Přiznám se, že když jsem dostal letos na jaře hned dvě knížky aforismů, epigramů i bajek Bohumíra Koláře, dvoje nové NETUCTOVÉ MYŠLENKY – Z ČESKA (nákladem Univerzity Palackého Olomouc 2012) a Z DŘÍVEJŠKA, NĚKTERÉ PŘÍMO Z VČEREJŠKA (vlastním nákladem ve firmě JOLA, Kostelec na Hané 2012), říkal jsem si, může-li se autor po sedmeru sbírkách tohoto typu příliš neopakovat, ale zřejmě jsem podcenil jak vynalézavost Kolářovu, tak stále narůstající množinu špatnosti, svízelů a trablů, zla na vítězném pochodu naší vlastí, to vše, k čemu Kolář nemůže mlčet, co soustavně a vtipně pranýřuje. Autor, do roku 1991 kantor, pak redaktor, editor (sedm impozantních publikací ke kulturní historii a literatuře v Olomouci a na Hané), iniciátor a předseda agilního Literárního klubu Olomouc (když už mu zdraví nedovolilo klub řídit, LKO ukončil činnost), umí překvapit. Obě knížky vynikají svou knižní kulturou, obě jsou také významuplně ilustrovány (první šibalsky dvojznačnými portrétními kolážemi Jozefa Gertliho Danglára, druhá grafikami Miroslava Urbana), v té péči o výtvarnou úroveň čtyřarchových knížek formátu A5 ještě překvapení není, na spojení textu a obrazu sázel a dbal Kolář vždycky. Udivuje však, jak vyspěl v poslední době slovesně, jak jeho nejen netuctové, ale hlavně neuctivé postřehy a soudy o vlasti a národě, lidech, o korupci, vládě, rozkrádání, státní správě, politické scéně, bankách a byznysu, o nejen nepřizpůsobivých, o státě a úřadech, absurditách, společnosti, o těch, „kteří nás mají v hrsti“, o ztrátě soudnosti, pravdách, tužbách a zklamáních jsou čím dál přesvědčivější. Škoda, že nemohu víc citovat třeba verše o elitě, jež v tom lítá jak v tanci svatého Víta, který „lomcuje každou státní institucí / s depresivní intuicí / že už národ o státní správě ví / svý!!!“ Kolář je nyní občas už i jmenovitě adresný. Nemohu tu neuvést aspoň jednu větší bajku O penzistovi a o koni:
„Každý den kvečeru poctivý penzista s přáním na lože uléhá, / aby byl schopen hned po ránu odevzdat státu svou DPH. / Poněvadž na cestě do Billy nechce klopýtnout blízko Severky o velké oje, / připravuje si na cestu sedlo a koně! / Cestou z nákupu volá: ´Státe můj, vnímáš, co všechno se dělá pro tvoje dobro?´ / A je nadšen, že se mu opět zdražuje chleba a koni obrok! / Samozřejmě jen o kousek, / což je důkaz, že se taktice učí i ministr Kalousek.“
Netuctovým myšlenkám z Česka je předsazeno motto: „Hledá se cesta, / jak zastavit rozkrádání Česka... / Zastaví se samo - / až bude dokonáno.“ A v úvodu k nim, kde Kolář konstatuje, že „uzákonili jsme nezákonné a postavili jsme mimo zákon zdravý rozum“ (úvod je symbolicky datován „na Popeleční středu roku 2012“), klade si autor otázku: „Pohne to s někým?“
Netuctové myšlenky z dřívějška, některé přímo z včerejška vyšly v počtu 200 výtisků, u Netuctových myšlenek z Česka náklad neuveden, ale sotva je podstatně vyšší. Těmi, „kteří nás mají v hrsti“, nepohne nic, i kdyby náhodou nějakou netuctovou myšlenku četli. A aby se k Augiášlandu, v nějž se mění naše drahá vlast, pohnuly davy s košťaty a lopatami, musel by je někdo napřed dostat od beden, na něž zírají připoutány k nim těžkým řetězem zvyku a pohodlí, jehož se nevzdají, dokud jim obývák nezaplaví potopa nebo nezabaví exekutor. A je nebezpečí, že ani pak jimi nic nepohne a že se smíří s údělem bezdomovců.
Že by muselo být ještě mnohem hůř, aby netuctové myšlenky, jaké nepíše a jakými neburcuje jen Bohumír Kolář, s někým pohnuly? Obávám se, že bude muset.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |