Před 30 lety, 16. září 1973, pár dní před svými 41. narozeninami, byl příslušníky Pinochetovy vojenské policie mučen a zavražděn chilský levicový zpěvák, skladatel a divadelní režisér Víctor Jara.


VÍCTOR JARA

Dvě holubice

Včera jsem viděl dvě holubice,
jak si povídají za letu.
Kousek nade mnou se nesly,
takže jsem se jich mohl ptát,
mohl jsem se zeptat,
kdepak se spolu zasnoubily
a kterým směrem jít,
abych našel klid.

Tichounce mi odvětily:
Nejlepší hnízdečko na světě
najdeš jen ve vánku,
jen v oblacích je mír.

Včera jsem viděl dvě holubice,
jak si povídají za letu.
Díval jsem se na ně a dva vzdechy
se mi draly ze srdce.

(Nahráno 1960 - první nahraná skladba Víctora Jary)


Co žádám po nebi?

Co žádám po nebi
je troška chleba.
Nemůže mne sytit hlína,
vždyť se polknout nedá.

Co ale můžu žádat zpocený,
co ale můžu žádat zpocený
a pěkně hladový?
Když zdejší země není moje
i nebe mi nic nepoví.

Kam složím svoje ruce,
kam je složím po práci?
Tam, co kvetou karafiáty a růže?
Copak může ležet moje kůže
u květů, co nepadnou mi do dlaní?

Jeden klas je na poli,
na poli je jeden klas,
nezvyklou barvou svítí.
Společně z něj upečeme chléb,
jenž konečně nás nasytí.


Vzpomínám na tebe, Amando

Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.
Se širokým úsměvem na rtech,
s kapkami deště ve vlasech
a jedinou myšlenkou:
že se s ním uvidíš,
s ním, právě s ním.

V pouhých pěti minutách
je ukryt celý život.
Jen v pěti minutách
po prvním zaznění sirény.
A pak zas volání do práce.
Vracíš se zpět
a vyzařuješ kolem sebe
štěstí těch pěti minut,
během nichž rozkvetlas.

Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.
Se širokým úsměvem na rtech,
s kapkami deště ve vlasech
a jedinou myšlenkou:
že se s ním uvidíš,
s ním, právě s ním.

Pokořil by vrcholy,
vyhrál války,
a přitom by nikdy nezranil.
Za pouhých pět minut
je všechno odmeteno
druhým zvukem sirény,
voláním do práce.
Mnozí dělníci se už ke dřině nevrátili.
I Manuel zůstal stále s tebou.

Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.


Domečky v nóbl čtvrti

Domečky v nóbl čtvrti,
na oknech žaluzie, předzahrádky,
nádherná brána očekávající
příjezd automobilu Peugeot.

Růžovoučké, zeleňoučké,
běloučké a blankytné
jsou domečky v nóbl čtvrti.
Pečlivě nalíčené.

Lidé z domečků
se navštěvují a usmívají.
Chodí spolu do supermarketů.
Každý vlastní televizor.

Bydlí tady zubaři, obchodníci,
statkáři, továrníci,
advokáti a finančníci.
Vypadají pestře.

Hrají bridž a pijí suché Martini.
Jejich blonďatá dítka
chodí s dalšími plavými dítky
do drahých lyceí.

Mazánci maminek a papínků
pokračují ve studiu na univerzitě
a začínají pochybovat
o všem, co se učí.

Kouří retky v Austinech Mini,
hrají si s politikou a výbušninami,
ti buřiči vraždí generály
a stávají se teroristy.

Jenomže lidmi z domečků to nemůže hnout.
Ti se stále navštěvují a usmívají.
Chodí spolu do supermarketů.
Každý vlastní televizor.

Růžovoučké, zeleňoučké,
běloučké a blankytné
jsou domečky v nóbl čtvrti.
Pečlivě nalíčené.


Paprika

Uprostřed pampy si žije paprika.
Potýká se se sluncem a větrem.
Se sluncem a větrem se potýká.

V ohrádce z kamínků si žije paprika.
Dotýká se jí měsíc a vítr.
Měsíc a vítr se jí dotýká.

Když dozrají její plody,
stanou se plameny,
rudými plameny, kterými hoří
všechno okolo.

A pod zemí co zahlédnem?
Nocí i dnem těžce pracuje, aby se uživila.
Těžce pracuje nocí i dnem.

V poušti Atacamá si paprika hledá vodu
a zpěv jejích plodů se nese pustinou.
Pustinou se nese zpěv jejích plodů.

Zažehni další plameny,
rudé plameny,
kterými zahoří
všechno okolo!


Poslední báseň Víctora Jary

Je nás na sto tisíc
tady v tom malém městském koutě.
Je nás zde na sto tisíc.
Kolik je nás asi dohromady
s těmi v dalších městech?
Jen tady jsou zasety statisíce rukou.
Kolik lidskosti
je v hladu, zimě, ve strachu, bolesti,
v útisku, duševním teroru a šílenství!
Už šest z nás se ztratilo
v hvězdném prostoru.
Srdce mrtvých tlukou jako nikdy,
aby byla lidmi.
Dalších šest chce setřást strach
skokem do prázdna,
nebo bušením hlavy o zeď.
Všichni se dívají smrti do očí.
Dívají se do tváře fašismu,
jenž bezohledně uskutečňuje
své zrádné plány.
Krev zabitých jim přináší metály.
Vraždy jsou hrdinstvím.
Bože můj, takový si přeješ svět?
Proto tvých sedm dní práce, dní stvoření?
Čtyři stěny,
stále čtyři,
provází smrt.
Vědomí se mi burcuje,
v tichounkých přílivech a odlivech,
zatímco samopaly rachotí
a vojáci se přitom snaží tvářit
nenuceně a vlídně.
V Mexiku, na Kubě, ve světě
se proti takové hanebnosti bouří!
Statisíce rukou je tady zaseto,
rukou, které nepracují.
Kolik je nás v celé zemi?
Krev mrtvého prezidenta
je mocnější než granáty a šrapnely.
Naše pěst nepřestala bojovat.
Mnoho nás
stále zpívá!
Ohromení životem
i smrtí.
Zdánlivě nekonečné chvíle
utrpení, ticha a křiku
jsou v této písni.
Pro co jsem žil,
co jsem cítil a cítím
už brzy rozkvete...

(Chilský stadión, září 1973)

Přeložil MICHAEL DOUBEK



MIRO HRADEŠÍNSKÝ

Případ pohoršlivého kutila

V Miletíně jistý Tumpach
vyžíval se v sexypumpách.

Privát, v kterém zkoušel pumpy,
obdržel punci mravní žumpy.

Došly zvěsti žumpachové
k překvapení Tumpachové.

Z nařčení, že lumpa chová,
byla tuplem tumpachová.


Konečně na stopě

Vyrážíme do Humpolce.
Přestěhoval se tam Hliník.
Mění pobyt. Dluží viník
alimenty jisté Polce.

Sotva synek začínal růst,
zmizel Hliník jako Faust.
Jel za jinou na Šeberák.
(Vědí to Smoljak a Svěrák?)


Fanda

Vyznal se s určitým ostychem,
že v noci někdy si na videu
pouští rád kazety s Werichem.
(Cení si každou jak orchideu.)

Tak jsem popřál mu v tomto roce
VESELÉ WERICHONOCE.


Vtíravá otázka
(nad dalším vydáním Krhútské kroniky)

Jak by spis ten dneska kvitoval
divous Krombožinec,
kdyby u nás existoval
už i Hrychův Týnec?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]