Nevím, jak ve slovenštině, ale v češtině běžně užívají slova rubato myslím jen muzikanti a na několika jinak vzdělaných svých známých-nehudebnících jsem si ověřil, že ani lidé samozřejmě vědoucí, co je lento, allegro anebo staccato, nejsou si moc jisti, co přesně rubato znamená: není to něco s rytmem? Je to něco s rytmem: zpomaleně nebo zrychleně, neklidně, co do tempa a výrazu měnivý přednes. V literatuře to možná může znamenat totéž co ozvláštnění a konkrétně je to název slovenské literární soutěže pro autory knižně ještě nepublikující, z níž každoročně vzcházejí dva knižní debuty: jedna knížka veršů, druhá prózy. Jsou to vesměs knížky, které si Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov může připisovat mezi své úspěchy. Tak např. rok 1999 přinesl hned dvojí objev: vyzrálou básnickou Divosestru Evy Lukáčové a provokativně vyhrocenou knížku Tretí deň nedeľa, kterou napsala Danka Závadová, dívka podobně razantní jako česká Barbara Nesvadbová.
V letošním, již čtvrtém ročníku Rubata zvítězili, a tedy debutovali dva mladí muži, básník (verše též překládá) Peter Bilý (ročník 1978) a prozaik Rastislav Boroš (ročník 1979), dva představitelé generace, která jedním svým křídlem se rozpřahuje po světě, druhým se zatíná do mýtu domova. Oba jsou to autoři, kteří budí dojem, že píší lehce, oba mají už ve věku nikoli pokročilém body z různých literárních soutěží, Bilý i hojnou časopiseckou publikaci, oba mají poetiku, pro niž se rozhodli, už v malíčku, zkrátka mohou v literatuře reprezentovat typ úspěšného mladého muže, jemuž leží svět a budoucnost u nohou. Pro oba je však naštěstí příznačné, že zpod sebevědomé suverénní textury prosvítá hodně znepokojivé hledání, které Bilý nazývá (jako by myslel na pojmenování soutěže) SPOMALENÉ PRÍTMIE a Boroš ZDEDENÁ DEDINA.
SPOMALENÉ PRÍTMIE vytěžil Bilý ze světa, v němž toho už stihl nemálo: po dva roky žil jako augustiniánský novic a studoval filozofii v Římě, od loňského podzimu žije ve Španělsku, a soudě podle jeho veršů, absolvoval už i Paříž a Londýn. Je to duch neklidný, těkavý, silně eroticky vzrušivý a po dykovsku nebo gellnerovsku už i nemálo skeptický, který si libuje v prudkých paradoxech (jak naznačují už úvodní Kláštorné alkoholy, přihláška k milovanému Apollinairovi) a který se bojí snadnosti, s níž se mu píší jeho italské i anglické sonety i popěvky a přímo nabízejí metafory i rýmy. "Ostane iba pocit /...že navždy necháš plávať útechu..."
ZDEDENÁ DEDINA Borošova podává nový doklad o tom, jak stále živá a produktivní je tradice slovenské básnické prózy. Vypravěč pásma monologických kapitol prochází tím vděčným obdobím mladého autora, jemuž Pujmanová říkala mikroskopování. Je to stadium, kdy prozaik, pozorný ke každé krůpěji a vločce života, putující slovenskou krajinou a objevující v sobě Zděděnou dědinu a její podstatné lidské typy, na každém kroku naráží na zázrak žití. Název knížky ovšemže napovídá text maximálně ztvárňovaný, etymologicky citlivý, co do stavby budující na kruhu, co do melodie na ozvěně, vnitřně uzpůsobený k stálému prolínání skutečnosti a snu, banality i zjevení, těžkých vstávání i nočních vidění a denních halucinací.
Obě ta jména si zapamatujme. Jsou to nemalé sliby.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)