná Ludra požívá ovšem státní ochrany svých investic a inkasuje miliardy, když usoudí a vysoudí (na což má), že nebyly dost uchráněny. Ale nikoho tady ani ovšem nenapadne, aby stejně velkoryse byly chráněny investice chudáků do stáří.
Summa summarum: reforma není než největší podvod století. Kdo naletí a uvěří, dobře mu tak. Kašlal na zdánlivě zbytečnou literaturu a poezii. Nečetl Gellnerovy Radosti života, jimž je letos právě sto let. Už tehdy se Gellner hrozil, že svět, jak byl, vždy bude stejný / život stejně beznadějný; a moudře si říkal: Nečekám nic od reforem...
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)