Venkovské potoky byly stvořeny zcela jistě k radosti bohů a k potěše venkovských kluků. Jsou hravé, veselé a neposedné jako kůzlata, když je kluci poprvé vedou na pastvu.
   Už samotný pramen.
   Skrývá se někde ve vysoké trávě pod lesem nebo na stráni, na níž se zelená vinohrad či sad plný jabloní, švestek, hrušní a třešní, kolem zurčícího pramínku všechno raší, bují a vyrůstá, na nepříliš prostorné hladině studánky se honí bělostné obláčky plující vysoko nad zemí a skotačící stejně jako ta voda padající mezi mechem obrostlé kameny a ztrácející se v útlém a mělkém žlábku běžícím kdesi mezi kořínky travin a prodírající se dál a dál navzdory překážkám, které jí příroda nebo vynalézaví kluci postaví do cesty. Najdete tu i vesele klepající mlýnek, u nějž se voda hromadí a vytváří malé jezírko, někdy tu dokonce objevíte starý otlučený a děravý hrnec, který se vzal bůhvíodkud, či proděravělý a ušpiněný klobouk, hučku loupežnickou, ještě z něj trčí zlomené husí brko, zapomenutý kterýmsi roztržitým pasáčkem.
   Tráva kolem studánky bývá ušlapaná a polehlá, neboť k ní přichází mnoho lidí, kteří mají práci v polích nebo v zahradách. Při senoseči tu posedávají mladí muži s násadami kos mezi stehny, nad rameny jim vlaje kovová šavle kosy s čerstvě nabroušeným ostřím - jak je sladká ta chvíle odpočinku ve vonící trávě s vytrvale bublajícím pramenem vedle hlavy a s tou vysokou letní oblohou, která se rozpjala nad zemí jako jasně modrá zástěra pracujících lidí a září nad celou zemí od východu až k západu bez jakéhokoliv přerušení, jenom ten skřivánek tam visí jako vymrštěný kámen a zpívá, až celá obloha zvoní a jásá...
   Dole pod strání pramínek nabírá sílu. Je stále hlubší, jeho koryto se rozšířilo a prohloubilo, z břehů vyrůstají pomněnky. Jejich úžasně modrá očka se zahleděla do proudící vody a na hladině vody vidíš jejich obraz. A tak nevíš, zda ty pomněnky rostou z vody nebo zakořenily ve vlhkém břehu a nad hladinu potoka se jen naklánějí. Jsou to zvláštní kvítka. Občas jsem si natrhal kytičku a přinesl domů. Společně s maminkou jsme je rozložili na talířek, zalili stonky vodou a uprostřed talířku je zatížili hrníčkem nebo jiným těžítkem. Talířek s pomněnkami jsme položili na okno, aby květiny byly na sluníčku. A pomněnky brzy zvedly hlavičky a vytvořily modrou korunku nad talířkem. Touží po slunku a vzpínají se k němu.
   Potok běží po loukách a získává na síle. Má už také své obyvatele a své přátele. Pod kameny a pod kořeny stromů rostoucích na břehu se skrývají raci, občas tu blýsknou bílým bříškem ryby. Jednou jsem přišel k potoku, když bylo po dešti. Pršelo tehdy několik dní a deště byly vydatné. Voda v potoce byla zakalená, špinavá a neprůhledná. Její hladinu prořezávaly hřbetní ploutve ryb. Mnohé z nich sem jistě přinesla voda z nedalekého rybníka. Stačilo natáhnout ruku, uchopit rybu pod bříškem a vyhodit ji na břeh. Ryby nebyly velké. Ale když je maminka upekla na plechu v troubě, výtečně jsme si na nich pochutnali.
   Potoky v lukách byly zcela jistě stvořeny z rozmaru bohů a k potěše venkovských kluků. Kolik proměn a kolik radosti nabízejí!
   Oživují přírodu a jsou její nejkrásnější ozdobou.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)