Jednou jsem jela s Jiřím Kahounem, autorem Včelích medvídků, besedovat o dětských knížkách na druhý konec republiky. Vůbec jsme se neznali. Ale když jsme zjistili, že jsme oba prožili kus života ve stejné krajině střední Vltavy, vzpomínali jsme celou cestu. Vesnici, kde on jako chlapec žil, jsem ještě viděla na vlastní oči, než ji zatopila voda Orlické přehrady.
   Těchnič je jméno té vesnice.
   Odešla jsem na stavbu vodního díla Orlík z Prahy za mužem. Tady se mi narodily děti, tady jsem napsala většinu svých knížek. Chodila jsem sama tou vesnicí, od stavení ke stavení, kolem kostela se špičatou věží, kolem kamenných zídek a pokroucených jabloní. Původní obyvatelé už byli vystěhovaní. Někteří už bydleli v nových domcích pod přehradou, která pomalu povstávala ze dna řeky. Stali jsme se na dvacet let sousedy. Naše děti chodily do stejné školy. Byla jsem přivandrovalec, ale přijali mě a jejich krajina se navždy stala krajinou mého srdce.
   Proto mě tolik potěšila knížka Jiřího Kahouna ŘEKA V BARVĚ NEBE. Vydalo ji nakladatelství Granát a jmenuje se podle prvního, nejdelšího vyprávění. Na první pohled vypadá jako rybářská knížka. Na obálce je obrázek Vladimíra Renčína: rybáři všech generací, dědové i vnuci, bok po boku, vedle prutu prut, a všichni pohled upřený na vodu. Na zadní straně obálky je fotografie dospělého Jiřího Kahouna, rovněž s udicí. V naší literatuře je hodně pěkných rybářských knížek, hodně rybařících autorů.
   Řeka v barvě nebe je pro mě něco jako zlatá rybka. Vrací mě do míst, kam už nemůžu.
   Jiří Kahoun vyzvedl krajinu svého dětství ze dna vod a času se všemi, kteří tam tehdy žili. Romantika tvrdého života. Magická moc řeky. »Mračila se jako zachmuřené nebe a nebrala nikoho na břehu na vědomí. Ale jindy, v letních dnech se dovedla usmívat, byla modrá jako trsy pomněnek na ostrůvku pod mlýnským kolem a koupalo se v ní horké slunce. Její barva se měnila podle počasí s barvou nebe a v místech, kde byla klidná, se po hladině tiše sunuly mráčky a někdy celé stádo bílých beránků. Pokaždé si jinak zpívala, pokaždé byla jinak hezká a nejvíc jí to slušelo brzy po ránu. To vypadala jako probuzený puntíkatý motýl, měla na sobě bílou pěnu jako čerstvě natočené pivo a podobala se nevěstě.«
   »Řeka má košilku z mlhy,« říkala jsem já. A stráně vykácené pro budoucí jezero jsem viděla jako klín vyholený před porodem...
   »Přihrnuli se inženýři, sondaři, lesní dělnici a davy malířů,« říká Jiří Kahoun.
   Taky je pamatuju. Malovali zeď rostoucí z vody a opuštěné chalupy. Velká budovatelská plátna. Nejpopulárnější byl náborový plakát Vodní dílo Orlík vás volá! Vedle betonové hráze svítily svícny divizen.
   Měli jsme ho doma taky.
   Od malíře pana Světlíka jsem dostala dva akvarely. Na obou dominoval kostelík v Těchniči. Ty obrázky jsem dala našemu sousedovi, který tam bydlíval. Pan Čedík sám postavil vyhlídkovou trasu na kopci, odkud se otvíral pohled na jezero. Vysekal tu cestu v trní, vydláždil ji kamením, na několika místech vytvořil kamenné lavičky. Každý den se chodil na jezero dívat. Roky tu cestu udržoval. Určitě těch dvacet let, co jsme tam bydleli i my.
   Milý pane sousede Čedíku, škoda, že si nemůžete přečíst knížku Jiřího Kahouna. Ta by se vám líbila!
   Milý pane Kahoune, který pátráte po památkách krajiny svého dětství, pan Čedík by vám ty obrázky jistě rád ukázal. Řekl by, že se ta vaše knížka hezky čte. Je taková od srdce.
   Slušela by jí četba na pokračování, dodávám já. Aby nahlas zazněla ta pěkná čeština. Něžná i peprná.
   Děkuju vám, pane Jiří Kahoune, určitě i za ty sousedy, se kterými jsem leta žila. Děkujeme za pocty mrtvým, za radost živým.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)