Když je zloděj nevzdělanec, pro okradeného to většinou vyjde nastejno, jako když je akademik. Většinou. Ne však úplně pokaždé. Povím vám prostý příběh, který se doopravdy stal. Místo a jméno však změním, abych témuž zloději, nebo jiným, kteří mohou přijít, nepodsouval návod.
   V Malém Meziboří mám přítele Vladěboje. Je malířem a ne ledajakým. Dost daleko od jeho města, na všechny čtyři strany světa, píše o něm tisk, že to hodně umí, že k nejvyššímu mistrovství mu schází už jen krok. Vladěboj má hezkou choť, doktorku medicíny. Spolu si postavili dům. Kdo ví, v čem tato činnost vězí, ví rovněž, jak velké štěstí nastane, když skončí. Dům, radost pohledět, pro závistivce podnět pro deprese. Dole léčí mladá paní, v patře mistr maluje, ve zbytku se bydlí.
   Výzdoba stěn čekárny dnes přijde tak na sto tisíc, nemocný má právo vidět pěkné věci. Když je malíř v domě, nestojí to nic. Vladěboj si udělal před manželčinou ordinací galerii. Choďte světem, jak dlouho se vám zlíbí, hezčí nenajdete. Originál vedle originálu, vše malováno ručně barvami. Každému, kdo má jenom špetku citu, srdce usedne a už nechce vstát. A cena? Zde není vyčíslena, ale říci čtvrt milionu, bylo by to při zdi.
   Podstatné jsem však zapomněl, detail, který je jádrem příběhu. Při instalaci obrazů místo nade dveřmi zbylo. Náhoda chtěla, že zrovna přišel soused, který se ve všem vyzná. "Poslyšte, pane," řekl a pokračoval, "tam, jo, jo, tam nade dveře, tam patří anděl strážný, jak převádí holku blonďatou po lávce přes divokou vodu. Určitě jste to někde viděl. V Bezděkově nebo v Oslavici je to jistě k mání. Tak to tam dejte. Ten anděl bude jako vaše paní a to děvče, to jsou marodi..."
   Vladěboj uznal, že sousedova rada je dost dobrá, anděl mu však nešel dohromady s obrazy. Abstrakce a bytost z nebes? Co když to pobouří? Jemnocit pacienta, zjitřený vyšší krevní tenzí, temperaturou nad normálem a nadbytečnými glycidy, mohl by být uražen.
   Spásným nápadem se ukázaly hodiny. Malé, staré, elektrické, dost omšelé a dávno odložené. Ale šly. Nad dveřmi dostaly své místo. Nastala harmonie. Nic s ničím se nepřelo. Obrazy na zdi visely si ve svém majestátu, hodiny tikaly a byl v tom přirozený řád. Trval od pondělka do pátku. Celkem čtyři dny. Čtvrté popolední ještě bylo všechno na svém místě, ale večer přišla změna. Ztratily se hodiny. Díla umělecká dost velké ceny zůstala nedotčena, po časomíře se slehla zem.
   Vladěboj mně napsal dopis na pět stran. Vše líčí dopodrobna. A na konci je žal a zklamání: "Víš, pořád je to stejné. Doma vskutku nikdo není prorokem. Zdá se, ba je to téměř jistota, že staré hodiny zde najdou lepší uplatnění než celé moje umění..."



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)